Autentické divadlo
Kdyby byla Petra Tejnorová spisovatelkou, řadila by se do humanistické linie české literatury zachycující střídmýma, věcnýma očima život obyčejných lidí a jejich svět, životy a svět v zámku i v podzámčí. Nesoudí, spíš zkoumá a zachycuje. Z různých úhlů a pozic rozkrývá a otevírá. Napojuje se na proudy, jež jsou české kultuře vlastní a pro ni charakteristické. Němcová, Čapek, Seifert, Hrubín… Její divadelní projekty směřují vedle vybraných témat i k otázkám po roli a smyslu divadla dnes. V konkrétním čase a místě. Tejnorová se na ně úporně snaží svými projekty odpovídat, nabízet možnosti, kudy se ubírat, jaká témata sledovat.
Ildikó Móger, Beatrice Cordua a v pozadí Martin Bálik na Nové scéně FOTO MAREK VOLF
Nejnovější projekt Petry Tejnorové a jejího týmu – choreografky Lucie Kašiarové a dramaturga Lukáše Jiřičky – Edge se pohybuje po stejné ose, ale nabízí opačnou část životní úsečky a existenciálních úvah. Lidi za tvůrčím zenitem, aktéři, kterým je přes padesát. Jaký život byl a kdo jsme blízko bran smrti? Dokážeme si stárnutí uvědomit a dotek smrti přiznat? Zvládneme jí stanout tváří v tvář? A co si vůbec se sebou a svým věkem počít?
Tejnorová oslovila rozdílné osobnosti ze zemí Visegrádské čtyřky a Německa (vliv grantů EU je zde patrný) – výtvarníka loutek Martina Bálika (Slovensko, ročník 1929), pedagogy společenských tanců Márii Zagátovou (Slovensko, 1937) a Aloise Bílka (Česko, 1934), dlouholetého herce HaDivadla Jána Sedala (1946) a bývalé tanečníky Ildikó Móger (Maďarsko, 1954), Beatrici Cordua (Německo, 1941) a Krzysztofa Rackowského (Polsko, 1961). Už samo toto spojení je bizarní a současně divácky přitažlivé. Pro české diváky musí být účast především dvou posledně jmenovaných umělců doslova zjevením. Vždyť Raczkowski tančil ve Volksbühne u Kresnika (mj. titulní postavu v choreografii Picasso, 2002) a Cordua byla v 70. letech sólistkou hamburského baletu, pro niž John Neumeier stavěl své choreografie, spolupracovala s Merce Cunninghamem, Pinou Bausch, Johanem Kresnikem a s řadou avantgardních filmařů a výtvarníků.
Tejnorová s Kašiarovou propojují tyto taneční legendy s legendami či osobnostmi jiných oborů – divadelní avantgardy, loutkového divadla, společenských tanců. Staví je vedle sebe rovnocenně, jakoby nahodile, mimoděk. Divák nemá – či nemusí mít – tuchy, kdo je kdo. Sleduje totiž především „obyčejné“ lidi, kteří se před ním zpovídají ze svých životních proměn ve vztahu ke stárnutí a smrti, kteří si neustále hrají a kteří ani zbla netrpí syndromem vyhoření. Ač jsou dávno za svými hvězdnými životními okamžiky, ač jsou chtě nechtě nuceni zabývat se posledními chvílemi člověka, je jejich hra a hraní především oslavou bytí v každém okamžiku, v každé chvíli. Ať už je vidíme téměř nemohoucí s chodítkem, ať si hrají na umírání a smrt, nebo na věčně mladé. Ať se vzájemně špičkují (vtipné výstupy Sedala s Rackowským) či vzpomínají na chvíle zásadních životních proměn a rozhodnutí (Móger, jež obětovala slibně se vyvíjející taneční kariéru narození dcery). Ať jsou suverénní či nejistí, ať jsou „za frajery“ ukazující nahá těla a svaly (Cordua, Rackowski) či zapomnětliví staříci, u nichž se bojíte, zda dožijí konce představení (Bálik). Vše je podané věcně, nikdo netlačí na naturalistickou expresivní pilu. Přesto jsou akce a zobrazované životy nepředstírané, opravdové. Nahlížené s jemným nadhledem a velkým pochopením. Divák sleduje citlivě sestavený kaleidoskop akcí, vesměs civilních, občas dojemných, často úsměvných a (sebe)ironických, někdy parodických, sem tam nostalgických. S pelem citu, životní vyrovnanosti a věku a zkušenostem aktérů odpovídající moudrosti.
Ve výsledku vysílají pozitivní a snad každého diváka zdravě nabíjející zprávu: Život ani umění nekončí po padesátce. Může se to zdát banální, ale není. Když se vracel z Anglie, / koupil mi syn na londýnské Piccadilly / vycházkový deštník. / Když je zapotřebí /mám nad svou hlavou / vlastní malé nebe, / které je sice černé, / ale i v jeho napjatých drátech /může proudit milost boží / jako elektřina. (Jaroslav Seifert: Deštník z Piccadilly)
Tejnorová navíc citlivě zasadila celou – zhruba hodinu trvající – inscenaci do foyeru Nové scény. Aktéři přicházeli po stejném schodišti jako předtím diváci a hráli před okny, za nimiž svítila pražská Národní třída. Jezdila auta, řinčely tramvaje, šourali se milenci a spěchali osamělí chodci, blikaly neóny. Životy herců, které jsme zčásti v předtočených sekvencích sledovali i na plátně (jež bylo součástí oněch oken) a obdoby kterých bychom kolem sebe našli tisíce, se tak ústrojně propojovaly s životem velkoměsta, v němž se dnes a denně právě takové chvíle a proměny odehrávají. Civilní, autentické představení životních humanistů a divadelních ekologů. Začal-li jsem literaturou, skončím výtvarným umění. Takto nějak by mohly vypadat divadelní projekty Skupiny 42.
Hodnocení: 4
Viz také Alibistické divadlo od Niny Vangeli (hodnocení: 1)
Nová scéna a ALT@ART – Petra Tejnorová a kol.: Edge. Režie Petra Tejnorová, dramaturgie Lukáš Jiřička, námět a choreografie Lucia Kašiarová, scénografie a kostýmy Adriana Černá, videotechnická spolupráce Jaroslav Hrdlička. Premiéra 19. února 2013 na Nové Scéně ND.
Komentáře k článku: Autentické divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
