Divadelní noviny > Zahraničí

Hrdina zůstal hrdinou, jsme okouzleni

Zimní New York láká záplavou vánočních světel, z nichž mnohá patří divadlům. Samotné náměstí Times Square a velká část Manhattanu je jiskřícím, rušným až bláznivým theatrem mundi, plným nejrůznějších lidí, starých, mladých i dětí ze všech zemí a kultur světa a pouličních umělců představujících sochu Svobody, muže na chůdách nebo Indiánského náčelníka. Když si je neprozřetelně vyfotíte, musíte zaplatit.

Promenádující postavičky z příběhů Walta Disneye přejí všem veselé Vánoce. Kostýmovaní vyvolávači na každém rohu nabízejí divadelní vstupenky. Nabídka v období Vánoc je dost zábavného a líbivého charakteru, i když nechybí i klasické – vážnější a vážné kusy. Z muzikálů se hraje např. Fantom Opery, The Book of Mormon, Mamma Mia nebo Once, muzikál nově vytvořený podle stejnojmenného filmu vyznamenaného cenou Akademie, kde se proslavila česká zpěvačka a držitelka Oscara za filmovou píseň Falling Slowly Markéta Irglová (jevištní adaptace 2012, režie John Tiffany). Nechybí dlouhodobě populární rodinná A Christmas Story (původně vánoční filmová komedie z roku 1983 podle textů Jeana Shepherda, která se stala americkým evergreenem, uvedená nyní na Broadwayi jako muzikál – od listopadu 2012), nebo obligátní a okouzlující Mary Poppins.

Apollo Theater

Dospělí, kterým to není dost, mohou večer zavítat do slavného divadla, klubu a hudební kavárny Apollo na 125. ulici (v Harlemu). Tato legendární scéna se stala platformou kulturních snah Afroameričanů a dosáhla největšího rozkvětu mezi válkami, v 30. letech dvacátého století. V proslulých Večerech amatérů debutovali mnozí slavní zpěváci, kteří se potom sami stali legendami, jako Ella Fitzgerald už v roce 1934 a po ní mnoho dalších, jako Stevie Wonder, Aretha Franklin, Billie Holliday nebo Michael Jackson. Dnes Apollo úspěšně expanduje do dalších oblastí pódiové zábavy. Je to místo koncertů, jazzových festivalů, seminářů, oslav tance a afroamerické hudby. V poslední době uvedli také hitový broadwayský muzikál Dream Girls. A nedávno tu zazpíval (před znovuzvolením) prezident Obama Al Greenovu silně populární Let’s Stay Together.

Volba nejistoty

V činohře na Broadwayi i mimo ni (off-Broadway) se hraje mnoho „klasiky“, jako např. nová jevištní adaptace Richarda Greenberga Snídaně u Tiffanyho. Já jsem se na radu znalce ocitla v krásném neoklasicistním broadwayském divadle Belasco, na oprášeném Odetsově Zlatém hochovi (Golden Boy, první uvedení 1937, tamtéž!), rovněž shodou okolností z prostředí cizích kultur.

Je nabito. Přišla i celá třída nějaké střední školy. Obsažné knížečky programu jsou zdarma. Nádherné art deco lustry z dílny Tiffany pohasínají. Mizející těžká rudá opona odhalí scénu imigrantského italského domova třicátých let a postupně předvede temperamentní, jadrně i vtipně se vyjadřující členy rodiny, kde hlavní slovo má rozvážný a realistický otec (Tony Shalhoub), který si nicméně, jako ostatní, hýčká nějaké ty životní sny. Brzy přichází hlavní hrdina, Joe Bonaparte (dokonale ztvárněný mladíkem s něžnou tváří Sethem Numrichem), nadějný houslista se směšným jménem, který s rozpaky odsunuje stranou otcem s obětmi získané drahé housle, symbol očekávané umělecké dráhy, protože už se rozhodl skoncovat se sžíravým životním pocitem chudého a málo váženého imigranta a prorazit v americké společnosti jako boxer. Už teď lze v rozehraných bolestných a zklamaných citech hlavně mezi otcem a Joem tušit tragédii, které se divák posléze dočká.

Inteligentní a talentovaný chlapec se odhodlal zahodit svou jemnost a ukázat světu, že má dost tvrdosti a sil dostat se nahoru, podmanit si ten uznávaný a záviděníhodný svět moci, peněz, lesklých aut, hedvábných košil a uhlazených krásek. Neurčitě a snad jen podvědomě doufá, že by spolu s jeho zvednutou rukou vítěze v ringu mohla být vyzdvižena i prestiž nejen jeho rodiny, ale celé italské imigrace, ke které chová prudké a protichůdné city, ať chce nebo ne. Soused komentuje chlapcovo náhlé rozhodnutí slovy: Vypadá to, že se k nám do domu nastěhoval zlatej bacil (gold bug).

