Divadelní noviny > Rozhovor

Jan Kříž: Vyrostl jsem na fortelném divadle

Jan Kříž (1985) příliš nezapadá do zdejší typologie lidí od muzikálu. Vystudovaný scénograf je vlastně v muzikálovém herectví samoukem, přesto ho neminula letošní užší nominace Cen Thálie za roli Dannyho v muzikálu Pomáda v pražském Divadle Kalich, kde zaujal několika hlavními rolemi. Stále pracuje i jako výtvarník, má za sebou zhruba třicet inscenací, šest se svým otcem, operním pěvcem a režisérem Oldřichem Křížem.

Jak se cítíte v hlavní nominaci na muzikálovou Cenu Thálie?

Až na ten nešťastný úraz, co jsem nedávno utrpěl pádem při představení Robina Hooda, docela příjemně. Nominace mě nesmírně potěšila, samozřejmě. Koupil jsem si nový oblek a s přítelkyní jsme se rozhodli udělat si hezký večer, ať to dopadne, jak to dopadne.

Stál jste vůbec někdy na jevišti Národního divadla?

Jako malý kluk z operní rodiny jsem tam dokonce hrál! V dětských rolích v operách Evžen Oněgin a Bohéma, s nimiž hostovalo českobudějovické divadlo na operním festivalu.

Spíš bych čekal, že s rodinným zázemím skončíte někde na konzervatoři.

Chtěl jsem, navíc jsme bydleli v Budějovicích kousek od jejího sídla. Naštěstí mi to jedna dobrá duše rozmluvila, dnes jsem za to strašně rád. Šel jsem na výtvarnou školu, na obor tvorby hraček, kde mne učil Jaroslav Milfajt, a vlastně jsem se připravoval na scénografii. Tu jsem pak studoval na JAMU a dokončil na DAMU.

Jak vás potom napadlo jít na jeviště mluvit, zpívat a tančit?

Díky rodičům od opery jsem už jako malý pobíhal po jevišti, takové to „Spaste duši, medvěd se utrh“. Proto jsem neměl žádný strach z jeviště, žádnou trému – ta jsem pocítil až když dolehla zodpovědnost vůči velkým rolím, jestli na ně stačím a nezkazím inscenaci. Na JAMU jsem i jako výtvarník byl v kontaktu s herci, za dva roky jsem tam udělal tuším pět inscenací ve studentském divadle Marta. Plus tři inscenace na tamní konzervatoři jejich, s hudební fakultou v Barce také asi tři nebo čtyři věci. Pořád na jevišti! Jedna kolegyně napsala divadelní hru a požádala mě, abych četl jednu z rolí na vnitrofakultním inscenovaném čtení. Moc jsem si to užil a uvědomil si, jak hrozně mě baví být na jevišti. Zkusil jsem nějaká předzpívání, a najednou jsem se dostal hned tři role: v Praze, v Ústí nad Labem a v Plzni. Proto jsem se z Brna přestěhoval do Prahy, abych to vůbec stíhal.

To připomíná memoáry slavných hereckých bardů, jak „odešli k divadlu“. A jak se učili za pochodu od kolegů.

Já se také učil od kolegů, některých. Uměl jsem trochu tančit, trochu zpívat a trochu mluvit, ale rychle jsem poznal, že s tím nevystačím. Jeden režisér, kterého si moc vážím, mi tehdy řekl, že zase nemám deformace ze školy, že se mu se mnou dobře dělalo, prý jsem byl tvárnější.

Jenže hrát muzikál znamená umět řemeslo. I když u nás, zvláště v Praze, to tak úplně neplatí, ale pak zase musíte mít jméno.

Mimochodem – dlouho jsem „vykrýval“ muzikálové celebrity. Ale právě proto, že jsem vyrostl u kamenného divadla, měl jsem, a pořád mám velký respekt k řemeslu. K tomu ty hračky a výtvarničení, kde se bez řemesla také neobejdete. Já se holt na rozdíl od studovaných kolegů učil jevištní mluvu za provozu ve svém prvním muzikálu, ve West Side Story v Ústí nad Labem, kde se na velkém jevišti próza nezvučila a já rychle zjistil, že pokud mě mají diváci slyšet a rozumět, tak prostě musím mluvit dobře a nahlas. Hodně jsem se na West Side Story naučil.

