Divadelní noviny > Rozhovor

Alena Sasínová-Polarczyk: Stoupám na barikády a volám

Alena Sasínová-Polarczyk je rázná, přímá žena s něžným pohledem. Typ ideální pedagožky, která jistě používá metodu cukru a biče. O svých hereckých kolezích v Ostravě se vyjadřuje s úctou. Právě ona – inteligentní herečka a dáma, která pro tvrdší slovo nejde daleko – je však pro mnohé z nich vzorem.

Vystudovala jste ostravskou konzervatoř a nyní na ní vyučujete. Změnili se adepti herectví od dob vašich studií?

To neumím posoudit, absolvovala jsem v roce 1980. Doba byla zcela jiná, společensky i politicky. Osobní dojem? Byli jsme vyzrálejší, ale také nesvobodní díky zákonům tvrdé normalizace. Žili jsme kolektivně a v jakési tlupě, do které jsme utíkali a střežili se soudruhů SSMáků, budoucích komunistických kádrů, kterých bylo nutno se bát. A že jich bylo! Dnes jsou u kormidel mnozí z nich – naše generace. Měli jsme však profesory, kterým jsme bezmezně věřili a kam jsme chodili pro rozumy, kteří otevírali oči a duše a vraceli paměť. V tom ta škola byla svobodná a svým způsobem fenomenálně rozšiřovala obzory. Nás zajímalo úplně všechno! A právě v tomto cítím, že dnešní studenti jsou jiní se svými zájmy i cíli, životním postojem i osobním vkladem v touze po vědění. Ale negeneralizuji. Je to vskutku individuální.

Kdo otevíral oči vám?

Pro mne byla velmi podstatná profesorka Jařabová (matka režiséra Davida Jařaba). Vyučovala dějinám divadla a rozboru dramatu. Pro mne – cérku z hor, která ze základní školy o Americe věděla, že leží za oceánem, a znala prezidenty a hlavní města států, byly její přednášky zjevením. Doma se poslouchal Hlas Ameriky z rádia, ale tam byla samá politika, které rozuměli hlavně rodiče a prarodiče a my potomci museli být zticha a nemluvit o tom, že se poslouchá Hlas a Svobodná Evropa. A ejhle, tady americké drama, divadlo a poezie. Samozřejmě to v osnovách nebylo. A další zakázané ovoce. Vůbec nám dala neuvěřitelnou důvěru. Zbožňovala jsem ji.

Slánskou beru jako poslání. Burcuji mysl, jitřím city, chci diváky vzrušit.

Anebo profesor Dřízga. Měl nás na intonaci a rytmus. Ten předmět jsem měla v malíčku, neboť jsem hrála od šesti let na klavír a měla rozšířené hodiny na lidušce. Tím pádem se probírala různá jiná témata a život a sny a o filosofech a hudebních velikánech a básnících povídal tak zasvěceně, vše dával do kontextu s dobou a naším dospívajícím duchem. To byly báječné hodiny. Já jen žasla. Ty hodiny probíhaly také někdy U Waldemara – ve vyhlášeném baru, kde se scházela smetánka umělecká, hlavně hudební. A tam tiše sedět u kofoly s rumem (na víc nebylo) a hodiny poslouchat jejich filosofování a svobodné debaty v nesvobodné době byla škola života…

No a nakonec moje profesorka hlavního oboru Dagmar Veselá. My byli její první „děti“. Ona si nás mazlila, milovala, odpouštěla. Vnesla mi do profesního života hluboké vnímání estetiky a etiky na divadle a mraky citu. Tato noblesní dáma s tyrkysovými stíny neustále chrastila zlatými náramky na rukou, měla Olympie rozházeny po celém stole a mentolky obalené tabákem z těchto Olympií. Nabízela nám je – mentolky i ty Olympie… Milovaná žena, se kterou jsem si každý rok vyměňovala pohlednice a která i v pozdním vetchém věku sledovala divadelní pouť svých „dětí“. Jednou jsem se vrátila z Prahy, kde jsem navštívila v ND Kočičí hru, a uchvátil mě výkon Dany Medřické, a taky v Činoheráku Cestu dlouhého dne do noci a výkony Somra, Třebické, Čepka a Abrháma, a oznámila, že musím ze školy, protože tohle nikdy nedokážu. Jen mi lehce odvětila: to chce čas, však se dočkáš. Přemluvila mě! Ale zatím marně čekám…

Jakou základní poučku studentům vštěpujete?

