Divadelní noviny > Rozhovor

Dagmar Pecková: V krizi se ocitne kdokoli

Mezzosopranistka Dagmar Pecková je enfant terrible mezi operními pěvci. Provokovala už na konzervatoři, okouzlila jako mladičká Líza Doolittleová v karlínském nastudování My Fair Lady, později byl populární její odvážný televizní klip. Když jí dirigent Zdeněk Košler odmítl v Národním divadle, odešla do Německa, kde se záhy prosadila a posléze usadila. Do Prahy zajíždí koncertovat, proslula nejprve v Mozartovi a poté zejména v písních Gustava Mahlera, které nyní tvoří podstatnou část jejího repertoáru, s nímž objíždí celou Evropu. V Národním divadle byla famózní Carmen v inscenaci Jozefa Bednárika, pak ji až Jiří Heřman pozval do dvojrole Ježibaby a Cizí kněžny v Rusalce.

Naposledy jsme spolu prohodili pár slov po premiéře Rusalky v Národním divadle, do kterého jste se vrátila dvojrolí Ježibaby a Cizí kněžny. Nepodařilo se, a zdejší tisk to jízlivě okomentoval. Co jste za ta léta prožila?

Pády, úspěchy, pády. Hlavně jsem zvítězila sama nad sebou, nad svou pěveckou krizí, a jsem na to náležitě pyšná! Mezitím rostly děti a takové ty běžné starosti a radosti.

Co vás teď narychlo přivedlo do Prahy?

Potřeba nastudovat roli Wellgunde do koncertního provedení Wagnerova Zlata Rýna na Accademia di Santa Cecilia v Římě koncem měsíce pod taktovkou Kirilla Petrenka. Proto jsem se vrátila k paní profesorce Antonii Denygrové, která ze mě v mládí vychovala to, co jsem byla. Já si pak myslela, že se naučím ještě někde jinde něco víc, ale nebyla to pravda. Po všech peripetiích, které mě potkaly, jsem si uvědomila, že ona v hlase slyší a pozná všechno, a hlavně dokáže pomoct, když je člověku zle. A mně bylo hodně zle.

Přece když manager tvrdě pracuje deset hodin denně, tak jde do divadla nebo na koncert relaxovat, pobavit se, a ne nad ně­čím zá­važ­ným přemýšlet. A to je mi líto.

Čím vaše hlasové problémy začaly?

Myslím, že jinak velmi úspěšnou rolí Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi. V Braunschweigu, na jaře 2008. Rok a půl před pražskou Rusalkou. Ortrudu jsem přitom zpívala s velkou chutí. Ostatně když si projdete mezzosopránový repertoár, tak co mohu zpívat: zloduchy, mrchy, děvky.

Není to lepší než sopránové milovnice?

Je, samozřejmě. Já jen, že si ve svém hlasovém oboru zase nemůžu tak moc vybírat. Ortrudu jsem ale milovala, přímo jsem se v ní na jevišti vyžívala. Jenže možná pro mě byla pěvecky přes čáru, možná jsem si špatně nechala vést hlas, možná kdybych to studovala s profesorkou Denygrovou, dopadlo to jinak. Možná by mě to vůbec nenechala zpívat! Já se tehdy spolehla na německého kantora, který udělal pár hvězd, jenže se mnou to nevyšlo, a hlas to pěkně odnesl. Sehnat dobrého učitele je sázka do loterie.

Vůbec je operní zpívání sázkou do loterie, maličkost vás může vynést nahoru i všechno zkazit.

Pro můj hlas se jako ideální ukázaly Písně z Gurre Arnolda Schönberga – zpívala jsem v nich Lesní holubici, a kdekoli jsem s ní měla velký úspěch, v Berlíně, Budapešti, Vídni, Paříži. Zpívala jsem ji i na Pražském jaru 2006. A samozřejmě písně Gustava Mahlera – jeho loňské výročí pro mě znamenalo doslova „zlaté hrábě“! Vlastně dva roky, co se Mahler slavil a všude hrál, dělala jsem evropská turné, i se španělskými a holandskými orchestry. Zpívala jsem všechno, co jsem od Mahlera uměla, a ještě se řadu věcí doučila. Bylo to skvělé, přesně na „moji notu“.

