Národní divadlo jako past na politiky
Zdravým selským rozumem nelze pochopit, proč se v divadlech zprvu řešitelné problémy postupně komplikují, až končí krizí. Za viníka se jednou považuje management divadla, jindy nekompetentnost politiků, někdy temné síly…
Jiří Šesták FOTO archiv
Zákulisí komplikovaných trablů však bývá daleko jednodušší, jak jsem za třicet let, co jsem u divadla, zažil. V politice jsem krátce, ale už si troufám trochu rozumět i tomuto světu, stejně podivnému, jako je divadlo. A vidím, jak hloupě vznikají střety mezi světy umění a politiky, jak se situace banální mění ve složité, a složité v neřešitelné.
Vezměme otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Tak dlouho jsme žalovali v UNESCO, upozorňovali na neschopnost a neochotu řešit svůj problém vlastními silami, až je za nás řeší někdo cizí a my se ocitli ve vleku událostí. Už jen čekáme, jak to dopadne, nadáváme na ty venku a zíráme jak pitomci, co se nám vlastně přihodilo. Skutečným problémem jsme my sami, neschopni dohodnout se a řešit věci vlastními silami.
Jsem jeden z expertního týmu, který měl řešit ne zcela připravené sloučení Státní opery a Národního divadla, které také utonulo v českém močále obviňování, neochoty a šprajců. Zašmodrchal se gordický uzel, a ten, jak známo od Alexandra Velikého, už nelze rozvázat, musí se rozetnout. Z nefunkčního lana se pak vyberou funkční provázky, a jsou-li šikovní lidé, spletou je po čase opět v silné lano. Je to krajní řešení, a proto bolí. Zašmodrchali to ale v Národním divadle a Státní opeře Praha jen neschopní manažeři s nekompetentními politiky?
Je trapné to připomínat, ale původci gordických uzlů bývají uvnitř divadel. Někteří zhrzení pro neuznanou výjimečnost, jiní pro nenaplněné ambice. Najdou se podobní i mezi jejich příznivci a rodinnými příslušníky. Bez nejmenší zodpovědnosti za důsledky svého počínání provokují a umocňují kolikrát i oprávněné strachy a nespokojenosti členů divadla, kteří v nejistých dobách věří “zaručeným” zprávám o zákeřnosti či neschopnosti „těch nahoře“, o jejich snaze nám ublížit. Je to pohodlnější, než zvednout zadek, zatnout zuby a z nepříznivé situace se dostat vlastními silami.
Národní divadlo je v krizi a musí se mu pomoci. Ale musí si pomoci především samo. Od vrátného až po šéfy uměleckých těles. Má nového ředitele, který to jako jeden z mála chce a může dokázat. Ne sám, ale se všemi rozumnými zaměstnanci, což Jan Burian ví, a myslel jsem, že dlouholetí divadelníci, kteří proklamují starostlivost o svůj podnik různými akcemi, to chápou rovněž. Proč potom operní umělci vyhlásili znovu stávkovou pohotovost, zatímco balet a činohra ji z přesvědčení, či z pudu sebezáchovy, odvolali? Operní umělci prý nesouhlasí s materiálem expertní komise a své strachy zase přenášejí do veřejnosti, místo aby je řešili sami. Nového ředitele přitom také vítají jako odborníka, s nímž se konečně mohou dostat z těžkostí. Ale současně hrozí stávkou, aniž by se s ním sešli, vyslechli jeho názor na materiál expertní komise, případně v jakém rozsahu a v jakých krocích ho hodlá realizovat.
Těžko si to vysvětlit jinak, než že někteří znovu potřebují znejistit zklidňující se situaci a zkalit vodu. Buď ze strachu, že přijdou o práci, o postavení, o vliv, nebo takto vystresované lidi zneužívá někdo pro jiné cíle. Nejspíš jedno i druhé. Už dříve zauzlili letité problémy SOP i ND někteří zaměstnanci, když spolu s příbuznými a známými mimo divadlo intrikovali ve svůj prospěch. A dovolávali se politiků, kteří by se do věci normálně asi nevložili. Ostatně jim to podle mého přesvědčení na této úrovni ani nepřísluší. Jenže v nabídce divadelníků vycítili možnost získat “mediální body” a oslabit politické soupeře. Možná v sebeklamu uvěřili podkuřování, že zrovna oni to s pomocí intrikánů určitě vyřeší – kdo by odolal? A bylo zaděláno na pěkný malér, který teď nezbývá než rozetnout mečem.
