Střetávání starého a nového
Ve dvou dnech uvítala Praha dva u nás málo známé Ibseny – v Divadle na Vinohradech Rosmersholm a v Divadle v Dlouhé Eyolfka.
Milostný příběh nade vše
Děj Rosmersholmu probíhá ve dvou proudech – osobním a ideovém. Na jedné straně manželský (nerealizovaný) trojúhelník a z něho plynoucí pocit Rosmerovy viny, na druhé ideové střetání staré a nové víry, které reprezentují Rosmerova zesnulá manželka Beata a její soupeřka Rebeka. Rosmerovo tápání a hledání třetí cesty se projevuje odpadlictvím od politického konzervatismu rektora Krolla, ale distancuje se i od mravně zkorumpovaného radikalismu Mortensgaardova. Zde se zřejmě naskýtá prostor pro aktualizaci.
Ale o to se vinohradská inscenace režiséra Juraje Deáka vůbec nepokouší. Naopak volí (z důvodů zřejmě mimouměleckých) starší překlad Jana Raka. Přejmenování na Rebeku signalizuje akcentování milostného příběhu. Pak by ovšem inscenace měla nést označení Rosmer a Rebeka. Programový článek poukazuje na mnohoznačnost hry, v níž se pojí mýtičnost a symbolismus („severskou krimi“ raději pomineme), ale z nich zbylo v představení pramálo. Na počátku sice sledujeme fantaskní světelný a zvukový rej, v němž je zmítána titulní hrdinka, ale pak se hraje zcela tak říkajíc realisticky. Scéna je orámovaná mohutnými kmeny, z nichž ten horizontální v osvobodivém závěru mizí (odstranit ty vertikální by bylo technicky náročné), ale vlastní dějiště se stěnou Rosmerových knih a příslušným nábytkem žádné stopy symbolismu nenese. To platí ovšem plně i o herectví.
Ibsenovo drama je více dramatem vztahů než akcí. To klade při scénické realizaci zvláštní nároky na obsazení: aby jednotlivé dvojice k sobě fyzicky a psychicky pasovaly. Autoritativní představitel tradice rektor Kroll je v podání Luboše Veselého drobný mužíček, s nímž si vytáhlý Rosmer (Roman Zach) drsně pohrává jako s kopacím míčem. Při takové konstelaci je ovšem smysluplná diskuse vyloučena. Zach hraje jako podle pravítka, což zase odporuje Rosmerově jisté měkkosti, jeho hledání, tápání a pocitu provinění. Podobně se porušená rovnováha projevuje i ve věkově nepřiměřeném vztahu k Rebece (Ibsen jí určil věk 29–30 let). Dagmar Havlová zprvu tlumí svůj projev nuancemi stavů a nálad, ale nenachází v Zachově přímočarosti citlivou ozvučnou desku. Naplno vyzní její projev až v pozdější fázi, kdy přechází do útoku a bezohledně odhaluje své nitro.
Za těchto okolností uspokojivěji vyznívají postavy vedlejší: ostře řezaná strážkyně domu Helsethová (Daniela Kolářová), politický radikál a obávaný žurnalista Mortensgaard (Otakar Brousek ml. se prozřetelně vyhnul všemu, co by vnějškově snižovalo jeho pochybný postoj) a zejména Rosmerův někdejší učitel a vzor Ulrik Brendel (Petr Kostka s patetickou nadsázkou i se sebetrýznivým humorem naznačuje, kde mohou skončit iluze idealistických nápravců světa).
Problém, který se Ibsen od začátku své dramatické tvorby pokouší rozřešit, zní: jak spojit individuální, konkrétní lidský příběh s traktováním obecného obsahu (etického, filosofického, politického) obsahu, nebo jinak řečeno: jak spojit drama lidských osudů s dramatem idejí.
V Oporách společnosti nebo v Domovu loutek (Noře) se nedařilo tento dualismus zakrýt a těžiště se vychýlilo směrem ke hře tezovité. Ve svých hrách vrcholných, v Rosmersholmu, Divoké kachně, Hedě Gablerové, dosahuje Ibsen křehké rovnováhy mezi oběma póly: dualismus je zdánlivě překonán, drama idejí se diskrétně skrývá pod dramatickou fabulí, neprosazujíc se už přímo, průhlednými proklamacemi obecných tezí, nepřekračujíc možnosti svého příběhu a operujíc jemnějšími, přiměřenějšími výrazovými prostředky – organicky včleňovanými světonázorovými diskusemi i technikou příznačných motivů, dramatických symbolů.
Ale pozdní Ibsen opustí i tuto pracně získanou jistotu a podstoupí znovu a naposledy riziko hledání nové dramatické formy. Ve Staviteli Solnessovi, Johnu Gabrielu Borkmanovi a zejména v tvůrčím epilogu Když my mrtvé procitneme se symbolika projevuje ostentativně a uplatňují se i prvky fantaskně vizionářské.
