Alibistické divadlo
Nová scéna uvedla premiéru inscenace na téma stáří Edge (Na hraně) mladé režisérky nezávislé scény Petry Tejnorové. V programu Nové scény to má logiku; i zdejší dramaturgii bychom mohli označit za „nezávislou“, kdyby paradoxně nepůsobila pod krytím superoficiální instituce – Národního divadla. Petra Tejnorová už na sebe v minulých letech dokázala upozornit; Edge odstartovalo kariéru jako ambiciózní projekt, podpořený pěti zásadními donátorskými institucemi včetně Mezinárodního visegradského fondu – z tohoto důvodu má mezinárodní obsazení. Muselo to být jistě organizačně náročné i nákladné, ovšem zvolenému tématu stáří ta mezinárodnost žádnou přidanou hodnotu nepřinesla. Inscenátoři nezískali jevištně zajímavé lidské typy ani umělecky kreativní kolektiv.
Ildikó Móger, Beatrice Cordua a v pozadí Martin Bálik na Nové scéně FOTO MAREK VOLF
Ušlechtilý, zároveň i poněkud módní záměr projektu Edge byl pracovat s představiteli nad padesát let a otevřít okruh tabuizovaných témat spojených se stárnutím, proměnou sexuality a vnímání vlastního těla či samoty. To zní impozantně, ovšem k ničemu takovému nedošlo. Syžet nepřinesl zajímavé situace, kompozice působila nahodilým dojmem – jako nějaká společenská hra při organizované zábavě zaměstnanců. A co by mělo vlastně být tím porušováním tabu? Že se jedna interpretka rozhodla se špatně pochopenou avantgardností, a zároveň tak nějak žalostně rozpačitě zmínit o onanii? Ve skutečnosti zůstali tvůrci v podstatě v zajetí klišé o starých lidech – v zajetí klišé snů o ztraceném mládí a kráse, klišé o osamělosti, klišé o tom, že „to starý chtějí taky“. Herci se za své stáří vlastně pouze v jednom kuse omlouvají a sebeshazující humor jim slouží jako alibi.
Inscenace vznikala cestou kolektivní improvizace, ovšem kolektiv se neukázal příliš inspirovaným, a proto se tato zdánlivě liberální metoda jeví spíše jako pouhé alibi pro režisérku a její tvůrčí tým. Scénická akce byla proložena filmovými dotáčkami; zde postavy někdy snově mládly, někdy pronášely životní moudra. Moudra pronášel zejména Jano Sedal, zachraňoval jimi v průběhu představení, co se dalo, a vyšvihl se tak na jednookého krále mezi slepými.
Tento jindy charismatický herec hrál tady jako s povolenými kšandami a podlehl všeobecnému sebesnižujícímu tónu. Občas se snažil vytvořit zárodek dramatické situace – třeba v minutovém absurdním dramatu pohřbívání staré spoluherečky, ale rychle mu došel dech. Podobnou promarněnou příležitostí pro režisérku i pro choreografku inscenace Lucii Kašiarovou byla hodina tance, kterou slovenská účinkující ve snově blankytné organtýnové plesové sukni dává dvěma dvojicím. Zašoupou trochu nohama… máme se smát nebo snad zamýšlet? Určitý ojedinělý moment autenticity se vynořil před koncem produkce v osobě starého štíhlého pána v cylindru a černých šatech s bílou kostrou namalovanou na přední části obleku a obutého do bílých stepařských bot. Kolportážní podoba rozjásané Smrti, s prvorepublikovým barvotiskem salónního úsměvu na obličeji, vyšinutá galantnost, s níž se tato Smrt ukláněla před starou dámou v organtýnové sukni a lehce rozhašený rytmus stepovacích bot přiotevřely na drobnou chvilinku škvíru do necenzurované představivosti.
Je zjevné, že režisérka s tvůrčím týmem dokáží úspěšně sesumírovat záměr pro grantovou komisi. Nedokáží však obhájit tento záměr na scéně. Otázka, kterou kladou publiku, kterou kladou městu a světu, není autentická. Dokonce ani jejich provokace není autentická. A kam se poděl autorský hlas nebo alespoň pevná ruka mladé režisérky? A co stará dobrá inspirace – vyšla snad z módy?
Hodnocení: 1
Viz také Autentické divadlo od Vladimíra Hulce (hodnocení: 4)
Nová scéna a ALT@ART – Petra Tejnorová a kol.: Edge. Režie Petra Tejnorová, dramaturgie Lukáš Jiřička, námět a choreografie Lucia Kašiarová, scénografie a kostýmy Adriana Černá, videotechnická spolupráce Jaroslav Hrdlička. Premiéra 19. února 2013 na Nové Scéně ND.
Komentáře k článku: Alibistické divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