Zpěv ale od kolegů neokoukáte.

Prakticky hned jsem začal chodit na hodiny zpěvu. A stále chodím, spokojený, už šest let k paní Vavrečkové. Od táty jsem věděl, jak musím být obezřetný při hledání kantora zpěvu. K paní Vavrečkové jsem zamířil kvůli Petru Kolářovi, kterého považuji za jednoho z technicky nejlépe vybavených muzikálových zpěváků u nás. On s ní už dlouho spolupracuje.

Zkusil jste prorazit i přes televizní soutěž ČeskoSlovensko hledá Superstar.

Tam mě ještě na škole přihlásila budoucí muzikálová kolegyně a přítelkyně Míša Nosková. Slyšela mě občas zpívat s kytarou. Prošel jsem do patnáctého kola, byla to hrozná zkušenost, ale odblokovalo mě to a přinutilo zpívat před lidmi a kamerami. Pak přišly nějaké nabídky občas někde něco zazpívat a tenkrát jsem začal chodit na zpěv, protože když mně někdo platí, nemohu zpívat jen jak mi zobák narost.

V čem byla Superstar tak hrozná?

Vyrostl jsem na oblastním divadle, klasickém, fortelném, máma dělala inspici v činohře, táta zpíval v operním domě, který v té době patřil k jednomu z nejviditelnějších v republice. Studoval jsem střední uměleckořemeslnou školu, kde jsme chodili ve starém vytahaném oblečení, popíjelo se, trávili jsme veškerý čas v ateliéru stejně jako na JAMU – a najednou jsem spadl mezi kamery a světla a celé to prostředí pro mě bylo strašně nepřátelské. Vůbec jsem nebyl připravený na to, že se mám chovat jakoby přirozeně, což diváci chtějí, protože nevědí, jak je prostředí ve studiu divné, matoucí pro „normálního“ člověka, který na něj není zvyklý. Taky spousta šestnácti osmnáctiletých děcek byla zmatená, když se pak vracela do běžného života.

Jenže bez komerční televizní zábavy se dnes hvězdou šoubyznysu nestanete.

Já vím. A mám radost, že jsem teď poprvé dostal roli v sitkomovém seriálu Helena, a na to se moc těším. Mám rád, když se kolem mě děje něco nového. Navíc tu mají čtené i aranžovací zkoušky v jiný den, než se natáčí! Pracuje se v podstatě divadelní metodou, což je příjemné.

Divadlo Kalich je ale také komerční divadlo a bez médií se neobejde.

Kalich je komerční jen v tom smyslu, že je soukromý a musí na sebe vydělat. Pořád se tam ale dělá divadlo, činoherní i muzikálové. Jsem introvert a s novináři, fanouškovstvím a reklamou se potýkám i tady. Za šest let jsem se naučil komunikovat, novináři už mě myslím berou trochu líp, dřív mě někteří považovali za arogantního, protože jsem byl hodně uzavřený do sebe. Ale pořád si vůči mediálnímu pozlátku udržuji střízlivý odstup. Za skutečnou práci považuji jenom nastudovat roli, pěvecky, herecky, tanečně, a odvést odpovídající výkon. Mediální věci považuji za okrajové, bez nichž bohužel kariéra není možná.

Jak snášíte náhlou popularitu?

Pamatuji se, že na střední škole nám profesorka češtiny četla fejeton Karla Čapka o fandovství, že je to vlastně matoucí jednostranný vztah. Divák se přátelí s hercem proto, že se s ním neustále setkává, ví o něm spoustu věcí a má tendenci mu tykat. Karel Gott je Kája, Jiří Korn Jirka, prostě má s nimi velmi osobní vztah a nedochází mu, že jeho protějšek ho vůbec nezná. A při náhodném setkání se podle toho chová. Vypráví se o tom spousta historek, některé ale nejsou moc zábavné – jeden kolega si odnesl jizvu ze setkání se čtyřmi chlapy, s nimiž si v baru nechtěl dát panáka. Urazili se, podle nich je zradil „nafoukaný kamarád“.

Máte už fanklub a na jeho stránkách se organizuje společný oběd.