Zásadně nepoučuji, ale v hodinách Uměleckého přednesu studenty vedu k lásce ke krásné literatuře a k touze pochopit a najít cestu k naší nádherné bohaté mateřštině, kterou můžou hledat a nacházet právě v poezii a poetických textech. K nim se v ZŠ vůbec nedostanou, a když, tak velmi okrajově a povrchně, o domácím zázemí raději ani nehovořím. Nutím je objevovat krásu jazyka, hloubku a smysl poezie pro jejich duši a osobní rozvoj a vývoj. Klást si otázky, nebýt lhostejným, hledat smyslovost i smyslnost v poetickém tvaru. Cítit vyšší stavební řád ve strofě a verši básně. A přitom se pohybovat lehce a svobodně jako v próze či dramatu. Stále jim opakuji: nemaluj, nerecituj, ale sděluj!

Které vlastnosti by neměl herec postrádat?

Herec musí mít talent! Snoubí se v něm kreativita, schopnost umět a chtít naslouchat, muzikalita, smysl pro rytmus. Zdánlivě to souvisí, ale ne každý, kdo např. čistě zpívá, je pohybově nadán a cítí rytmus. To jsou výchozí předpoklady a podle toho, co nám chybí, se míra talentu zužuje. Přesto se z velkého talentu může stát nikdo, a z méně nadaného člověka může vyrůst herecká osobnost. Je profesně nejdůležitější, kdo vás vede a k jakým úkolům se dostanete. Herec roste a rozvíjí se množstvím náročné a kvalitní práce se stejně náročným a kvalitním prostředím a osobnostmi v něm.

Polští umělci jsou aristokraté

Nikdy jste jako herečka nezakotvila mimo region. Proč? Je to dáno místními lidmi, folklorem?

Okolnosti, hlavně soukromého života, mě přiměly zůstat. Všechno je, jak má být. Nemá s tím co dělat ani folklor ani lidé zde žijící.

Prozradíte alespoň některé okolnosti?

Podstatná byla jedna. Založila jsem v Těšíně rodinu s polským kolegou, porodila dvě dcery. Můj muž bohužel onemocněl agresivní formou leukémie. Dva roky jsme žili na hromádce se zubatou. Přestože se léčil tehdy v západním Berlíně, nemoci podlehl a já pak bojovala sama. Nebylo to vůbec jednoduché, a protože jsem byla nucena využít pomoci mé obětavé maminky, nepřicházelo vůbec v úvahu změnit angažmá a adresu. Byla to velmi těžká doba, ale i za pomoci přátel jsme to zvládly. Mám dvě nádherné dcery, bytosti, které jsou pro mne vším, a jsem na ně pyšná a hrdá. Vydržely se mnou všechny útrapy, strasti a úskalí života v uměleckém prostředí. I v chudobných podmínkách obě vystudovaly vysokou školu a jsou úspěšné a vnitřně krásné a bohaté osůbky.

Jsou vám texty polské dramatiky, které poměrně často uvádíte v Aréně, blízké?

Mám ráda polskou kulturu, umění, a to jak literaturu, tak hudbu a přirozeně jsou mi blízké. Můj manžel a otec mých dětí pocházel z Krakova. Polští umělci, to je aristokracie, šlechta.

Vnímáte ostravská divadla jako fenomén? Liší se například od Těšínského divadla, v němž jste strávila více než deset let?