Jejich společným znakem je výstup a sestup, vzestup a pád. Solness stavěl zprvu kostely – služba Bohu; pak odmítl poslušnost a dal své umění do služby lidem – stavěl obytné domy. Ani tato nová orientace ho však neuspokojila, začal k lidským obydlím přidávat vysoké věže – pokus o syntézu umění pro lidi, ale s „transcendentálou“. Při výstupu na vrchol svého domu dostává závrať a padá z věže. Podobně hrdina Ibsenova „epilogu“ sochař Rubek je ženou z minulosti vytržen z pohodlné „malé stabilizace“ a vyprovokován k titánskému činu, k výstupu do horských výšin, kde lavina pohřbí jeho i jeho družku.
Život ve skleněném hranolu
Mezi tyto hry patří i méně známý a hraný Eyolfek, jehož premiéru den po Rosmersholmu uvádí Divadlo v Dlouhé v režii Jana Nebeského. Stejně jako v Rosmersholmu tvoří dramatické jádro pocit viny. Je spjata s existencí zmrzačeného synka Eyolfa, jehož záhadná smrt (důsledek otcovy vadné výchovy a matčina odporu) se stává katalyzátorem manželské krize Alfréda a Rity Allmersových. Ale právě jen katalyzátorem! Příčiny krize jsou širší a hlubší, spočívají v samotných charakterech a sklonech obou protagonistů, v Alfrédově citové rozpolcenosti mezi manželkou a nevlastní sestrou Astou, v Ritině nezřízené vášnivosti a žárlivosti.
Režisér Nebeský vytvořil na scéně umělý a přece zcela konkretní, důsledně aktualizovaný svět. Umístil jej do skleněného hranolu, v jehož rohu stojí ještě rovněž průhledná kabina-sprcha. Nahlížíme do intimity domácnosti, v níž je všechno jako na dlani, postavy jsou zčásti odhaleny a odhalovány, probíhají běžné domácí práce a rodinné rozhovory. Rita (Lucie Trmíková) se s jistou sveřepostí zabývá domácími pracemi, krájí zelí, pere prádlo (elektrická pračka se zastaví přesně s koncem příběhu). Alfréd (Jan Vondráček) s jakousi ležérní povzneseností cvičí, koupe se, uždibuje ze všeho, co je po ruce, a nezadržitelně káže své pochybné pravdy. Chod domácnosti až k nesledovatelnosti tříští četné projekce.
Jediným vysloveně fantaskním zjevem je kostýmně zmaškařená Krysařka (Ivana Lokajová), provázená příkladně hrajícím pejskem (dávná zásada, že děti a zvířata na jeviště nepatří, už neplatí, dokládá to i Vojtěch Lavička coby alternující Eyolf). Symbolizují vábivě ničivý živel, očišťující společnost od všeho, čeho se bojí a štítí, co v ní hryže a hlodá.
Nebeského osobitým přínosem, uplatňovaným i v jeho předešlých ibsenovských inscenacích (zahrnujících všechny Ibsenovy pozdní hry od Divoké kachny), je povyšování reálných úkonů do symbolické roviny a fyzické ztělesňování duševních stavů a pocitů. Rita v afektu tak zuřivě seká, že zelí poletuje všemi směry. V závěru je Alfrédovo pokání vyjádřeno exekucí, při níž Rita prutem bičuje manželovu holou zadnici.
Inženýr Borgheim v rudém kostýmu a v mužně rozhodném podání Jana Meduny představuje svým budovatelským patosem kontrast k neplodnému rodinnému soužití manželů Allmersových a posléze vysvobozuje nerozhodnou, bezradně kolísavou Astu (Klára Sedláčková-Oltová) z Alfrédova zajetí. Doslova ji odnáší ze scény.
Na rozdíl od tragických koncovek Borkmana, Solnesse a dramatického epilogu, kde pokusy o vysvobození ústí do zmaru, závěr Eyolfka sugeruje pozitivní řešení: ztrátu vlastního dítěte hodlají manželé Allmersovi nahradit péčí o chudé děti. Je ovšem otázka, zda to není další iluze. Zmíněná exekuce poněkud překvapivý happy end zřetelně zlehčuje.
Již před dvaceti lety jsem o metodě Nebeského inscenace Johna Gabriela Borkmana v Činoherním klubu napsal: Promítá subtilní duševní stavy a představy, úzkosti a ambice, fikce a frustrace do křiklavě primitivních, okázale demonstrativních jevů a projevů. Použité prostředky byly často hrubozrnné (uždibování z pečeného nemluvněte na servírovacím stolku, jež vyvolávalo kanibalskou atmosféru). Nebeského metoda se ovšem časem vyvíjela a dosáhla posléze vyvážeností jednotlivých scénických prvků a důsledností při realizaci významové partitury v Eyolfkovi (zatímního) uměleckého vrcholu. Přesvědčivě předvedla jednu z efektivních možností, jak dnes inscenovat norského klasika.
Divadlo na Vinohradech – Henrik Ibsen: Rebeka (Rosmersholm). Překlad Jan Rak. Režie Juraj Deák, dramaturgie Jan Vedral, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 22. února 2013.
Divadlo v Dlouhé – Henrik Ibsen: Eyolfek. Překlad František Fröhlich. Režie Jan Nebeský, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Jan Nebeský, Jana Preková, kostýmy Jana Preková, hudba a projekce David Vrbík. Premiéra 23. února 2013.
Komentáře k článku: Střetávání starého a nového
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)