Na fandovství je samozřejmě i mnoho dobrého, fanoušci jsou přátelé, co na mě chodí do divadla, jdou na můj koncert, koupí si moje CD. To považuji za ocenění své práce, která do jejich života vnáší radost. A já jsem si začal uvědomovat, pokud udržím rozumnou hranici takového vztahu, je vlastně příjemný. Ti lidé za mnou stojí, i když třeba zrovna nemám na jevišti svůj den, prominou, že mi třeba uletí nějaký tón…

Koncertovat jste začal také pro ně?

Ano, protože jsem dostával spoustu dotazů, jestli nebudu mít nějaké samostatné koncerty. Přišlo mi to zpočátku absurdní, necítím se jako zpěvák, jedinou a nepříjemnou zkušenost toho typu jsem udělal v Superstar. Ale řekl jsem si, že to zkusím a zjistil jsem, že je hrozně hezké strávit večer s lidmi, kteří si jen na mě udělali čas, investovali peníze, někteří přijeli přes půl republiky. Takže jsem dal dohromady kapelu složenou z muzikantů, s nimiž jsem někde hostoval, řekli mi, že je baví se mnou dělat a že pro mně připraví repertoár.

Dokonce jste vydal své první CD.

Natočil jsem jej bez ambice, že se bude hromadně prodávat nebo že dostanu nějakou grammy, ale zase pro lidi, co by mě rádi poslouchali i doma. Za dva tři měsíce se prodalo nějakých 130 kusů a já vím, že někde je 130 lidí, kteří si mě doma poslouchají. Tuhle mi jeden pán napsal, že mu moje CD pomáhá z depresí – pracuje jako kuchař ve škole pro nemocné děti.

Pro kompakt jste několik písniček sám napsal.

Od dětství jsem psal nějaké texty, občas složil muziku, protože mě to baví. Prostě jsem si tak blbnul. Tři mé písničky kluci z kapely zaranžovali už pro náš první koncert a posluchači hrozně hezky zareagovali. Nakonec jsme kompakt sestavili z poloviny z mých písní, z poloviny ze songů, které mám prostě rád a z muzikálových písniček. Protože jsem muzikálový herec a nestydím se za to.

Proč byste se za to styděl?

To se můžete dočíst i v kritikách na CD: prý nezpívám dost mladě, připomínám Gotta a je znát, že jsem jen muzikálový herec. U nás je už dlouho slovo muzikál skoro sprosté. Já jsem na něj hrdý a snažím se ho dělat poctivě.

O čem píšete své písničky?

Těžko jednoduše říct. O situacích, které mi připadají, jak se na školách učí, dramatické, konfliktní. A mně přijdou zábavné, když se o nich dá přemýšlet a mluvit. Některé jsou možná banální. Asi opravdu „smrdí“ muzikálem.

Jsou spíš vážné, nebo spíš veselé?

Asi spíš vážné. Možná si v nich někdo trochu humoru najde. Ačkoli mě komika baví, poslední dva roky trpím pocitem, že hraju jenom komedie. Ano, humor je skvělý a hrozně rád se učím různé typy humoru – začalo to v Plzni humorem Monthy Pythonů, teď dělám sitcomový humor v Heleně, v Někdo to rád horké šlo o brutálnější situační komiku, stejně teď v Pomádě, kde hraju i druhou roli Fontaina. V komice člověk nachází fortelné divadlo, a to mám rád. I muzikálová komika musí vycházet z uvěřitelné situace, nejde dělat humor pro humor. Pokud situaci přestanete věřit, přestanete se jí smát.

Jak vzali v Plzni diváci montypythonovský humor?

Inscenace Monty Python’s Spamalot je velmi úspěšná, má k šedesáti reprízám. Ale ortodoxní montypythonovský humor je asi těžko stravitelný pro většinového českého diváka. Jsou zvyklí na jeho českou podobu, a těžko si zvykají na americký humor, který se jim teď podsouvá. To, čemu se v Bláznivé střele nebo ve Scary movie před deseti lety nikdo nesmál, dnes už nám přijde vtipné. Ale britský humor tu skoro neznáme. Není na něj ani dost času, britská komika potřebuje klid podobně jako staré filmy. Dřív lidé vydrželi v divadle šest hodin, dnes je problém udržet je tři hodiny, chtějí mít prostě všechno rychle, i humor a pointy. Nemají v sobě klid. Muzikálová verze montypythnovského hledání svatého Grálu je američtější, má rychlejší spád, jinak vystavěné pointy, je odlišně proložená hudebními čísly. Je pro nás stravitelnější.