Víte, že mě předtím vůbec nenapadlo, že zrovna vy byste mohla dobře zpívat Mahlera?

No mě také ne! Jednak se přiznám, že jsem jeho muziku pořádně ani neznala. V Čechách nejen že přijdete na konzervatoř s rozsahem tří oktáv a odcházíte s jednou, ale slýcháte tam hlavně o Smetanovi a Verdim. Za studií jsem se vůbec nepotkala třeba se Schubertem, Schumannem, s Mozartem jen sporadicky. Natož s Mahlerem nebo Straussem. Pak jsem se dostala do Německa a najednou mi to chybělo. Ale ne že by mě to tam naučili, naučil mě to tady Jiří Bělohlávek. On mě do prvního Mahlera obsadil, a ani ho nepodezírám, že by mě tak dobře odhadl – prostě tenkrát onemocněla Eva Randová a zavolali, abych narychlo převzala part v 2. symfonii. A bum – ono to vyšlo! Pak jsem začala budovat mahlerovský repertoár, a zase za něj vděčím profesorce Denygrové, která ho se mnou studovala – ona v Německu žila a zpívala, umí výborně německy, měla a má v sobě vnitřní sílu pro takovou muziku a umí ji dál předat. Ona ve mně tuhle hudbu probudila! To je kantorova zásadní schopnost!

Na Mahlera máte hlasové dispozice, ale především vyhovuje vaší mentalitě.

Mahler přišel v době, kdy jsem cítila, jako by něco ve mně umíralo. Naštěstí jsem to včas podchytila. Zároveň to byla doba, kdy mě naprosto přestalo bavit předvádět se na jevišti. Ale úplně mě to přestalo bavit! Já nemusím nutně zpívat operu, já se na jevišti necítím šťastnější než na koncertním pódiu. Teď ji spíš beru jako nutné zlo – zpěvačka musí dělat operní kariéru, jinak zmizí z povrchu zemského a nikdo o ní neví.

A možná se bez opery ani neuživíte.

Což o to, já bych se koncerty uživila. Tedy dneska, kdo ví, jestli na začátku kariéry. Ale jedno od druhého je odvislé, koncertní agentury se zajímají, co zpíváte v opeře, a operní se ptají, co děláte koncertně. Dneska je to úplně propojené a musíte brát všechno. Ačkoli si myslím, že kdyby to byly rozdělené světy, nebylo by to na škodu.

Zpívat jen operu přece hlasu škodí, ne?

Ano. Proto říkám, že mě nebaví stát na forbíně a řvát přes přehlušený orchestr do lidí. Jenže čím dál víc se to tak dělá! Třicetiletí dirigenti se nechtějí poučit, jak se hrálo dřív. Před rokem jsem ve Španělsku zpívala Mahlerův Chlapcův kouzelný roh s barytonistou Markusem Werbou – vnukem slavného Erika Werby! Dirigoval Pablo Gonzáles a všude o něm psali, jak je mladý a nadaný. Začal strojovým tempem a když jsem začala uplatňovat dynamiku, tak povídá: Tak to nemůžete zpívat! Ale já to tak budu zpívat, oznámila jsem. Já ale nevím, jak to doprovodím! Druhý den přišel připravený a nakonec prohlásil, že je rád, že si se mnou mohl Mahlera nazkoušet.

Dnešním třicátníkům holt většinou překážíme.

Když nám bylo třicet, nebyli jsme jiní.

To je pravda, ale nikdy by mi nenapadlo drát se v tom věku do řídících postů! Asi jsem byl naivní.

Já byla asi také naivní, měla jsem pocit, že třeba Wagnera mohu zpívat nejdřív v pětačtyřiceti, a když se dneska rozhlédnete, kdo si na něj troufá… Ale je pravda, že takoví pěvci většinou nemají dlouhého trvání, jsou na výsluní pět sedm let a už o nich neslyšíte.