Nevím, zda je to fenomén, ale vnímám všechny tři činohry jako fascinující tělesa, každé specifické svou scénou, na které se hraje. Každý stánek má svou jedinečnou atmosféru a hlavně profesionálně silné obsazení, takže se málokdy stane, že narazíte na průměrný výkon a o podprůměrném nelze mluvit vůbec. Nechci hovořit o koncepcích inscenací, k nimž se někdy velmi ostře vymezuji. To je vždy ryze subjektivní úhel pohledu a estetického vnímání a cítění umění. Vyjadřuji se k nadstandardní úrovni herectví a pak mohu přijmout názor některých renomovaných kritiků, kteří tento fakt pojmenovali jako fenomén.

Srovnání s jakýmkoliv oblastním divadlem, např. Těšínským, není vůbec na místě. A všichni, kteří oblastí prošli – což je zkušenost k nezaplacení, jistě ví, o čem hovořím. Těšínské angažmá z mnoha ohledů a důvodů bylo jedinečné a mělo pro mě podstatný význam.

Kritizujete režisérům koncepce často?

Měla jsem na mysli představení, která vídám. Text, herec, který je zabit kvůli koncepci aneb tvůrčí invenci režie. Neměla jsem na mysli sebe v pracovním procesu. Vůbec mi nenáleží kritický postoj. Od toho je šéf, dramaturg, ale herec? Jsou jistě skupiny, kde všichni tvoří všechno, ale já to neakceptuji. Jsem konzervativní a vyznávám heslo – ševče, drž se svého kopyta. Potřebuji režiséra i dramaturga a mám v poslední době štěstí, že až na výjimky spolupracuji s mimořádnými tvůrci. Tvoření jako takové je pro mne stále fascinující proces, musí být však nosný text a tým s mou krevní skupinou. V opačném případě se trápím a trpím. Za pět let v Aréně se mi to díky bohu stalo jednou. A víte, že se zrovna jednalo o nádherný text polské dramatiky?

Jak si vysvětlujete vysokou koncentraci talentovaných a pracovitých herců v Ostravě?

Fenomén se nedá vysvětlit… Ostrava je prostě boží, se vším, co k ní patří, s klady i zápory. Takové herecké pekelné nebe a vaří a vaří a doutná a vybuchuje, aby ztichlo a zase křičelo do všech stran: Jsme tady, tak si nás sakra koukejte hledět!

V Ostravě jste prošla třemi divadly. Je vám bližší velké jeviště, či spíše komorní prostor Arény?

Odpověď je patrná. Zřejmě proto, že na velkém jevišti jsem strávila převážnou část profesního života. V Aréně jsem šestou sezonu a maximálně mi ten prostor vyhovuje.

Hudba je má voda živá

Hostujete však i v operetě a opeře, což není pro činoherní herečku obvyklé. Jak došlo k tomuto setkání?

V operetě jsem měla dvě krásné pohostinské role, ale to už je pár let nazpět. A v opeře jsem přijala nabídku činoherní role Gladys v Brittenově Kominíčkovi s Jirkou Sedláčkem. Moc nás to baví a pro mě to má přidanou hodnotu v smysluplnosti počinu, neboť je tato opera věnována malým divákům a učí je nenásilnou formou vnímat a poznávat operní svět – jeho díla i jak vzniká.

Co vám kontakt s hudebním divadlem přináší?

Stoosmiletá koncertní klavíristka Alice Herzová-Sommerová, která přežila holokaust, o níž vypráví kniha Století moudrosti, říká, že jí hudba zachránila život. Řekla: Jsem bohatší než nejbohatší lidé na světě, protože jsem hudebnice. A já to cítím tak nějak podobně. Jsem nesmírně bohatá tím, že mi bylo dáno do vínku vnímat a slyšet hudbu. Kontakt s ní je moje očista, relaxace, inspirace, naplnění, ale paradoxně hudební divadlo je až na konci. I když operu miluju, na prvním místě mám instrumentální hudbu, především monumentální symfonická díla, ale i komorní skladby. Je to má voda živá! A mezi muzikanty mám hodně blízkých spřízněných duší.

Co posloucháte při práci a co na dobrou noc?