Myslíte, že humor je národní záležitost?

Určitě. Nemám samozřejmě mezinárodně zmapované diváky, ale vím, že britský divák je sebevědomější, sám rozhodne, kdy se má smát, a nebojí se smát sám. Češi se smějí jako stádo, a proto jim musíte dát pokyn, kdy mají začít. To není nic špatného, prostě rozdílná, staletími vypěstovaná mentalita.

Je skládání písniček Vaše další profese?

Už když jsem na střední škole přičichl k modelařině, ke kresbě, k malbě, uvědomil jsem si, že kumšt je opravdu jenom jeden, jen se dělí na profese podle způsobu řemeslného uchopení. V zásadě sochař, herec, skladatel a další tvůrci dělají úplně to samé, jen to sdělují různými jazyky. Jako když někdo mluví italsky a jiný španělsky. Takže psaní textů i hudby, hraní na jevišti, navrhování scénografie, malování obrazů vychází z podobných řemeslných kořenů. Za svou hlavní profesi považuji tu, v níž jsem momentálně řemeslně nejzručnější a nejvíc se po mě chce.

Když použiju váš příměr, jste takový umělecký polyglot.

Dá se to tak říct, ale beru to s velkou rezervou. Protože třeba písničky píšu bez ambicí uspět, jsem jen rád, když někoho pobaví.

Copak se dá tvořit bez ambicí? Copak vy ambice nemáte?

A víte, že jsem je hodně dlouho neměl? Moje snad první ctižádost byla výtvarná a vznikla podle prosté pravdy, kterou mi kdosi řekl: spisovatelem se stanete v momentě, kdy vám přestanou stačit knihy ostatních. V jakémkoli řemesle to platí! Začal jsem mít scénografické ambice, když mi nestačilo výtvarné sdělení inscenace. Čím větší máte vztah k autorovi, ke hře, tím víc vás štvou interpretace, které vám nevyhovují. A začnete pracovat na té své. Poprvé to bylo při školní inscenaci Shakespearova Večera tříkrálového, kdy jsem se sobecky snažil přimět diváky i kolegy, aby můj pohled přijali jako jediný správný. Dnes vím, že správných pohledů může být víc, ale stejně si myslím, že ten můj je nejlepší. To je ambice, pro kterou člověk dělá divadlo.

A co ambice řekněme kariérní? Přece chcete uspět v tom, čím se živíte.

V té jsem zpočátku neměl jasno. Šéf v Mladé Boleslavi mne ale varoval, prý moc zajíců myslivcova smrt. Měl pravdu. Asi tři roky jsem se hnal ve zběsilém tempu, kombinoval scénografa s hercem, neměl jsem žádný volný čas. A uvědomoval jsem si, že nestíhám scénografii připravit tak, jak bych potřeboval, a že často hraju unavený. Místo abych si před náročným představení odpočinul, jel jsem třeba přes půl republiky z dílen nebo z nějaké kostýmní zkoušky. Pochopil jsem, že když má být člověk v něčem dobrý, musí se jednoznačně nasměrovat. Tak jsem se rozhodl být muzikálovým hercem a vedle toho si občas, protože mě to baví, dám nějakou výtvarničinu.

Jaké máte ambice jako muzikálový herec?

Nechci se dotknout žádného kolegy, ale řekl bych, že z věcí, které dělám, je v muzikálovém herectví nejmenší konkurence. Je to obor mladý, dlouho se u nás řekněme hledal. Mám opět ambici uspět poctivým řemeslem, proto jsem na sobě začal pracovat, snažím se být odpočatý, mít klid na zkoušky. Chci prostě být v muzikálovém herectví dobrý, dostat se tím k co nejzajímavější práci. Logicky také ambici si polepšit, v mém věku také mít rodinu.

Podle mne ve vás netuctového muzikálového herce objevili v Divadle Kalich.

