Orfeus na schodišti
Uvést ve Stavovském divadle jedno z ústředních děl Christopha Wilibalda Glucka Orfeus a Eurydika, a příběh sehrát na schodišti, které vykrývá celou plochu jeviště, nepovažuji za marné. Přímo to evokuje scénografický rukopis Josefa Svobody, navíc ve spojení se zrcadly a jevištní kinetikou. Červené provazy či stuhy zase připomněly scénické záliby šéfa opery Rocca, který k inscenaci opery přizval rakouského scénografa a režiséra Hartmuta Schörghofera. Bohužel v uvedeném pořadí: vizuálně atraktivní inscenace postrádala významovou režii, zůstala jen efektní podívanou s občas až popisnými nebo naopak jen výtvarně ladnými hereckými akcemi. Proč v portálu stála stará harfa, která v závěru vzplála, raději nedomýšlet z obav před příliš banálním zjištěním. Stejně tak hru s rakví, zase víc výtvarnou než významovou, bych rád oželel. Schörghofer se zkrátka projevil jako výtvarník, který výtvarné vize promítl do režie podobně, jako to činí Rocc, možná odtud spříznění obou umělců a pozvání do Stavovského divadla.
Dva vzájemně propojené motivy jsou však překvapivé: Eurydika je upovídaná panička, která si vynucuje pozornost Orfea, zavázaného v průběhu cesty s ní nepromluvit, stejně jako dnešní znuděné manželky či milenky obtěžují své přepracované muže – bodejť by Orfeus nepodlehl, jen aby už dala pokoj. Báje o Orfeovi a Eurydice už vyprovokovala k lecjakým persiflážím, vzpomeňme jen Offenbachova Orfea v podsvětí, jenže v Gluckově opeře se pragmatická přízemnost tluče s étosem a psychologií i vážnou krásou hudby. A perzifláži příběhu sotva mohou asistovat výtvarně a světelně komponované ladné výjevy, sestavené především z pěveckého a pohybového sboru. Navíc, a to je onen druhý motiv, příběh tu nekončí šťastně, navzdory tradici, oba manželé zemřou.
Významově nejvíc pomohla samotná scéna – překlápějící se schodiště jako symbolická, ale názorná cesta dolů do podsvětí a tedy do smrti, kde je jako ve sklepě po kotníky vody, a dokonce jsou tu bytosti válející se v bahně, a nahoru do života. Hraje se vídeňská verze opery, ovšem s barytonovým partem Orfea: v kontrapozici muž – žena jistě lépe vyzní ony manželské sváry, ale na můj vkus to poškozuje charakter Gluckovy hudby. Roman Janál navíc do postavy vnáší příliš romantizující postupy, hlas na tuto hudbu příliš vibruje a působí místy až obhrouble. Pěvecké dispozice Jiřího Hájka jsou postavě blíž a pěvec emoce tlumí, což považuji za interpretačně vhodnější. Výsostně postavu Eurydiky podaly Alžběta Poláčková a Marie Fajtová, ta s trochu řezavými tóny. Pěkně a stylově byl sezpívaný sbor, přestože mu inscenátoři předepsali komplikované pohybové aranžmá. Naopak nelze tolerovat chybující orchestr, zvláště na druhé premiéře (žestě!), a nelze z té situace vyvinit britského dirigenta Jana Lathama-Koeniga. Ostatně ani interpretačním názorem nastudování neposvětil. Snadno by při takových výkonech mohli do stávkové pohotovosti vstoupit diváci.
Víc než konkrétní výsledek mrzí špatně nastavené procesy ve spojených operách Národního divadla, které za výsledkem nelze nevidět.
Národní divadlo Praha – Christoph Wilibald Gluck: Orfeus a Eurydika. Dirigent Jan Latham-Koenig, scéna a režie Hartmut Schörghofer, kostýmy Corinna Crome, choreografie Karine Guizzo, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturg Ondřej Hučín. Premiéry 2. a 3. února 2013 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Orfeus na schodišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)