Divadla je dnes daleko víc vykořisťují, zajímají je právě jen na vrcholu sil a mládí.

Také agentury se z nich chtějí dobře živit. A když je nějaký ředitel divadla uřve, tak prostě vezmou dalšího, ze Sibiře, z Číny, z Koreje – dnes je jich plná Evropa! Jsou dobří, houževnatí, vyučili se na školách třeba v Německu, a stojí fronty na uplatnění. A jsou levní! Připraveni udělat a zazpívat cokoli.

Trochu pronikají i k nám. Ale přece jen – třeba právě pro Mahlera nestačí mít hlas a techniku, je třeba ho pochopit, prožít, možná mít v žilách krev středoevropských a západoevropských generací. Uplatní se tito krajánci i v takovém repertoáru?

Uplatní, protože jen málo posluchačů, a nakonec i hudebních kritiků, tak subtilní rozdíly slyší. Byla jsem v Praze na koncertu Josepha Calleji, zpíval báječně, ale samé populární operní kousky – a lidé jásali. Kdyby jim zazpíval Mahlera, tak nezaujme. Přece když manager tvrdě pracuje deset hodin denně, tak jde do divadla nebo na koncert relaxovat, pobavit se, a ne nad něčím závažným přemýšlet. To je jen pro pár intelektuálů. Takže se vozí hvězdy s populárním repertoárem, aby posluchači dostali, co chtějí. A to mi přijde škoda.

V repertoáru operních divadel je to přece stejné, dokolečka se omílá pár oblíbených hitů.

Ano, protože divadla mají strach, že lidé na něco jiného nepřijdou – ale to je přece hrozné!

To je cesta do pekla.

To je cesta přímo do prdele! Vaši čtenáři prominou… Ale mně vytáčí, že jsou lidé, většina lidí, kteří chtějí všechno přinést na podnose a ani omylem se nebudou snažit pochopit něco jiného. Zamyslet se. Prostě ne! Byli tři tenoři na stadionu, pak už pět tenorů na stadionu, teď už se nabízejí tři čínští tenoristé na stadionu. Kdyby to nebylo tak smutné, smála bych se jako blázen. Od čeho máme ohromující odkaz opery od Monteverdiho až po současnost? Jenže při takovém přístupu k věci lidé ani nemohou vědět, o co přicházejí.

To máte jako v současných novinách: píšou jen to, co čtenáři chtějí číst.

Začarovaný bludný kruh. Všechno jen povrchní, nic nemá žádnou hloubku. Ta je na obtíž. A všude jsou samé skvělé hvězdy z Horné pri Čope. Ty pak plní stránky bulváru, protože o nich chtějí čtenáři číst. Pořád dokola. Kam to povede?

K masovému mainstreamu. Ke kultuře internetu.

Na internetu jsou alespoň k dohledání krásné věci, ale nejvíc kliknutí mají zase hlouposti. Zase mi ale hodně vadí, že vás tam může kdokoli anonymně, tedy beztrestně urazit nebo pomluvit.

To mi povídejte!

Každý, kdo má doma klávesnici, je dneska hudební kritik, každý si může dovolit napadnout pěvce, aniž by měl tušení, co zpívání vlastně obnáší. Vědí jen to, že se při zpěvu otevírá huba. Ale nechci být negativní, naopak, lidé by měli žít pozitivně, vždyť duši máme od toho, abychom se dobrali něčeho vyššího. Jen se obávám, že takto se nedobereme ničeho.

Z dějin víme, že když je nejhůř, někdo umění nasměruje úplně jinam a zase se všechno zvedne. Máme smůlu, že prožíváme chaotickou dobu, a tušíme, že nás už nic lepšího nečeká.

No právě.

A co ještě jste kvůli opravě hlasu dělala?