Poznal jsem na jednání výboru Senátu PČR pro vzdělání, vědu a kulturu 19. února (Marie Reslová o něm v České pozici.cz napsala článek Opera si zahrála v Senátu politické divadlo) dva lidi, kteří spoluprací s politiky krizi v SOP a ND přiživují: bývalého šéfa SOP Radima Dolanského a ředitelku odboru financování kapitol státního rozpočtu Ministerstva financí Marii Bílkovou – její manžel hraje v orchestru Národního divadla. Mělo se projednat, zda sloučení přineslo avizované úspory. Ve skutečnosti šlo opět o pokus zatáhnout do věci politiky a zneužít politický prostor k osobním zájmům. Ale také zneužít mnohé umělce a vnutit jim mylnou představu, že politici mohou řešit jejich odborné problémy. Vzali si Národní divadlo jako rukojmí a pletli hlavy přítomným politikům nikoli v zájmu naší první scény, potažmo české kultury, ale v zájmu vlastním. Pan Dolanský mě ráno toho dne ujistil, že chce Národnímu divadlu jen pomáhat, odpoledne činil naprostý opak. Den před zasedáním senátního výboru rozesílal burcující e-mail, v němž předjímal rozhodnutí senátního výboru o vzniku jakési komise, která by za účasti těchto vzbouřenců dohlédla na transformaci Národního divadla – může být výmluvnější doklad snahy zatáhnout problém do politického prostoru? Právě v takovém jednání lze nalézt jednu z hlavních příčin hluboké krize Národního divadla. A je jedno, mluvíme-li o stavu před sloučením se Státní operou, či po něm. Možná, že ministr Besser nedohlédl těchto utajených zákulisních hráčů a ministerský pád měl jiné příčiny než nějaký “ajnclík” na Floridě…
Přátelé divadelníci, máte-li na srdci skutečný prospěch českých divadel a české kultury, nevtahujme do odborných problémů a jejich řešení politiky. A nedovolme to ani jiným “hodným” lidem. Chtějme po politicích, aby vytvářeli a zajišťovali prostor pro odborná řešení v divadelních institucích a jejich důstojnou ekonomickou existenci. Nic víc! A svojí uměleckou kvalitou a profesionálním jednáním, tedy i řízením svých institucí, je mějme k poznání, že je v jejich zájmu ztotožnit se s českou kulturou a podporovat ji. Vytvářejme z nich věcné partnery, ne pány našich osudů. Nežalujme, nestěžujme si a neintrikujme. Pak bouříme, píšeme petice, vyhlašujeme stávkové pohotovosti, neboť se nám nelíbí kvadratury kruhů zaangažovaných politiků – jenže námi zaangažovanýchpolitiků! Divíme se, kde se vzaly všechny ty blbosti, kterými se ohánějí? Mnohdy v našich hlavách!! Bohužel.
Právě proto si dovoluji do českého kulturního prostoru zvolat: K čertu s příspěvkovými organizacemi v divadelní síti! Připravme takový právní rámec pro divadelní instituce, kde bude nejvyšším orgánem správní rada složená z odborníků a znalá vnitřní situace, která najímá vrcholný divadelní management. Je to jediná cesta, jak bránit destruktivním postojům, neukojeným ambicím a nezodpovědné hlouposti ohrožovat složité a křehké mikrosvěty divadelních institucí. A jak ulehčit politikům jejich pohyb v divadelním porcelánu.
Jiří Šesták, senátor a ředitel Jihočeského divadla v Českých Budějovicích
Komentáře k článku: Národní divadlo jako past na politiky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Ryba smrdí od hlavy!
Není pravda, že si mají (mohou) pomoci divadelníci sami! První krok musí udělat politici!
ND se bude potácet od maléru ke skandálu tak dlouho, dokud nedostane statut veřejnoprávnosti, tzn. že jeho ředitel nebude podřízen ani ministrovi, ani vládě. V ND se bohužel vždycky najdou lidé, kteří dokáží jakémukoli /nepohodlnému/ řediteli namydlit u ministra schody, a když ten neposlechne, tak shodí i ministra.
ND potřebuje ředitele, který by byl vždy na 5 let suverénem. Na konci 4. roku by se mělo jednat o tom, zda bude prodloužen nebo se vypíše nový výběr. Ale 4 roky asbsolutní hájení, přerušitelné pouze trestným činem a policií!
01.03.2013 (16.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Petře,
to, po čem voláš, je v posledním odstavci.
01.03.2013 (22.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Studený
Pane Šestáku,
uctivá poklona, smekám, mluvíte mi úplně z duše. Vážím si toho, že někdo jako Vy dokáže tyto problémy takto střízlivě a prostě pojmenovat. Těžko k tomu co dodat.
01.03.2013 (17.03), , Trvalý odkaz komentáře,