Svatba, na které je všechno dovoleno
Tma. Ticho. Cvaknutí fotoaparátu. Prudké světlo a v pozadí jeviště vidíme devět stojících herců – devět karikatur se silnou vrstvou pudru na tváři připomínajících spíš mrtvoly než svatební hosty. Herci nehybně stojí, po dlouhém tichu s grimasou na tváři pomalu vykračují k svatebnímu stolu – tedy přímo proti divákům sálu činohry Slovenského národního divadla (SND), kterým přicházejí odehrát příběh „svatbokaru“ jedné rodiny. Nebo marasmu jedné doby?
Jsou to živé mrtvoly uvězněné v temnotě svého nitra (Slovenské národní divadlo Bratislava – B. Brecht: Malomeštiakova svadba. Režie Diego de Brea. Premiéra 9. a 10. února 2013.) FOTO MARTIN GEIŠBERG
Tak začíná v pořadí druhá inscenace slovinského režiséra Diega de Brey v Slovenském národním divadle. Po Shakespearově Coriolanovi (premiéra v dubnu 2011) si tentokrát vybral text, který se na slovenských jevištích také neobjevuje často – ranou hru Bertolta Brechta Maloměšťákova svatba. V Coriolanovi byl pro něj ústředním tématem egoismus jednotlivce a vrtkavost moci, která stojí spíš na ramenou náhody než spravedlnosti. Také v Maloměšťákově svatbě určil režisér základní motiv – zesměšnění maloměšťáctví. Na rozdíl od Coriolana se však tentokrát drží autorova textu. Neškrtá, nepřepisuje, neaktualizuje, ale jenom dopovídává, co se za replikami skutečně skrývá. To zdůrazňuje žánrem filmové grotesky (s přechody až do frašky či burlesky), kde je dovolené házet či plivat jídlo po druhých, pohrávat si s dvojsmysly intonací a gest, zvýrazňovat absurditu situací (například Ženich z Nevěstina lůna postupně vytáhne makrelu, prkénko a kladivo). Inscenátoři jdou až tak daleko, že před diváky imitují vyměšování nebo soulož. Nevěstě nepřekáží, když ji manžel doslova opře o stůl, a jí při tom flegmaticky pudink. Je vidět, že je na to už zvyklá. A když manželovi odepře soulož, vystačí si Ženich sám se sebou. Režisér tedy jen zdůraznil, co už obsahuje samotný autorův text, a i herce vede ke krystalicky čisté stylizaci. Nenechává nic náhodě a přesně je stylizuje do karikatur maloměšťáckého kánonu. Každý z nich je zoufalá existence bez kladných vlastností, uzavřená ve svém typu, bez nároku a šance na nějaký vývoj. Jsou to živé mrtvoly uvězněné v temnotě svého nitra. Dokonce ani svatební tanec není orgií, jak by se předpokládalo, ale herci se pohybují jako figurky z orloje s úšklebky do publika. Už nejsou schopni dělat víc. (…)
Inscenace už na předpremiéře vyvolala hromadným odchodem diváků skandál (na druhé premiéře odešla téměř čtvrtina). To se v SND dlouho nestalo. Není se ani čemu divit, když divadlo dlouhodobě nepracuje s divákem a repertoár se z velké části podobá spíš komerční scéně než národnímu divadelnímu stánku, kde by na prvním místě mělo být divadlo se současnými tématy vytvořené soudobými jevištními prostředky. Takže inscenace Maloměšťákovy svatby musí stálé diváky šokovat a pobuřovat. Ale možná by je překvapilo, že to, na co se dívají, napsal Brecht před více než devadesáti lety, a vulgarita, sex a přízemnosti, které odporují maloměšťáckému vkusu, pobuřovaly společnost i tehdy. Inscenace tak dokázala, že témata pokrytectví a lidské přetvářky jsou aktuální stále. Jako tehdy, i dnes se to některým žaludkům příčí.
Nejnovější inscenaci Diega de Brey by se dala vyčítat jistá monotónnost (tempo inscenace se po dobu představení nemění) a občas nudí dlouhé vyhrávání některých situací, které by potřebovaly zdynamizovat nápaditějšími a pružnějšími režisérovými impulsy. Velkým nedostatkem je však její komorní charakter, který by rezonoval spíše ve studiovém prostoru, ale na velké scéně (především ze zadních řad) se mnohé herecké výkony a akce stávájí lehce přehlédnutelnými a nevýraznými.
Maloměšťákova svatba jistě nedosáhne takového počtu repríz jako věčný evergreen Feydeaův Brouk v hlavě (premiéra 1990), ale již nyní se stává výrazným okamžikem v novodobých dějinách Národního divadla. Do SND se postupně (spolu s Breovým Coriolanem, Drábkovým Rackem a Ballekovou Oresteiou) opět vrací divadlo. A to v pravém smyslu toho slova. S tématem a syntézou všech jevištních komponent. Ta část publika, která zůstala otřesena „nechutnostmi na scéně“, by se měla připravit, že to – předpokládám – nebude poslední inscenace, ve které nám dramturgie SND ukáže, že evropské divadlo se dá dělat i ve slovenských podmínkách.
Karol Mišovic
(celý text najdete na i-DN)
Ze slovenštiny přeložil hul
Komentáře k článku: Svatba, na které je všechno dovoleno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
