Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Honzl, Voskovec a Werich III
Nebyli jsme papíroví autoři
V pohledu Voskovce a zřejmě i Wericha má Honzlova činnost v Osvobozeném divadle své velmi přesné místo, jehož charakteristika je poměrně jasně vymezena. Oba uznávají jeho teoretické i praktické schopnosti, jsou si vědomi jeho užitečnosti pro divadlo. S odstupem let se jim však některá fakta o Honzlově úloze v Osvobozeném divadle jeví podle mého názoru poněkud zkresleně. Oba mají tendenci Honzlovu práci mírně podceňovat. To platí hlavně o Voskovcem publikované stati v Plamenu, již jsem citoval (její obsah však v dopise, který mi poslal, podstatně koriguje). I Werich, s nímž jsem o těchto věcech hovořil, měl na tuto problematiku zhruba stejný názor. Uvědomoval si Honzlovu užitečnost pro divadlo, uznával jeho teoretické i umělecké kvality, přirovnal ho však obrazně k zahradníkovi, který byl velmi zručný a dobře rozeznával květiny. Voskovec a Werich této jeho zručnosti využívali, ale někdy mu také řekli, tyhle růže dej sem a ty kopretiny zase sem…
Osel a stín (r. Jindřich Honzl, prem. 1933) FOTO ARCHIV
Z konfrontace historických pramenů a dobových svědectví však vyplývá, že Voskovec a Werich do Honzlových režií ansámblu Osvobozeného divadla zasahovali spíše jen výjimečně.
Jiná věc je, že Voskovec a Werich, jak říká Jiří Voskovec ve svém dopise, Honzlovi sdělovali, jak si režii některých scén představují. Jiří Voskovec píše: Dále je nutno si uvědomit, že spoustu v podstatě režijních elementů jsme vepsali do své hry, než ještě Honzl dostal rukopis. A k tomu jsme s ním hotový rukopis detailně před zkouškami probrali a vysvětlili mu, jak si kterou scénu představujeme provedenu. (…) Ostatně stačí, prostudujete-li si podrobně scénické poznámky v závorkách našich tištěných her. Uvědomíte si, jaká spousta jevištní činnosti, vizuálních efektů a všeho, čemu Francouzi říkají už od časů Molièrových „jeux de scène“ (…) – tedy konkrétní viditelná akce, jež není nutně součástí mluveného dialogu – jaká spousta těchto „jeux de scène“ je předepsána autory. Nebyli jsme papíroví, literární autoři. Naše texty jsou návody k použití jeviště, přestože obsahují taky „literaturu“. Nejsou však psány ke čtení, nýbrž ke hraní. Podívejte se třeba na první obraz Golema: je to krom komediálního textu a slovních a charakterových vtipů i fyzické a pečlivě vypracované scenário pantomim, akcí, vizuálních „fórů“, vstupů a odchodů. Dlouho nehybně stojící socha Golemova, o níž se neustále mluví, přestože stojí jen matně osvětlena v koutě, a její oživnutí po vložení šému do úst, Golemovy první nemotorné, ale strašlivě silácké pohyby, zatím co Scotta a Lang před ním pomalu ustupují – to vše jsme přesně viděli a Honzlovi popsali: na scéně uprostřed komedie a smíchů ten moment najednou působil příšerně – sál byl zticha jak pěna a když se Golem pohnul, přeběhl přes publikum vzdech hrůzy. Já nechci ubírat ničeho z Honzlova vkusu, divadelního smyslu a preciznosti, jen uvádím věci na pravou míru. Tohle, co jsem právě popsal, se obyčejně pokládá za režisérské nápady. (…) V našem případě byly autorské. V celé hře Golem je spousta těchto V+W efektů ve scénách, v nichž sami nevystupují. A právě tak tomu je ve všech ostatních hrách.
Obálka programu k revui Caesar (prem. 1932 v Osvobozeném divadle) REPRO ARCHIV
Polemika s Voskovcem
Tato část dopisu Jiřího Voskovce je jediná, s níž jsem nucen na základě ostatního historického materiálu polemizovat. Obsahuje mnoho průkazných tvrzení, ale i některá, jež nejsou zcela přesná. Texty, které Honzl od Voskovce a Wericha dostával, neobsahují totiž, především do roku 1936, ani zdaleka tolik scénických poznámek, kolik je jich uvedeno v definitivní podobě hry, tak jak byla vydána tiskem. Definitivní podoba textu je jistě do značné míry i záznamem inscenace v osvobozeném divadle a obsahuje tedy i prvky Honzlovy režie.
Texty, které Honzl od Voskovce a Wericha dostával, jsou kopie strojopisů. Ve valné většině je v nich uváděn popis scény jen velmi stručně a v podstatě pouze orientačně. Rovněž poznámky k hereckým akcím jsou stručnější a řidší než v publikovaných definitivních podobách hry. Z mnoha konkrétních příkladů je zřejmé, že Voskovec a Werich při úpravě svých textů pro knižní vydání vycházeli také ze scénické realizace svých her. Tedy i z některých postupů Honzlovy režie, přesvědčivě doložených v jeho režijních knihách.
Rovněž drobné scénické poznámky dokreslující v knižním vydání her Voskovce a Wericha hereckou akci v původních strojopisech mnohdy nebyly, a jsou tedy přeneseny z inscenace, jejíž režie byla dílem Honzlovým. Důkazem, že některé scénické poznámky Voskovce a Wericha obsažené v knižních vydáních jejich her vycházejí až ze scénické realizace, je i fakt, že stejně tomu tak je i v případech podrobného popisu scény a baletních čísel, které pochopitelně také v původních strojopisech chybějí.
Má polemika s Voskovcovými tvrzeními nechce nijak zastírat, že hry Voskovce a Wericha jsou skutečně divadelními texty. Není však úplně přesné, že většina režisérských postupů je již nápadem autorským.
Řada prací o Osvobozeném divadle věnuje zcela pochopitelně největší pozornost především Voskovci a Werichovi, případně Jaroslavu Ježkovi. Na inscenacích Osvobozeného divadla měli však rozhodující tvůrčí podíl čtyři umělci. Tím čtvrtým byl Jindřich Honzl.
Vinou Jana Koláře jsem seděl nad žloutnoucími (ten přívlastek není ozdobný, ale prostě je to fakt) stránkami strojopisu své rigorózní práce z roku 1976 o režiích Jindřicha Honzla v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha a otvíral ji po dobrých třiceti letech. Nic jsem neměnil, protože už si skoro nic nepamatuji. Tak tedy vybírám jen pár fakt, která dodnes nejsou příliš známa. A sám si zpřítomňuji vzpomínky na setkání s protagonisty Osvobozeného divadla – Milošem Nedbalem, Bohušem Záhorským, Vladimírem Šmeralem, Františkem Filipovským, Blankou Waleskou, Hanou Vítovou… A na korespondenci s Jiřím Voskovcem a na bezvadné setkání s Janem Werichem. Když jsme se s Werichem rozcházeli, zeptal se mě – A kolik že Vám je vlastně let? Třiadvacet, řekl jsem. Jéé, rozplynul se Werich. A pak zcela nerozplynutě dodal – V tom věku my už jsme rok měli vlastní divadlo.
(Konec)
Komentáře k článku: Honzl, Voskovec a Werich III
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„V tom věku my už jsme rok měli vlastní divadlo“.
Nedotované a bez grantů, v surovém prvorepublikánském kapitalismu!
08.03.2013 (19.01), , Trvalý odkaz komentáře,