Začala jsem meditovat. Naučila jsem se znát a rozpoznat jiné vjemy než ty prvoplánové a pragmatické. Jako dítě jsem byla schopná se světem vnitřně komunikovat, věděla jsem třeba, koho si mám držet od těla a tak. Ale jak člověk žije ve společnosti, navykne si na určité konvence a intuitivní schopnost úplně ztratí. Ta začne chybět i v profesi, v muzice, pak jen před sebou tlačíte jako hovnivál nějakou kuličku nebo balvan jako Sisyfos, a pořád vám padá a musíte začínat od začátku. Stála jsem na jevišti, nebo na koncertním pódiu, a nevěděla jsem proč. Což je strašné. Můj job se opravdu nedá dělat kvůli penězům. Nedá! Samozřejmě je to horší, když jsem ke kariéře chtěla i rodinu – ale to si nestěžuji, za tu jsem moc ráda!

Není to jako u vrcholových sportovců, kteří když dosáhnou na medaile, ztratí motivaci? Zjistí, že v normálním životě jsou i jiné, a často důležitější věci, než kterým zatím podřídili všechno.

To také, jistě. Ale když stojíte na jevišti, nebo ještě spíš na koncertním pódiu, jste do určité míry médium. U opery je to vnějškové: podívejte se, jak já zpívám. U písní jde o nejniternější pocit někomu něco předat. A já tu schopnost najednou ztratila, já se potácela interpretačně i technicky – a když se vám několikrát nevede, je z toho strašlivá tréma, strach, že se to příště zase nepovede. Ale o tom už nechci mluvit, je to za mnou. Jsem moc ráda, že jsem to překonala a uvědomila si, co je na mém povolání nejdůležitější, co bych dál chtěla dělat, jakým způsobem a kam bych chtěla jít, pro co se rozhodnout. Pracovala jsem na tom dost a pracuju na tom. A myslím, že nejsem jediná, kterou tohle v životě potká. Dokud člověk stojí plnou duší na jevišti, tak se časem vyčerpá a je třeba schopnosti obnovit. Mluvím o tom proto, abych dodala naději těm, kterým se to také stane, ať prostě houževnatě bojují. Ať si najdou klidné místo, kde mohou přemýšlet o sobě a o tom, co dělají. V krizi se ocitne kdokoli.

Kde jste to klidné místo našla vy?

Doma, když děti odejdou do školy a manžel má zkoušku v orchestru!

Takže divadlo jste v poslední době vůbec nehrála?

Ale ano, naposledy vloni na podzim jsem zpívala Kabanichu v Janáčkově Kátě Kabanové v Basileji. Režisér Armin Petras příběh zasadil do japonské elektrárny ve Fukušimě, poškozené vlnou tsunami. Byla jsem vrchní vědeckou pracovnicí, která všechny v rodině, syna, dceru, snachu, podrobuje nějakým chemickým zkouškám – vždycky jim něco píchne nebo dá něco vypít. Takový duševní teror.

To si neumím představit.

Janáčkova Káťa Kabanová tohle v sobě samozřejmě má, v libretu i v hudbě, jen pochybuji, jestli to tímto způsobem umocňovat. My na jevišti jsme z toho měli úžasnou srandu, pochopitelně, ohromně jsme se bavili. Činoherní režisér o nějaké síle hudby neměl páru.

Jenže to je to základní, co by režisér v opeře měl vědět.

Měl by vědět, ano. Jenže jestli ví nebo cítí, to se zjistí až poté, co inscenaci udělá. Pokud se to vůbec zjistí. Tenhle to myslím nezjistil, ale dodalo mu to takové sebevědomí, že je nyní připravený na všechno.

Třeba zahrát ve Fukušimě Prodanou nevěstu.

