Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 6)

S rozechvěním jsem vstoupil do novotou zářícího stánku studentské řehole Divadla na Orlí. Tolik jsem se těšil na původní premiéru „vaudeville na královské téma s poutavým názvem Pokrevní sestry / Bloodsisters trojice tvůrců: Pavla Hoggard, Daniel Fikejz, Radka Coufalová, že jsem nebyl schopen ani četby na tlačítkách „Stiskem otevřete dveře“ a málem jsem se neprobojoval na WC.

Moderně řešený divadelní sálek se rychle zaplňoval. Sedl jsem si doprostřed prvé řady, aby mému sluchu neuniklo jediné slovíčko. Plocha přede mnou byla rozdělena na ohrádkou oplocené propadlo s orchestrem a za ním poněkud vyvýšené jeviště. Na první pohled umně vyřešený divadelní prostor vytvářel iluzi velké scény. Kapelník stojící na soklu nervózně hladil klávesy a obhlížel připravující se hudebníky. Pán s klarinetem na klíně procvičoval prsty, jiný za baterií bicích hladil blánu bubnu, další zkoušel hmatník baskytary. Dívka svírající šmytec a violoncello měla na hlavě půvabný klobouček, slamák. Celkem jsem napočítal osm muzikantů. Okteto namačkaných zajíčků v své jamce. Chvíli jsem přemýšlel, kudy do orchestřiště sestoupili a naprosto zbytečně si lámal hlavu, kudy z té nory vylezou, kdyby nastala potřeba.

Temnou škvírou zpod jeviště vyjel ošklivý dětský kočárek a za ním se do orchestřiště nasoukala herečka krev a mlíko, vtěsnaná do křiklavého trikotu. Řekla, že je Láska, kývla na kapelníka, ten hrábl do kláves a divadlem se rozeřvala hudba. Láska se třela o muzikanty, hladila jim nástroje a ze všech svých sil pěla o milování. Hulákala jako na lesy. S lehkostí plže se vyšplhala na hranu jeviště, vyšvihla se na scénu a poskakovala po ní jako poněkud barevné kůzlátko. Přidal se k ní pohybově zdatný kabaretiér a za notného kmitání nohou i rukou vysvětloval, že pro nás sehrají slavný příběh o tragické nenávisti i sváru mezi královskými sestrami Marií Stuartovnou Skotskou a Alžbětou I. Anglickou. Rozpojil přitom malé obdélníkové pódium na tři bílé předměty, na kruh a dva trojúhelníky. Vtipný výtvarný počin. Trojúhelníky pak sloužily jako sedátka, lenošky nebo královské trůny a na kruhu balancovali královští úředníci.

U zadní stěny jeviště, se zažíhalo snad deset reflektorů s výkyvnými hlavicemi, vrhající ostré světelné pruhy nahoru, dolů, jako v amerických filmech. V tu chvíli se na scénu vevalil celý herecký tým. Kapela ječela, svižné herečky křepčily a zpívaly, herci točili piruety, rozpažovali, jejich dlouhé údy vydupávaly do podlahy ornamenty naučené choreografie. A divadlo jim začalo být malé. Nohatým, rukatým pánům i něžným dívenkám se při rozpažení, při točkách, při skocích nedostávalo místa. Bylo obdivuhodné, že se navzájem nedotýkali ani neporáželi. Připadali mně jako figurky z puzzle namalované na papírových skládačkách, kam je malíř vtěsnal, protože dostal zaplaceno od kusu. Minimalizované scénické prvky, kruh i trojúhelníky, byly najednou velkými a tvářily se přitom nepatřičně. Jako zapomenuté bludné kameny.

Veškerý verbální projev aktérů se do miniaturního sálu přenášel pomocí mikrofonů či mikroportů. A tady nastal největší problém. Zvuková technika se vzbouřila. Slévala hlasy pěvců s projevem kapely ve řvoucí chumel, mluvní party poněkud zkreslovala a zbavovala aktéry přirozených hlasových zabarvení. O to větší obdiv si zaslouží hrající studentská parta, která se zrádnou technikou bojovala jako o život a nakonec ji porazila. Aktéři zvládali nelehké pěvecké party ve velmi nezvyklých, až akrobatických polohách, v neustálém souboji s hlučnou kapelou.

Velmi oceňuji nasazení, chuť a vůli hereckého týmu odvést maximální výkon ve ztížených podmínkách, i snahu o ztvárnění složitých charakterů rolí. Vězte, že nikdo učený z nebe nespadl, a jak praví divadelní zákon, jedině častým hraním získává kreace hereckou duši!

