Přiházejí se události…

Připadal jsem si tam velmi na svém místě – nejenom proto, že jsem měl na sobě sako značky Exquisit a italské boty, obojí právě od Kořána, který mne zásobuje exkluzivními svršky. Ale sešli jsme se tam po dlouhé době všichni čtyři výtržníci, kteří jsme s Jaroslavem v roce 1973 šli do kriminálu. Kromě nás dvou i Jiří Daníček a Eugen Brikcius. Když jsem se tak rozhlížel po Literární kavárně, nabité přáteli, připomenul jsem si soudce, který odůvodňoval zavření Daníčka natvrdo. Řekl tehdy zhruba toto: Je sice pravda, že v době prozpěvování inkriminované písně (Sokolská s úpravou „zahnat Rusy vrahy do pekel kam patří“) nebyl obviněný Daníček přítomen v restauraci a že se pravděpodobně neúčastnil ani napadání svědka…, ale už to, že se stýká s takovou společností, je dostatečným důvodem k jeho nepodmíněnému odsouzení.

Inu, společnost, která se v Řetězové ulici sešla, by tím soudcem byla nepochybně odsouzena kompletně. Ostatně, z mého druhého kriminálního případu (Plastic People) chyběl jenom Vratislav Brabenec. Zbylí dva komplicové – Svatopluk Karásek a Pavel Zajíček – se řádně dostavili.

Takže, když někdo říká, že se nic po Velkém listopadu nezměnilo – pro nás, co jsme na Kořánových narozeninách byli, se změnilo dost.

Když jsem byl v Cibulkově Literární kavárně předposledně, po Kuběnově vernisáži, našel jsem tam první letošní číslo Tvaru. Petr Král, kterého si vážím a mám ho rád, tam má stať Jak se dělá báseň. Píše v ní: Za prvé, pravá báseň vzniká jen ze spontánní inspirace, jako plod závrati a náhlého zjevení.