Jonathan Chadwick: Nechci být poslem zkázy
Je britským hercem, režisérem, dramatikem, zakladatelem řady divadelních a uměleckých skupin. A to už od roku 1968, kdy mu bylo devatenáct. Poslední z nich je londýnské Az Theatre, které založil v roce 2004. Zaměřuje se v něm na mezinárodní divadelní projekty, jimiž zkoumá možnosti divadla probouzet společenské diskuse změny. Soustřeďuje se na rozměr divadla coby nástroje přímé komunikace. V Městském divadle Zlín se na přelomu roku konalo inscenované čtení jeho hry Performance věnované Janu Palachovi. Napsal ji v roce 1969… Je s podivem, že se mladý Angličan tak zaujatě věnoval československým dějinám.
Během setkání v Městském divadle Zlín FOTO ARCHIV MDZ
Proč jste se rozhodl napsat hru o Janu Palachovi a našich dějinách?
Když jsem vyrůstal, byl jsem velice šokován nerovnoprávností ve světě. Bylo mi sedmnáct, když jsem viděl otřesné záběry vyhladovělých a zavražděných z nigerijské Biafry, kde došlo k ozbrojeným státním převratům, které zemi uvrhly do vojenské diktatury. V občanské válce bylo více než milion obětí a v táborech nelidské podmínky. V roce 1968 se nedalo věřit ani Západu, který vedl válku ve Vietnamu, ani Východu vedenému Sovětským svazem, o němž se vědělo, že jeho cesta k socialismu a komunismu selhala. Přemýšlel jsem, co můžu udělat, abych aspoň nepatrnou část té nerovnoprávnosti napravil, odvrátil. Kladl jsem si otázku, proč není možné, aby obrovské finanční prostředky, které byly směřovány do zbrojení, se přesměrovaly do činností, které by lidem pomáhaly. Zdálo se, že právě v Československu v roce 1968 byl zažehnut plamínek naděje uprostřed rozpolceného světa. Na první místo byl u vás – aspoň tak jsem to vnímal – stavěn člověk, lidská bytost. Hnutí kolem Alexandra Dubčeka bylo pro mladé Brity tehdy velmi inspirující. Svět rozdělený na dvě znepřátelené poloviny nám připadal stupidní. Cesta Dubčeka a lidí kolem něj se jevila jako něco, co dokáže toto hloupé rozdělení prolomit. Když jsem se pak dozvěděl o Palachově činu a uvědomil si, že je to v témže Československu, kde se ještě před nedávnem děly úžasné věci kolem Dubčeka, chtěl jsem se o tom všem, co se u vás stalo, dozvědět víc. Proto ten zájem o dějiny vašeho národa ve dvacátém století.
Co Palachův čin pro vás znamenal?
Svým sebeupálením dokázal Jan Palach upozornit na všechny společenské jevy, které mě tehdy trápily. Jeho čin nebyl ojedinělý, totéž tehdy dělali buddhističtí mniši ve Vietnamu nebo Norman Morrison, který se upálil na schodech Pentagonu.
Palachova oběť se mi ale navíc propojila se světem divadla. V knize Antonina Artauda Divadlo krutosti je popsán obraz herce, který je natolik pohlcen tím, co dělá, že se cítí jako v plamenech. Artaud to vyjádřil přibližně tak, že herci, když hrají naplno, existují v jiné úrovni vědomí právě proto, že se nechají totálně pohltit tím, že hrají. I v souvislosti s událostmi u vás a s upálením Jana Palacha se ve mně začal formovat trvalý životní postoj, že divadlo, má-li mít smysl, se má pokoušet o změnu člověka. V tom smyslu patřilo psaní a poté inscenování této hry ke klíčovým okamžikům v mém osobním i divadelním životě.
Vaše hra je plná faktů, které jsou i nyní pro mnoho Čechů překvapující.