Ondřej Studénka prokázal smysl pro humor, pohybovou bravuru i tvárnost. Svěřenými rolemi Ceremoniáře, Melvilla i Soudce projížděl s hladkostí nože máslem. Poněkud barokní Vendula Příhodová získávala sympatie úsměvem a božskou vlídností. Pohledná Barbora Remišová v roli Alžběty I. střídala polohy rozmazleného dítěte se záští a výbuchy hysterie. Pomyslnou lauru vítěze si však odnesla noblesní představitelka Marie Stuartovny Kateřina Sedláková.

Vedoucí ateliéru, herečka a režisérka v jedné osobě Jana Janěková zná potřeby divadelního provozu, proto neváhá svým studentům nakládat na bedra úkoly značně náročné. A to je dobře. Jednou jí za to budou vděčni. Ovšem, jestli se jim podaří získat nějaké angažmá nebo alespoň smlouvu na roli.

P.S.

Sledoval jsem v televizním pořadu Krásné ztráty tuze smutnou diskusi mezi usměvavým, mladým bankéřem a nešťastným, unaveným ředitelem divadla. Zatímco úspěšný bankéř byl jaksi nad vodami; souběžně s výkonem povolání stačil absolvovat jednu vysokou školu a druhou zrovna studuje, neboť chce poznat, co to je být hercem, divadelní ředitel potýkající se s nedostatečným přísunem finančních dotací byl na pokraji zhroucení. Bankéř se záhadným úsměvem na tváři tvrdil, že si dokáže vší svou činností dělat radost, dokonce si umí koupit za sedm tisíc korun vzácnou knihu s kovoryty. Divadelní ředitel smutně kontroval, že on si ze svého platu takovou knihu dovolit nemůže, a pokračoval: Hádat se s erárem o jedno procentíčko z rozpočtu na kulturu je směšné, vždyť tu kulturu rovnou zrušme! Žádné divadlo se bez státních dotací neobejde! Myslet si, že divadlům na jejich činnost přispějí města nebo podnikatelé je v současné mizérii utopií. Řekli mi městští úředníci, že musím být loajální, jinak ředitelem nebudu. No tak prostě ředitelem nebudu. Mám divadlo rád, proto řediteluji. Miluji okamžiky, kdy se během zkoušek něco nového na scéně rodí a narodí. Pro tyto okamžiky svatého tvoření dělám divadlo, ne pro peníze. Tak nějak to ten tuze smutný muž řekl.

Dnešní mudrování ukončím vzkazem všem studentům z představení Pokrevní sestry: Statečných ředitelů je v Česku zatím dost, snad svá divadla budou umět uchránit i pro vás.

Divadlo na Orlí Brno – Pavla Hoggard, Daniel Fikejz, Radka Coufalová: Pokrevní sestry / Bloodsisters, vaudeville na královské téma. Režie: Jana Janěková, dramaturgie: Pavla Hoggard, hudební nastudování: Dada Klementová, Tomáš Kufhaber, dirigent: Tomáš Kufhaber, choreografie: Hana Litterová, šerm: Libor Olšan, výprava: Katarina Kováčiková, produkce: Ludmila Havelková, zvuk: Eirian Rhys Evans, vlasový stylista: Jiří Kočí. Mistři zvuku: Jan Košulič, Lukáš Nábělek, Tereza Švecová, Jaroslav Zouhar. Mistři světel: Jan Hons Šuškleb, Roman Jajčík. Kapela: klávesy 1 – Tomáš Kufháber, klávesy 2 – Magdalena Zapadlová, perkuse – Pavel Plch/Vladimír Třebický, bicí – Swtanislav Pliska, saxofon, klarinet – Antonín Muhlhansl/Pavel Zlámal, elektrická kytara – Martin Kostaš/Robin Schenk, baskytara – Juraj Valenčík/Jakub Šimáně, violoncello – Terezie Fadrná/Alžběta Poukarová. Osoby a obsazení: Marie Stuartovna Skotská – Lucia Jagerčíková/Kateřina Sedláková,   Alžběta I. Anglická – Jitka Jackuliak/Barbora Remišová,   Láska – Vendula Příhodová/Natália Hatalová,   Darnley – Marek Kolář,   Leicester – Ján Filip,   Bothwell – Peter Pecha,   Ceremoniář (Kabaretiér)/Melville/Soudce – Ondřej Studénka,   Knox – Adam Rezner.

Brno, 4. 3. 2013

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. března 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