Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Slavnou filmovou komedii Pietra Germiho…

    Slavnou filmovou komedii Pietra Germiho Rozvod po italsku jsem si před lety zaznamenal na videu, ale záznam ztratil na kvalitě, a tak jsem ocenil, že Česká televize 2 film zařadila, a 22. prosince večer jsem se na něj znovu díval. Neztratil na kouzle. Marcello Mastroianni nádherně křivil levý koutek úst a neodolatelně tragickou maskou přispíval k černé komice situací a Danielle Rocca skvěle hrála pitomě dotěrnou manželku, věrnou a pak nevěrnou. Germi vyprávěl o bludných a směšných cestách lásky vprostřed předsudků. Kritický vztah k někdejší zatvrzelosti italských zákonů vůči rozvodu, která už dávno povolila, byl zřetelně na okraji režisérova zájmu. Kdyby byl natočil angažované dílo, jaké v něm někteří kritikové šedesátých let spatřovali, už by nikoho nebavilo.

    O čtyři dny později jsem svatoštěpánské ráno obětoval znovu České televizi 2, tentokrát abych si ozřejmil starý vztah ke hře Jiřího Hubače Nezralé maliny. Při všem uznání vůči autorovi Ikarova pádu jsem se nad reprízou utvrdil v názoru, že jeho Nezralé maliny jsou ideologický výtvor, který svou povrchovou a předstíranou lidskostí leckoho oklamal a mnohé laické diváky i odborníky klame dodnes. Odpornou úlohu v něm sehrál Ladislav Pešek, jemuž pánové Sklenčka a Filipovský pomáhali demonstrovat komunistovu péči o příslušníka poražené třídy, kterého poúnorový režim připravil o majetek a který zalezl do samoty v sociálním zařízení pro přestárlé. „Stará dobrá kapela“ ho dostrkala na údajnou cestu k lidem a ke společnému muzicírování. Je to falešná a cynická muzika.

    Potřetí jsem si prostřednictvím České televize, tentokrát na jejím prvním programu, ověřoval své starší divácké pocity: prvního ledna jsem znovu viděl český film Kdopak by se vlka bál. Režisérka Maria Procházková to náramně umí s dětmi. Dorotka Dědková jako Terezka podala vynikající výkon a celý příběh byl v celku i v detailech přesvědčivý v míře, jaká je v českém popřevratovém filmu neobvyklá. Jen ve finále opustil režisérku smysl pro dramatickou věrohodnost; Terezčina pokrevního tatínka portrétovala příliš temnými barvami, což vrhlo zbytečně špatné světlo i na postavu Terezčiny matky. Že by toho průhledného sobce prohlédla teprve na letišti těsně před společným odletem do Japonska? Ale film je to přesto útěšlivý.

    Původně jsem chtěl čtvrtý televizní zážitek věnovat Haasově filmové režii Čapkovy Bílé nemoci, ale nakonec jsem před opakováním soudu nad klasikovou oslavou doktora Galéna, teroristy a předchůdce třídně uplatňované medicíny, dal přednost další chvále filmu Bohdana Slámy Venkovský učitel. Sláma pracuje metodou pomalého vývoje děje, hodně detailizuje, ale právě na detailech dokazuje, jak se vyzná v lidech a jak ho zajímají. To je přístup velmi vzácný v době, kdy režiséři až příliš často promítají do postav své niterné běsy. Pavel Liška svým minimalistickým herectvím dosáhl velikého účinu. Venkovský učitel jen na první pohled utkvívá na tématu pohlavní jinakosti. Každý člověk je svou vnitřní podstatou jinaký a Bohdan Sláma o tom vypráví nenápadně, ale úchvatně.


    Komentáře k článku: Slavnou filmovou komedii Pietra Germiho…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,