Čerpal jsem z mnoha tehdejších zdrojů. Z knihy Dubčekových projevů a statí, z řady novinových článků a rozhlasových reportáží, kterých vycházelo opravdu mnoho. Monolog vězně jsem vzal z knihy Doznání Arthura Londona.
V textu se objevuje motiv Shakespearovy Bouře. Čím se vám propojovala tato hra s naší historií?
Shakespearovy hry jsem tehdy četl jako projev dramatikovy důvěru v divadlo coby přípravy diváka k životu jako takovému. Tím, že na jevišti něco zpřítomňujete, přenášíte svou zkušenost a svět hry do reality, do skutečnosti. Bouři jsem vnímal především jako konflikt mezi tělem a myslí, jako rebelii těla vůči mysli. Zejména v postavě Kalibána. Mým záměrem v Performanci bylo analyzovat – či zpřítomnit – vpád reálného světa do světa divadla. Když skupina herců zkouší Bouři a v pozadí uslyší sirénu varující před náletem, vtrhne okolní svět jako výbuch do divadla a přeruší divadelní dění. Herci se octnou v protileteckém krytu a v něm pokračují ve zkoušení. V důsledku toho, co se kolem nich děje, ale vzniká už úplně jiná inscenace. Dnes se mi tento motiv zdá nadbytečný. Čtení ve Zlíně ukázalo, že se hra bez něj velmi dobře obejde.
Jak tehdy vaše inscenace vypadala?
Moc si ji už nevybavuji – bylo to před 43 lety. Proces jejího vzniku byl velmi rychlý. Vždyť Jan Palach zemřel v lednu 1969, a my už v srpnu s ní vystupovali na edinburském festivalu. Myslím, že na ní bylo – a na textu dodnes je – patrné a snad i cenné, že šlo o hru a inscenaci mladého člověka reagujícího na čin jeho vrstevníka.
Sledoval jste českou kulturu i později?
Nijak zvlášť. Ale samozřejmě jsem měl přehled o tom, co se u vás dělo v období normalizace i v roce 1989.
Jako režisér jste inscenoval především ve stálých, repertoárových divadlech. V poslední době se však soustřeďujete převážně na mezinárodní projekty.
Pracoval jsem i mimo Británii a stálá divadla – v Kanadě, USA, Austrálii. Je ale otázkou, zda to lze považovat za mezinárodní projekty, když se všechny konaly anglicky a v anglicky mluvících zemích. Teprve v roce 1999 jsem poprvé spolupracoval s mezinárodní skupinou na festivalu v Rumunsku. Tehdy jsem se rozhodl, že chci takto dělat divadlo i nadále. Chtěl jsem hlavně rozvíjet témata, která mě bytostně zajímají. A mezinárodní projekty k tomu dávají nejlepší příležitost.
O jaká témata vám jde?
To, co všechny projekty dodnes spojuje, je vyprávění příběhů z války. Pokusy o to, jak se téma války dá divadelními prostředky ztvárnit a uchopit. Mezinárodní spolupráci jsem navázal se soubory z Palestiny, Kosova, Alžírska, Srbska. Projekt nazvaný Válečné příběhy (War stories) byl spjat s mezinárodním divadelním festivalem v Sibiu a s festivalem v tureckém Trabzonu. V rámci toho vznikla mezinárodní síť, s níž jsme připravili několik dalších inscenací. Spolupracovali jsme s kanceláří pátrající po pohřešovaných osobách v Kosovu, do projektu jsme zapojili obyvatele jak z albánské, tak ze srbské strany. Zpracovávali jsme osudy nezvěstných z obou stran, spolupracovali jsme nejen s profesionálními herci, ale i neprofesionály. Tento projekt ještě stále existuje.
Pokoušíte se překračovat hranice divadla a propojovat je s jinými obory. Studoval jste kvůli tomu například i ekologickou ekonomii. Proč vás zajímal vztah ekonomie, ekologie a divadla?
