Jiří Adámek
Sarajevo a sídliště
S naší skupinou Boca Loca LAB jsme na podzim byli v Sarajevu na tamním festivalu MESS. Zážitek číslo jedna – nefalšované živé město, pořád ještě změť národů a kultur, lidé žijící a hlučící na ulici, na tržišti. Jsou-li jinak evropská města na úbytě, je to tedy daň za přespřílišný luxus? Zážitek číslo dvě: festival byl oficiálně věnovaný ruským Pussy riots. Styděl jsem se za český festivalový/ divadelní komformismus. Ale zase se hodilo, že střídání Putina, Medveděva a zase Putina v naší inscenaci Evropané zmiňujeme. Asi proto jsme festival zahajovali. A zážitek číslo tři: je pěkné zahajovat, ale skutečně silné představení proběhlo až den poté, v sousedním městečku uprostřed sídliště v šíleném kulturáku za účasti pouhých padesáti diváků. Kteří ale četli absurdní spletenec politických frází a žurnalistických klišé po svém.
Ypsilon
Nově Demo demokracie ve studiu Ypsilon (nebojte, není to dílo nestorovo, ale jeho nedávného studenta Braňa Holička) stojí za vidění hlavně proto, že nabízí celých čtyřicet minut zpráv televize Nova v přímém přenosu. Zprávy jsou podmalovány patetickou filmovou hudbou a ve velké většině se jedná o epizody typu mládeže blbnoucí na neodklizeném sněhu v Českých Budějovicích. Vítězí pocit, že to musí být nějaká parodie, ale není. Měl jsem to štěstí, že jsem do Ypsilonky zavítal v den prezidentských voleb. Ten největší šok spočívá totiž v tom, že se tu jaksi nereferuje o světě za našimi hranicemi (třeba o bojích v Mali, tehdy aktuálních). Existujeme jen my v naší české kotlině. Není to skvělá odpověď na to, proč mohly Benešovy dekrety a sudetští Němci hrát v klání významnou roli?
Krutý pohled na sousedy
Slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi má se svým šťouráním do politiky věčně problémy. Poslední snímek Od Fica do Fica odmítla vzít do distribuce síť bratislavských multikin. No, veledílo to tedy není. Ale hlavní část nabízí pohled dovnitř štábu, který připravoval manifestace poté, co vyplula napovrch provázanost slovenských politiků s finanční skupinou Penta. Je přímo trýznivé sledovat jejich naprostou neschopnost domluvit se, analyzovat situaci a zformulovat, co se má v politickém systému změnit. Jenom emoce, emoce, emoce, a ukájení ega hlavních občanských nespokojenců. Nelze se divit, že se podařilo dravci Ficovi situaci zcela zmanipulovat ve svůj prospěch.
Naše šťastná budoucnost
Film jsem viděl díky skvělé databázi dokumentárních filmů českých i zahraničních, dafilms.com. Zhruba za euro stáhnete, co vás zajímá. Někdy vybírám namátkou, často mezi kratšími filmy studentů FAMU – třeba Soňa a její rodina. Daniela Rusnoková sledovala dva roky romskou rodinu v jedné slovenské osadě. Na začátku dětí třináct, na konci patnáct. Otec opilec, ubohá chatrč, několik kluků ve vězení, práce v nedohlednu. Celé to nedává smysl, žije se prostě teď a tady, a prezervativ je proti Bohu. Ale nakonec mě nejvíce zaskočilo, že mi tento prapodivný příběh nastavil zvláštní zrcadlo: uvědomil jsem si, jak moc my úspěšně adaptovaní bílí žijeme ve strachu z budoucnosti, jak moc se proti ní pojišťujeme, a jakou paniku v nás vzbuzuje pohled na ty, kteří tak nečiní.
Ecce homo
Kvůli chystané „anti-opeře“ s Martinem Smolkou pro Národní divadlo moravskoslezské žiji s knihami Umberta Eca. Je to trochu paradox, nepatří mezi mé nejmilejší autory. Hádám se s ním a peru, zlobím se pro jeho užvaněnost a teoretizování, a pak mě zase vtáhne do detektivně vystavěných příběhů a mimochodem kladených obrazů – jako je kajuta na opuštěné lodi (doba třicetileté války), ve které tikají a zvučí všechny hodinové stroje světa. Je to autor, který hraje se čtenářem hru na kočku a myš, a ještě to přiznává. Staví bludiště, můžete to vzdát, ale spíše se nevymotáte, dokud nedočtete poslední řádku. Raději se do toho nepouštět.
Ecce drbny
V rámci příprav na podzimní zkoušení naší skupiny Boca Loca LAB v Alfredu ve dvoře jsem přečetl několik knih o vývoji člověka od lidoopů po homo sapiens. Vznik řeči mě zajímá především, a to je jedna z největších záhad. Šlo o vývoj prudký či pozvolný, a kdy asi? Na jednom se ale všichni celkem shodnou, řeč vznikala kvůli čím dál komplikovanějším mezilidským vztahům. Bylo třeba získávat od jedněch informace o druhých. Neboli: šlo o drby.
V kavárnách od té doby mohu na všech drbnách (myšleno obého pohlaví) oči nechat. Sleduji tokání, švitoření, lítostivé kňourání, plamenná gesta, pátrání po známkách porozumění a nesmírný smutek ve vadnoucím obličeji, když se partner v rozhovoru odebere na toaletu. Říkám si, jestli bychom neměli revidovat tezi o naší době jakožto vypjatě individualistické.
Jindy v kavárně panuje ticho a tu se ozve věta, která zazní až neuvěřitelně. Třeba od stolku, kde se tři slečny tiše učí na zkoušku. Zničehonic jedna pronese: Zabýval se lidskou duší. A ostatní kývají, jako že rozumějí.
Komentáře k článku: Jiří Adámek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