Když mi je těžko, tak sáhnu po Mahlerovi, třeba 2. symfonii nebo 5., a vůbec Mahlerovi celém. Když jsem si do rozhlasu připravovala hru o Almě Mahlerové, kterou pro mne napsala Renata Putzlacher, tak jsem byla v jeho hudbě ponořena až po uši. Mahler je génius. Jeho Písně o mrtvých dětech v podání Dagmar Peckové je jímavé a hluboce osobní dílo. Když ještě znáte souvislosti, velmi vás to zasáhne. Při studiu Višňáku se hrálo Verdiho Requiem. Při Rackovi Rachmaninův 2. klavírní koncert. Při Misery jsme s Janem Vlasem na plné pecky pouštěli Turandot – sextet z konce 1. jednání nejvíc. Jeden ze skladatelů mi nejmilejších je Antonín Dvořák. Třeba jeho smyčcové kvartety v podání Haasovců. Ale i jeho symfonie, Stabat Mater, Requiem. A také miluji Janáčka.

Nedávno jsem byla na koncertě klavírního virtuosa Martina Kasíka. Předvedl pro mne dosud neznámou Janáčkovu sonátu I. X. 1905. Zasáhlo mne to natolik, že už objednávám ve „svém“ krámku a budu poslouchat. A jeho provedení Liszta – Sen lásky č. 3, Španělská rapsodie nemělo chybu. Po koncertě jsem za ním musela jít a vyseknout hlubokou poklonu. Mistrovská technika i cit i duše jeho projevu byly dech beroucí. Tam někde na živých koncertech se mě v takovém případě, jak říkám já, dotkne Bůh.

Ale poslouchám i jiné žánry, ne jen klasiku, aby bylo jasno. Třeba génia, krále popu Jacksona, jazzovou Dianu Krall, Ellu s Louisem, naši božskou Evu Olmerovou, Mařenku Rottrovou, Věru Špinarovou. Hodně se mi líbí poslední deska od Lenky Dusilové Baromantika. A nebo si i sama zahraju na klavír. Ovšem bez obecenstva.

Minulost nás stejně dožene

Má divadlo moc ovlivnit myšlení diváků?

Chci stále věřit a věřím, že ano. Kdyby aspoň na tu pikosekundu času, kdy zhasne světlo a rozezní se potlesk. Jinak by postrádalo smysl. Ten živý organizmus, ta pulzující hmota, atmosféra má vliv právě a jen v tom daném čase, kdy jsme spojeni v prostoru a tetelí se vzduch krásou pohybu, zvuku, ticha neticha, vyzařující energií, která vás obejme a prostoupí. To sebelepší „konzerva“ film, televize, CD nemůže dát. Proto lidé chodí a budou chodit za živým umělcem do divadelních a koncertních sálů. Protože to je kouzlo pomíjivosti a neopakovatelnosti. Z opačného hlediska je to samozřejmě marnost a frustrující pocit, že už se nikdy nic nezopakuje…

Snažíte se o to inscenací o Josefě Slánské – S nadějí, i bez ní?

Samozřejmě. Ale lidi nechtějí připomínat a myslet na nedávnou minulost naší těžce zkoušené vlasti a národa pod vládou bolševika. Raději strkají hlavu do písku. Ale minulost nás stejně dožene, vezme si svou daň! Už si ji bere. Začínáme se utápět ve vlastním morálním marasmu, a to jsou konsekvence. Lidé jsou nepoučitelní. Slánskou beru jako poslání. Burcuji mysl, jitřím city, chci diváky vzrušit. Když kráčím na poslední monolog, stoupám na barikády a volám! I když je mi fyzicky a psychicky špatně z toho, co pronáším za teze. A právě navzdory všemu, co říkám. A z hlediště se ozve hlas postarší paní: Ale to přece tak hrozné nebylo! Ale bylo, ba ještě horší. Někde se stala chyba! Náš „kabaret“ je mrazivě ničivý a mám naději, že burcuje myšlení a city diváků do morku kosti.