Společnost, v níž jsem v 60. a 70. letech dospíval, byla z hlediska politiky kompletně pohlcená ideologií zvaná ekonomika. Lidská bytost je v ní definována výhradně materialistickým, racionálním způsobem, ve kterém je jedinou hodnotou a smyslem života osobní prospěch. Nic jiného nemá smysl. Mě, jako člověka, který se věnuje divadlu, zajímá, co k tomu lidi přivedlo, a zda a proč se touto ideologií chtějí řídit.
Jedním z úskalí tohoto – zdánlivě pragmatického – myšlení je striktní rozdělování na umělecké a vědecké vidění světa. Tato bariéra ale existuje i uvnitř každého jednotlivce: vnímání citové, emocionální a umělecké je stavěno do protikladu k racionálnímu. Každá kultura vytváří své chápání, co je lidská bytost. A obraz, který nám byl v posledních letech vnucován, je obraz člověka coby homo economicus. Z toho se odvíjí i chování k planetě Zemi. Tento konflikt mezi chováním ryze ekonomickým versus ekologickým a sociálním chováním může být příčinou zkázy. Ale já nechci být poslem zkázy. To nechávám na divadle i jinde jiným. Mě to celé především zajímá jako téma. Právě divadlo, divadelní prostředky považuji za báječný nástroj pro sebepoznání a propojování uměleckého a racionálního, pro zjišťování a ověřování lidských schopností. Skrze divadlo můžeme žít plněji a intenzivněji.
A právě proto, abych mohl připravovat projekty na toto téma, rozhodl jsem se studovat ekologickou ekonomii. Úpěl, když jsem se snažil pochopit počítačové modely, které zobrazují počasí a další jevy. Nepochopil jsem to zcela, ale uvědomil jsem si různé úrovně nebezpečí, které žijeme.
Opening Signs – filmové upoutávky a fotografie jedné z připravovaných produkcí v Gaze foto archiv
Poslední váš mezinárodní projekt nese název Mappa mundi…
Mappa mundi se pokouší zachytit proměnu člověka, jak se měníme jako individua i jako lidský druh.
Co konkrétně vás zajímá a proč?
Svět se industrializuje a globalizuje. Způsob života, kterým jsme po staletí žili, se chýlí ke konci čím dál rychlejším tempem. Na začátku nového tisíciletí lidský druh překonal bod, kdy se většina lidí věnovala pěstování plodin na orné půdě a chovu domácích zvířat. Dnes převažují ti, co žijí v městských centrech. Vztah člověka k přírodním zdrojům a jejich spotřebě se tak radikálně změnil. Možné scénáře budoucnosti nás nutí čelit celospolečenským a politickým otázkám a problémům. Instituce nemají schopnost se s nimi vyrovnávat, protože většinou zastupují lokální zájmové skupiny. Tímto projektem – a nejen jím – se snažíme mapovat daný stav a možné scénáře budoucnosti. A tím na společenské změny, ale především na změny v chování a myšlení lidí upozorňovat.
K čemu jste dospěli?
Od té doby, co jsou autority zpupně a systematicky zapojeny do stupňování výrobní spotřeby, aby se trvale držely přežité podoby lidských hodnot, se situace zhoršuje. Stále pokračují tendence systému vytvářet větší a větší nerovnosti. Tyto nerovnosti, statisticky ověřitelné i empiricky zřejmé, se projevují ve vztazích mezi jednotlivci, sociálními skupinami a národními státy. Jedním z výsledků jsou války, které tyto nerovnosti ještě zvyšují.
Nicméně důvody změny člověka jsou mnohem komplexnější. Někdy se projevují jako obranná, ochranná opatření na individuální nebo rodinné úrovni a odpovídajícími duševními a kulturními postaveními. Jindy se projevují apatií a smutkem, jindy – paradoxně – popíráním těchto změn. Bývají vyjadřovány různými aktivismy a jen v mnohem menší míře metodickým přemýšlením o daném stavu. To je důvod, proč hledáme v projektu Mappa mundi lidi schopné a ochotné vyprávět příběhy o sobě a svých proměnách. Když budou diváci tyto příběhy slyšet, stanou se zřetelné a postupně vznikne cosi jako duchovní „Mapa změny“. Měla by to být obdoba středověkých Mapp Mundi – map světa, jež byly nejen zeměpisné, ale i duchovní.