Trochu v protikladu k prostému a uvolněnému prostředí rodiny stojí kancelář boxerského manažera Toma Moodyho (Danny Mastrogiorgio). Okázalá a zároveň pohodlná velká místnost, vhodná pro sjednávání obchodů i milostné pletky. Zlatě se lesknoucí mosaz, bezvadné hladké povrchy, okázalé, na jistou úroveň poukazující předměty. Ideální místo pro pochybné parťáky i obligátní krásku neurčitého původu Lornu Moon (Yvonne Strahovsky), citlivou, idealistickou a zároveň už světem poučenou a využitou milenku ženatého bosse Toma Moodyho. Románek mezi ní a prosazujícím se hlavním hrdinou je nasnadě. Joeova hvězda prudce stoupá a s ní i jeho nesvoboda, jak se stává pouhou věcí, předmětem sázek a spekulací, výherním automatem, až nutně dochází ke zvratu, ne že by prohrál, ale jako vítěz svého soupeře dorazí tak, že ho nechtěně zabije. S tíživou situací, která je jeho prohlédnutím, se neumí vyrovnat a celý příběh končí tragicky, smrtí hrdiny i jeho dívky, která se k němu připojí na osudnou jízdu novým drahým automobilem. Hedvábná košile je nenávratně poničena krví. Vědoucí otec si pokorně odnáší synovo tělo domů, kam patří. Takový je život.

Zlatej bacil

Není to jen Joe Bonaparte, ale také Clifford Odets, kdo chce zdvihnout ruku chudých italských a jistě i jiných přistěhovalců. Autorovy levicové sympatie jsou známy a způsobily mu i nemálo osobních problémů. Přesto z dnešního pohledu snad nemusíme nazývat levicovým něco, co je zároveň a především zcela obecně lidské. Autor se snaží vyzdvihnout lidi typu Bonapartovy rodiny, společensky zneuznané a podceňované, a ukazuje nejen na postavě hlavního hrdiny, ale i na vtipných slovních přestřelkách mezi otcem a sousedem, že i tito lidé mají své intelektuální schopnosti, odsouzené k zaniknutí v jejich prostředí. V humorném dialogu padají jména jako Schopenhauer, Tolstoj, Dante, Garibaldi, která si oba protihráči navzájem přihrávají s lehkostí pingpongových míčků. Nic z toho však není využito víc než jako bizarní volnočasová zábava.

Odets prý chtěl touto hrou za každou cenu zaznamenat úspěch. Možná proto je tak maximálně vyhrocená. Volba mezi nejistou bytostnou cestou a lákadlem slibné kariéry, úspěchu, popularity, když budeme hodní a dělat, co si svět žádá, je důvěrnou zkušeností mnohých z nás. Zlatý bacil navštěvuje mnohé domy, mnohá srdce a vypadá to, že až na malé výjimky celou společnost. Proto nás Odetsova hra i dnes naléhavě oslovuje a takto dobře zahraná námi může citově otřást. Ke cti režiséra Bartletta Shera možno také uvést, že to vypadalo, jako by se hra hrála sama, vše působilo zcela přirozeně, autenticky, byl to silně emotivní i aspoň chvílemi humorem nadlehčený život na jevišti, který až po uši vtahoval do zhuštěného a místy náznakového děje, z čehož se dá vyvodit, že režie byla výborná.

Dokonalá dobová scéna (Michael Yeargan), účesy a kostýmy (Catherine Zuber) evokují do nejmenšího detailu prostředí 30. let. Unikátní jevištní kolejnicový systém umožňuje podrobnou přípravu nové scény a její rychlé vyjetí z jedné strany, zatímco opačným směrem mizí scéna předchozí i se všemi popelníky a jinými charakterizujícími drobnostmi. Atmosféra představení je přesvědčivá a trochu snivá, čemuž napomáhá jistý zkratkovitý symbolismus některých replik. Moudrost otce, přese všecko přetrvávající idealismus Joea a Lorny, věty jakoby vytržené z nějakého nadzemského, prorockého, vědoucího plánu (Otec: Můj syn si právě balí celej svůj život do tohohle malýho báglu. Joe otci: Dej mi to slovo, který mě posune dál! Nebo Joe před poslední, osudnou cestou autem: Nemusíme myslet, v tom je smysl rychlosti!), vytvářejí pocit osudovosti i okouzlení. A přece? A přece na diváka padá jistá tíseň. Dávný nešťastný příběh tu ožívá v hermeticky uzavřené preciznosti dokonale dokonané tragédie. Pro její hrdiny tu není škvíra naděje na vykoupení. Je možné doslova trpět dusnou tíhou tohoto vyvolání příběhu z dávných dob. Psychologie současného diváka si zřejmě žádá aspoň nějaký odstup, nadhled, který umožní nádech a poskytne naději, že lidé by to svými dnešními silami mohli zvládnout lépe, nebo že se nad tím dnes aspoň jinak zamýšlejí. V tomto smyslu je prolomením bezútěšnosti dokonaných dějů např. nová metropolitní inscenace Händelovy opery Giulio Cesare, přenesená do doby budování britského impéria v 19. století (režie David Mc Vicar), kde např. velice moderní vzhled Kleopatry (Natalie Dessay, v jedné scéně elegantní krátce přistřižená blondýna v temně rudém kombiné) vzbuzuje onu potřebnou naději, jakési otevření starého příběhu novým zásahům. A jak známo, přepisuje se dnes množství starých příběhů, byť z různých pohnutek a na různé úrovni…