Jako první to riskli a dali mi velkou roli. A pak, ředitel Michal Kocourek chce dělat opravdu divadlo, proto už na tři inscenace pozval režiséra a choreografa Jána Ďurovčíka. Je na herce tvrdý, protože je až infantilně nespokojený, dokud na jevišti nezahlédne splněnou svou vizi. To je ta ambice vidět svoje divadlo a křičíte na každého, kdo vám to kazí. Navíc Jano, protože je i choreograf a tanečník, zkusil si i zpívání, lpí na úrovni řemesla. To mají společné s Radkem Balašem, ale stejně tvrdí jsou i na sebe. Jano má v textu už na první zkoušce namalované aranžmá, má jasný koncept inscenace. Kostru, bez které žádné umění nefunguje, ať už kreslíte, skládáte, hrajete a zpíváte. Pak můžete jít k detailu. Jano má vyzkoušené, co jde fyzicky zvládnout, a často člověka vede na pokraj možností. Ale když se podíváte na inscenace v Londýně nebo na Broadway, uvědomíte si, že tam pracují v ještě vyšším tempu. Právě pro řemeslnou tvrdost, a pro důslednost mě práce s Jánem hodně baví. Jeho inscenace považuji za řemeslně výborné, jež divadelně fungují, což se ne o každém zdejším muzikálu dá říct.

Podle mne jste se ocitl ve správné chvíli na správném místě, kde usilují hrát muzikál jako skutečné divadlo.

Také si myslím, a jak jinak, mám z toho radost.

Ostatně nejste zrovna řekněme konfekční muzikálový typ, v roli Dannyho, za níž máte nominaci na Cenu Thálie, jste k ostatním trochu jako starší brácha. Naopak pro Robina Hooda je vaše chlapácká konstituce výhodná.

Mojí konstituci považují pro divadelní představení za výhodu, ale Ján Ďurovčík jako původně tanečník ji úplně pozitivně nebere. A milovník už pro něj teprve nejsem. Také jsem šel do konkurzu na Pomádu bez ambice hrát Dannyho. Ale Ján mě během té zkoušky začal posouvat ke skupince kluků na hlavní roli, a pak mi před nimi sdělil, že pokud nenajde představitelsky ideálního Dannyho, budu ho dělat já, protože postavu zatančím, zahraju a zazpívám. A tak to nakonec dopadlo, stal jsem se třetí alternací. S typovým prokletím jsem bojoval při zkouškách, ale nakonec jsem si tu roli obhájil. Tím větším zadostiučiněním je nominace na Cenu Thálie.

Co tomu říkají doma?

Jsou dojatí. A těší se na hezký večer v Národním divadle.

Tak si ho pěkně užijte.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 19. března 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Kříž: Vyrostl jsem na fortelném divadle

1. Jiří Bartoš Sturc

   

   …k rozhovoru s dovolením zeširoka:
   Někteří, jak je nazvat, snad operní konzervativci opovrhují muzikálem už jako formou. Argumenty do ruky jim navíc vkládá také plytkost, která české muzikálové scéně dominuje. (I řada muzikálových inscenací z těch, které jsou považovány za dobré až skvělé, zůstává mnohdy zbytečně jen v prvních plánech s lacinými špílci).
   Jsou to však ti stejní „konzervativci“, kteří mohou za to, že svět opery se zde s životností a potenciálem muzikálu nedá ani srovnat. A tento potenciál muzikálu, který právem přebral někdejší úlohu operety a ještě předtím samé opery, je živoucím organizmem hudebního divadla od kterého snad lze očekávat něco dobrého, nějaký vývoj, i když třeba mezi hromadami braku.
   V tom, snad podhoubí, je všestranný Honza Kříž výrazným hříbečkem, který slibuje dorůst a okrášlit les. – Ctižádost, trocha té mediální stylizace, i účinkování v nějakém, řekněme blbějším kuse v TV – mu netřeba vyčítat (často jsou to ze strany kritiků stejně kyselé hrozny), to vše prostě jaksi patři k věci. Důležité je mít systematický tah na branku a makat…
   Věřím, že tah Honzy Kříže je cestou hledání další tvůrčí individuality (když už tak skvěle naplňuje pěvecké a taneční formy), která slibuje skvělý vývoj…

   19.08.2013 (2.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