Divadelní noviny > Názory – Glosy
Loutkář po 100 letech aneb Z časopisu ČEZopis?
Zaznamenal jsem nedávno opět jakési chvění na kulturní frontě. Od té doby, co i v české kultuře využíváme Richterovu stupnici, byla tak asi pátého stupně (škody hrozí špatně postaveným budovám, a to v malé oblasti od epicentra; dobře postaveným stavbám hrozí jen drobné poničení…) – ozvala se kulturní periodika.
A budu teď možná hovořit trochu proti sobě: zaprvé jako vydavatel „neperiodické“ divadelní literatury (která v naprosté tichosti už několik let v grantech MK ostrouhala jako celek) se budu přimlouvat za podporu divadelních periodik. Zejména toho nejbezbrannějšího a nejokrajovějšího, tradičně nehalasného Loutkáře, který nedávno oslavil 100 let! Ano: je to nejstarší kontinuálně vycházející periodikum o loutkářství na světě vůbec a zároveň asi i nejstarší umělecké periodikum u nás!
Loutkář zrcadlí neokázale a v pokoře nejen veškeré aktuální dění specifického, dnes odstrkovaného a málem již vyděděného oboru, jímž se stalo české loutkářství, ale vnímá i tradiční a klíčový proud české divadelní historie, paradoxně nadále jednu z mezinárodně nejakceptovanějších hodnot současného českého divadla a českého umění vůbec, hodnot, které k příslovečnému českému nebo i (středo)evropskému marionetářství přitahují pozornost celého kulturního světa.
Zadruhé sám proti sobě promluvím přímluvou za uchování dotace pro tištěnou formu Loutkáře. Přežila všechny vichry a přeryvy doby od roku 1912 dosud, včetně intervalů děsivých totalit, a ocitla se nad propastí existenční nouze hraničící s nebytím až v našem čase okázalého luxusu ministerských paláců a jejich nádvoří plných limuzín nablýskaných metalických laků… Přimlouvám se s vědomím, že tištěné publikace za ta léta, co je kupuju a vydávám, nemám doma už ani kam dávat a elektronické verze zabírají daleko méně místa. Tištěná divadelní periodika včetně Loutkáře se totiž ukládají a nevyhazují. U Loutkáře už sto let jak pro samotný obsah, tak navíc i pro dílo výtvarníků, kteří s ním spolupracovali či poskytli předmět zájmu. Jmenovali Aleš, Šaloun, Sucharda, Sutnar, Váchal, Skupa, Trnka, Sekora, Malík… A dnes se jmenují Jiří Barta, Adolf Born, Petr Nikl, Jan Schmid, Jiří Suchý, Jan Švankmajer, Marek Zákostelecký. A další a další.
A do třetice proti sobě promluvím jako naprosto nevýznamný akcionář společnosti ČEZ, který se smíří s nižší dividendou (která bude v budoucnu nižší stejně) pro několik nezapnutí elektronického média. Loutkář stojí nad propastí nejen z nedostatku snižování dotací z našich stále se zvyšujících daní, ale také vábením módní elektronické komunikace, zbanálňující a odosobňující druhdy fajnová řemesla – jak těch, o nichž je referováno, například uměleckých řezbářů, malířů a dekoratérů nebo mistrů vodičů-marionetářů, tak i těch, kteří tištěný časopis realizovali (ilustrátoři, grafici, mistři tiskaři ad.). Z časopisu, jednoho z nejvěrnějších obrazů času, opisu času, se může stát ČEZopis, pouhý podnět k rozsvícení obrazovky a toku energie (podporující naše nezakořeněné těkání). Po vypnutí se vytratí, je pryč. Je jen bezčasé prázdno…
Druhé století pro Loutkáře začíná až příliš dramaticky!
Komentáře k článku: Loutkář po 100 letech aneb Z časopisu ČEZopis?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Shodou okolností spíše nešťastných začal jsem publikovat až po třicítce, na počátku „normalizace“. I pamětníci už možná milosrdně zapomínají, že pustina „Biafry ducha“, která tu zavládla, se vyznačovala mj. tím, že byly zrušeny mnohé kulturní časopisy, včetně divadelních a filmových. Ušetřeny zůstaly, nevím proč, většinou časopisy „federální“. Kupř. Čs. architekt (čtrnáctideník), Umění a řemesla (čtvrtletník); a také Čs. loutkář. Tak se stal tento měsíčník (tehdy, dnes už jenom dvouměsíčník) na jistou dobu jediným divadelním českým periodikem, které se věnovalo i profesionálnímu divadlu (existovala ještě česká Amatérská scéna, protějšek slovenského Javiska).
Sympatickou výjimku mělo ještě Brno se svým vynikajícím měsíčníkem Program státního divadla v Brně, kde byla dokone i rubrika Pražské divadelní večery (pamatuji, psala tam m.j. E Šormová).
Čs. loutkář platil necelých 40 Kčs za stránku, zato ale tiskl texty rozsahu nikde jinde nevídaného a hlavně – bez cenzury, resp. spoléhal na obligátní autocenzuru rozumných autorů.
Někdy okolo 1982 jsem tam cca rok zaskakoval za onemocnělou redaktorku. V té době tam psal i jinde zakázaný K. Makonj, k psaní o loutkách jsem tehdy získal V. Königsmarka. Byl to ostrůvek relativní svobody.
07.03.2013 (8.34), , Trvalý odkaz komentáře,