Byl by toho schopen. Kabanichu jsem ovšem zpívala už na začátku roku 2011 v Lisabonu v režii Davida Aldena, ve velmi moderní expresívní scéně, ale v dobových kostýmech. A režisér příběh a téma fantasticky vystihl! Já se s ním setkala podruhé v životě, předtím jsme si hrozně nesedli v mnichovské Státní opeře při Verdiho Síle osudu. Hrozná inscenace. Tam mě psychicky tak drtil, že jsem přímo cítila, jak se mi hrdlo den ode dne víc stahuje. V Lisabonu tvrdili, že je to jen obnovená premiéra a on při tom nebude, tak jsem kývla a sotva jsem vešla do divadla, potkala tam jako prvního zrovna jeho! Podal mi ruku, objal mě, bylo vidět, že mě rád vidí – a já už se klepala. A nakonec to byla úžasná spolupráce. Mělo to velký úspěch!

Alden vždycky nadchne, nebo, řekněme tentokrát slušně, naštve. Je to lepší než něco nanicovatého.

V lednu 2010 jsem také zpívala v Hamburku Dvořákovy Biblické písně – všech deset, celý cyklus. Původně měl dirigovat Zdeněk Mácal, ale sešlo z toho a přijel mladý polský dirigent Krzysztof Urbański, ročník 1982! Vypadal, že si opřel skateboard o šatnu a šel dirigovat. Měla jsem z něj obavy, protože když v Biblických písních dirigent neudrží orchestr ztišený, tak altistka nemá šanci. Ještě tak bas se prosadí. Promluvili jsme si, on o problémech partitury věděl a slíbil udělat všechno, aby se to povedlo. Hrál NDR Sinfonieorchester (Nord Deutsche Rundfunk Orchestr), tajně se říká, že jsou lepší než Berlínští filharmonikové. A musím říct, že jsem si to vychutnala! To jsou chvíle, kdy si člověk řekne, že má cenu tu práci dělat. Samozřejmě, že pak zase přijdou věci, kdy se ptám: Proboha co já tu vůbec pohledávám? Ale pak zase vysvitne sluníčko.

Čím víc toho za sebou máme, tím je profese obtížnější – každá.

To jsem si uvědomila na tom Callejovi – zpíval úžasně, přirozeně, mladý, technický hlas, neforzíroval, nádhera. Ale měl za sebou skvělý orchestr, ztišený, hráli báječně. Dirigent, který je excelentně zkáznil a jistě vedl – kdo to tady umí? Kromě Bělohlávka. Který orchestr by to tu tak zahrál?

U nás je hrozný úpadek muzicírování, prostého dobrého řemesla. Ale říkat to nahlas se prý nesluší. Dokonce se kvůli tomu i stávkuje.

Poznala jsem to na Rusalce – nemusela jsem tak špatně dopadnout, kdybych nemusela pořád překřikovat silně hrající orchestr, to se člověk rychle odrovná, když na to není zvyklý. Jiří Heřman režíroval skvěle, já si s ním na jevišti porozuměla, ale ve finále to stejně znamenalo postavit se na forbínu a řvát do lidí.

Partitura Rusalky je už sama o sobě hodně symfonická.

Tím spíš se musí pečlivě a citlivě hrát. Bylo to pro mě ponaučení. Drsné!

Zase kdyby šlo všechno pořád jen dobře, kdybyste sem tam z vršku nezabloudila do údolí, tak se to na zpívání, na jeho obsahu, také projeví.

Já vím. Uvědomila jsem si to právě na tom Callejovi – když je člověku pod čtyřicet, tak vlastně vystačí s tím, co dostal v mládí do vínku. Ale s přibývajícími roky se to začne ztrácet, začíná přibývat to negativní a člověk s tím musí bojovat. Tedy bojovat s tím nelze řekněme musí se s tím srovnat.

Problémy začaly Wagnerovou Ortrudou a teď u profesorky Denygrové studujete dalšího Wagnera, nezanevřela jste na něj?

Vůbec ne, já Wagnera miluji! Hned začátkem března budu opět s Kirillem Petrenkem koncertně debutovat i v roli Waltraute v Soumraku bohů, s National Symphony Orchestra RAI v Turíně. A moc se na to těším!

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 19. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dagmar Pecková: V krizi se ocitne kdokoli

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