Kde a komu svůj projekt budete hrát?
Možná vám to vůbec nezní jako divadlo a nerozumíte, proč organizujeme a prezentujeme svou práci tímto sběrným způsobem. Az Theatre nemá divadelní budovu. V současné době neprodukujeme žádné pravidelné inscenace. Každé provedení našich projektů je čímsi jako konferencí či spíš prezentací. Mnohé části jsou zachycené pouze vyprávěním aktérů či na videu.
Tradičnímu divadlu se již nevěnujete?
Mám sny o zkouškách a přípravě tradičního divadla. Po nich se probouzím s pocitem strašného selhání, že se musím těchto snů vzdát. Strávil jsem až příliš dlouhou dobu svého života ve zkušebně. Sám sebe se ptám, proč jsem proboha vydal na tuto podivnou cestu, která mě vzdálila od produkování „normálních“ inscenací. Je to ještě divadlo?! Moje současné projekty jsou jako pole. Jako zemědělské nebo elektromagnetické pole!
Proč jste se pro tento typ divadla rozhodl? Kam, k jakému tvaru s ním chcete dojít?
Pracoval jsem v divadle několik desetiletí, až jsem nakonec nedokázal samostatně myslet. Měl jsem plné zuby toho uzavřeného artistního světa. Byl jsem unaven z nekonečných rozhovorů na téma financování a managementu, kdy už se přestávalo přemýšlet o tématech, jimiž se má divadlo zabývat. Pochyboval jsem o smyslu divadla. S Az Theatre se snažím znovuobjevovat prvotní spojení divadla s jeho smyslem coby laboratoří světa. Projekty, které jsou nyní „pracovními poli“, nám budou po čase sloužit jako základna pro vznik divadelních inscenací. Nedokážu v této chvíli popsat, kam se to celé vyvine a jak budou vypadat. Postačí, když řeknu, že divadlo hledám v problémech současného světa. Myslím, že je to můj osud.
Jonathan Chadwick (1949)
Pracuje pro divadlo, film i televizi, Vytváří inscenace s mentálně postiženými, věnuje se pedagogické činnosti. Vyučoval na Královské akademii dramatických umění v Londýně, vedl workshopy na Londýnské akademii múzických umění a působil také jako režisér a pedagog v USA. Pracoval nějakou dobu také na London Academy of Music a Performing Arts nebo vyučoval filmové tvůrce práci s hercem na London Film School. Podílel se na inscenacích a projektech vznikajících v Bulharsku, Rumunsku, v pásmu Gazy a jiných zemích. Je zakladatelem Az Theatre, jež je centrem těchto aktivit. Současnou prioritou Az divadla je dlouhodobý mezinárodní projekt Opening Signs v Gaze, který vzniká na základě mezinárodního partnerství s tamními divadelními skupinami. O této práci existuje dokumentární film Gaza Breathing Space. Dalším chystaným projektem je Mappa mundi. Chadwick připravuje další, v němž míní zkoumat vazby divadla na ekonomické myšlení společnosti. Myslím, že tohle všechno mé snažení musí připadat divadelníkům přinejmenším zvláštní. Nicméně je řada lidí jak z divadel tak mimo ně, kteří jsou zaujati právě tím, jaké nové perspektivy naše práce před divadlem otevírá, říká o Az Theatre. Považuje se za tvůrce, kterému je bytostně vlastní hledání a pátrání po neprověřeném. Nejsem na to hrdý, říká o sobě. Ale je to podstata mé existence. Jsem nestálý a neusazený. Svět je pro mě velmi znepokojující místo.
Komentáře k článku: Jonathan Chadwick: Nechci být poslem zkázy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