Jak vnímáte osobnost Josefy Slánské?

Ta žena mnou prostoupila natolik, že se to nedá popsat několika větami. Hlavně ji nebudu soudit. Ale co mi hlava nebere, je právě to, že se nepoučila, ale naopak věřila do konce svého života v ideály průkazně zrůdného systému, který napáchal tolik zločinů dodnes nepotrestaných a nelítostně zasáhl do osudů milionům lidí v Evropě i napříč zeměkoulí. V Česku ta devastace hodnot, kde lež vítězí nad pravdou, hulvátství vládne slušnosti, dnes sbírá své plody.

Máte pro ni pochopení? Je vám v něčem podobná?

Nepochopila jsem ji a nepochopím. Jestliže ženě unesou dítě, popraví muže a ona zůstává dál přesvědčená a věřící idejím zvráceným a lichým, tak jak ji mám chápat? Vždyť to je choré. Podobnost hledám jen v pohlaví, mateřství, adoraci manžela. Láska, jak praví klasik, bývá slepá. Tento rozměr mne zachraňuje při každém představení, abych ho přežila a dohrála do konce. Je to spalující osud.

Roli napsal Tomáš Vůjtek přímo pro vás. Můžete o genezi této hry prozradit něco bližšího?

To je dotaz na Tomáše. Kdybych bývala tušila, co pro mne píše a jaké téma, tak bych odešla z angažmá. Teď vážně. V podstatě vše začalo nevázanou debatou o rozhlasové tvorbě, že točí stále pánové a dámy nemají do čeho píchnout a tak, že by mohl něco sepsat, a tak jsme se bavili a smáli a já to nebrala vůbec vážně. Ani témata jsme neřešili. A bác ho. Tom mi po čase přinesl jakýsi text, ať si ho přečtu. A bylo po humoru a vymalováno. A celý rok 2012 mi teda na každém představení moc do smíchu není. Premiéra měla významné datum 21. 1. 2012 – výročí smrti V. I. Lenina.

Proč jste si vybrali právě tento osud?

Snad právě pro ten fascinující úděl? Ve hře ale nejde jen o osud jedné ženy, jde o reflexi hrůzných dějin československého komunismu a našich moderních dějin. Tom napsal výsostný text. A hned když jsem si hru v roce 2009 přečetla, jsem věděla, že půjde o mimořádnou autorskou událost po roce 1990. Režijní koncepce Ivana Krejčího ji povýšila do extraligy divadelních inscenací posledního desetiletí, ať už odborný kritický hlas v DN tomuto počinu dal puntík nebo dva.

Zklamalo vás, že jste se nedostala do užší nominace na Thálii? Loni jste byla nominovaná za skvělou roli Darcy Snelgravové v Bleše, Josefa Slánská je ovšem mnohými považována za vaši „životní roli“, a stejné ocenění nepřišlo.

Proč bych to zapírala. Byla jsem zklamaná. Ani ne tak kvůli sobě, ale okolí bylo smutné daleko víc než já. Všichni, kteří Slánskou viděli během celého roku, co ji hraji, nominaci brali jako samozřejmost. A vida, ono to vůbec samozřejmé není. A taky nemám za sebou ambiciózního dramaturga, který sedí v komisi. To je přinejmenším zvláštní, že v komisích sedí dramaturgové podílející se na inscenacích, ze kterých se generují nominovaní. Ale není to můj problém.

Navíc už Thálii mám. Daroval mi ji Janusz Klimsza poté, co se dozvěděl o nominacích. A napsal mi: Já Ti za Slánskou věnuji pravý paleolitický hrot šípu z vyschlého jezera na Sahaře. Sám našel, sám propašoval. Ať se prý na předání, které se konalo v Alibabovi u svijanského moku, pěkně voháknu. Přišla jsem ve zlatém turbanu a tento skvost z období 10 tis. – 15 tis. let př. n. l. už mám v krabičce na výsostném místě. Byla a je to pro mne obrovská pocta a moc si této „Thálie“ od tak vynikajícího režiséra považuji.