Poslední večeře Dona Giovanniho

Opera k Vánocům patří. Nesmrtelní autoři možná opravdu slyšeli „hudbu sfér“. A ve starých příbězích ožívají archetypy, kterých se lidstvo nemůže zbavit – nebo nasytit? Jedním z nejoblíbenějších je dodnes donchuan, nevysvětlitelný hrdina ženských srdcí a postrach průměrných mužů. Za vznosnými oblouky průčelí už září vstříc moderní lustry MET jako zhuštěná souhvězdí nebo vybuchující supernovy.

Navzdory špatným recenzím se tenhle Don Giovanni navštívený 20. prosince (poslední uvedení v této sezoně) upřímně líbil mně i mé rodině. Opět v režii Michaela Grandage jsme viděli Ildara Abdrazakova (dnes světově nejproslulejší operní milovník) jako Dona Giovanniho, Emmu Bell jako Donnu Elvíru, Susannu Phillips jako Donnu Annu, Erwina Schrotta jako Leporella, Ekaterinu Siurinu jako Zerlinu a Raymonda Aceto jako Komtura. Všichni zpívali s okouzlující lehkostí a jejich jemné, nenásilné hlasy se příjemně prosazovaly a utichaly v harmonii s Mozartovou unášející hudbou (dirigent Edward Gardner). Interpreti si bravurně pohrávali s výrazovými nuancemi a s úsměvným nadhledem si doslova užívali odlehčeně ztvárňovaných postav i situací. Jejich přirozenost (tj. současnost!) vtahovala do děje. Byli moderní a odvážní ve výrazu, ironicky vědoucí, což divákovi umožňovalo vnímat příběh se stejným nadhledem a zamýšlet se nad ním z hlediska dnešních citů.

Dilemata lásky

Pokud jde o scénu, vysoká, monotónní, temná a strohá průčelí domů s balkóny mě jako Evropanku překvapila. To rozhodně nebyla Itálie, ale inspirace solidními, pravidelně členěnými zdmi starých newyorských mrakodrapů, včetně typického odstínu! Úspornost a nepatrná proměnlivost scény by zřejmě byla našimi kritiky hodnocena jako moderní nebo dokonce současná – vyhovující názoru upřednostňujícímu zjednodušení, zástupný symbol a náznak, a také potlačení výpravné scenérie ve prospěch vyniknutí hudebního díla samotného.

Příběh Dona Giovanniho asi těžko může být jakýmkoli novým pojetím zcela osvětlen. Tím bychom vyřešili odvěká dilemata lidské lásky, což se nám asi hned tak nepodaří. Dobový obligátní odsudek Dona Giovanniho, bezpochyby výjimečného muže, jímž se nechaly ženy dobrovolně oblažovat, by možná dnes vyzněl trochu jinak. Autoři hudby i libreta si jeho nezřízené „odvahy ke hříchu“ až do samého konce díla notně užili. Lidský rozměr Dona Giovanniho nelze redukovat na jeho „zacházení“ se ženami. Je to velice inteligentní člověk s ironickým nadhledem, jehož odvahu a kombinační schopnost musíme obdivovat. V zápletkách, které s gustem rozehrává, se pohybuje jako tanečník na ledě, hladce proklouzává a ze všeho vybruslí. Je mistrem svého oboru. Je dobyvatel, nikdy se nevzdává. Jako Odysseus používá lsti i převleků. Jeho duch ční vysoko nad okolní společností, ze které si tropí šprýmy.

Tragický konec je jen výsledkem důsledného uplatňování hrdinovy dobrodružné a nebezpečím pohrdající povahy v každé situaci. Neumírá ani tak kvůli ženám, jako proto, že se nedovede před ničím zastavit. Přehnal to, když pozval sochu mrtvého Komtura, kterého sám byť nechtěně v souboji zabil, na večeři. Odmítl pokořit se před vlastní tragickou chybou. Nenašel v sobě soucit. Stačí to jako pokus o vysvětlení? Bezpříkladně vyzývavá večeře, vybočující z běžného psychologického, chcete-li morálního rámce lidského života, se stala jeho poslední, protože jaksi dovršila míru. Ani když se pod ním otevírá pekelná propast a začínají ho olizovat plameny, neodvolá však Don Giovanni své přesvědčení o svobodě lidské vášně, touhy a požitku z přelétavé lásky. Zůstává věrný sobě až do posledního pohledu publika, i když ví, že ho čeká jistá smrt. To připomíná osud nejednoho dějinného hrdiny bojujícího ovšem za ušlechtilejší cíle. A toto pochybné, až rouhavé přirovnání, pokud by bylo míněno vážně, nás opět vrací k theatru mundi, k máje, závoji, který nám nedovoluje rozluštit paradoxy života.

• Autor: Alena Kottová
• Publikováno: 19. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hrdina zůstal hrdinou, jsme okouzleni

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