Velice mile mne však potěšila nominace na Radoka. Protože to bývá převážně záležitostí Brna a Prahy. Proti zmiňovaným městům má Ostrava minimální zastoupení odborné kritiky. Tím víc mne šokovalo, že jsme dostali já i naše inscenace tolik hlasů od odborníků, že jsme se probojovali na nominace mezi tři nejlepší. To je fakt skvělé. Obzvláště, když se v našem týmu nenachází žádná hvězd, ani ikona současného divadla. A moc milým překvapením je i má nominace na Cenu Českého divadla.

A. S. P. – Malý dějinný exkurs

1980

Dvorem Těšínského divadla proběhne černovlasá slečna (záhy zjistím, že navzdory svému mládí je už nějakou dobu paní), (a záhy zjistím, že je vdaná za mého kolegu ze souboru Toniho Polarczyka). Dvě blbé zprávy. Jdu to spravit panákem, tím ovšem zároveň zjistím, kam se dotyčná hnala. Carevnó – zvolám, když k ní dosedám v klubu. Nijak extrémně se tomu nebrání (oslovení). Respektive nebrání se vůbec. Vypadá jak Anastázie Romanovna. Jmenuje se Alena a je obsazována do typu Krev a mlíko.

Kolem zlomu tisíciletí

Přehrála se do typu Nadsamice. Jezdím k Bezručům na spektakulární sérii domin v podání A. S. P. a jednou takhle sedíme v klubu (po Zabijáku Joeovi) a já vykládám – jak absolutní je dědek režisér Janík a že Norbert je herec boží. Alča je chytrá holka a ví, že je to sofistikovaná pochvala směřující k ní, ale zároveň je to ženská z Valach, a tak mne hned zkraje stopne, že je to pochopitelně nad slunce jasné, ale ať už přitlačím a vyklopím to rovnou. Vyměknu a vybalím, jak moc se mi ta její Charla líbila a jak jsem byl možná až nemístně nadšen. Já byl opravdu tak unešen, že když jsem za pár let nastoupil k Bezručům, a to zrovna byla Mášou, dominou téměř zrůdnou v Singerově Vlcích, rozhodl jsem se ten Boží dar, jímž je obdarována (v jistých partiích) amplifikovat. A tak s výtvarnicí Martou Roszkopf aplikujeme na Alču monstrózní vycpávky, megadrdoly, vypatláme kila líčidel a přes veškerou naši snahu a píli se nám nepodaří zničit to přirozené nadpřirozené ženství, které tam bylo, je a bude.

Současnost

V Komorní scéně Aréna je Alena přehrána do typu Raněvská – Arkadina, což je dobrý důvod (ve jménu letitého kamarádství) obsazovat ji do rolí bezdomovkyň či dojiček. Někdo (obzvláště po tolika úzkých nominacích na Cenu Thálie) by se možná cukal, ale Ala je chytrá holka. A tak, abych jí trochu pocukroval ono obsazení, které si zrovna přečetla na fermanu, zavedu řeč na archivní historku, kterak jsem jí věnoval jeden souboj v Tristanovi. Jak jsem se zalit krví a v mrákotách odpotácel do portálu, načež Alča za výkon i dedikaci uctivě poděkovala a odešla do angažmá do Ostravy. A pak se jednou zastavíte na veřejnou a vidíte, do jaké únavy je schopna jít v roli, kterou pro ni napsal Tomáš Vůjtek. Jaké vyčerpání je jeviště schopné vstřebat a člověk, aby se nezcvokl, zvedá po kuřárnách prapor všední depky směšné a kolik je tím poztráceno po tmavém hvozdu cynismu vezdejšího. A tak ji odměňuji za její práci, za to, že pro ni je étos té fachy samozřejmý. A svou privátní cenu za herecký výkon dávám jí, protože teď holt nelze jinak.

Janusz Klimsza

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 5. března 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Alena Sasínová-Polarczyk: Stoupám na barikády a volám

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