Veronika Š. píše z Avignonu (No. 4)
Přemýšlela jsem, co je na avignonském festivalovém publiku jiné, než na tom, na něž jsme v České republice zvyklá. Nejsou to byly markantní a viditelné rozdíly, avšak projeví se vždy ve chvíli, kdy to nejméně čekám.
Zdejší publikum je rozhodně přísnější a náročnější. Udivuje mne však, s jakou suverenitou a mnohdy až drzostí vyjadřuje svůj názor na divadelní představení. Je pravda, že Evropská unie by měla být prostorem, kde můžeme svobodně a bez obav projevit svůj postoj k čemukoliv, tyto projevy by však neměly omezovat svobodu a práva ostatních. Zdejší publikum bez zábran opouští divadelní představení v jeho průběhu – hlučně, navíc s hrdým a sebevědomým výrazem, se prodírá přes sedící a soustředící diváky. Jako by v hledišti seděli jen umění znalí a fundovaní odborníci, kteří se nebojí veřejně pohrdat něčím, s čím nesouhlasí. Co mně však zaráží, je fakt, že na inscenacích, které jsou průměrné, neřku-li prachobyčejné, všichni sedí, nikdo neodchází, zatímco herecky výjimečné a režijně strhující divadelní kusy diváci houfně opouštějí (děje se tak z velké části v hlavním, tedy „IN“ programu). Kritizovat může někdo, kdo pojme dílo jako celek a ne jen z části. Opouštět představení v jeho průběhu je barbarství, minimálně lze vydržet alespoň do přestávky.
„Huit Clos“ aneb Lagardovo „Orlí hnízdo“
I přesto že jsem se v minulém článku střídmě rozvášnila nad překvapivou inscenací Papperlapapp, představení Un nid pour quo faire (Co je to za hnízdo?), mě okouzlilo ještě víc. Stylově ani tematicky nemá sice tato inscenace s Papperlapapp nic společného, spojuje je však autor obou předloh Olivier Cadiot, ostře sledovaná osobnost letošního ročníku. Spolu s Ludovicem Lagardem vytvořili dramatizaci jedné s Cadiotových novel, jež byla následně přetavena v halucinogenní komický jevištní tvar, který baví, udivuje a zároveň provokuje. V představení Un nid pour quo faire byl, na rozdíl od Papperlapapp nebo L’Orchestre perdu (Ztracený orchestr), čitelný alespoň rámcový příběh. Zároveň však inscenace (bravurně zahraná herci souboru Comédie de Reims) nepostrádala mou tolik oblíbenou absurdní grotesknost. Hlavní linie příběhu je vystavěna tak, aby byla jednoduše čitelná a přitom vzbuzovala pochyby nad tím, že se za rouškou burlesky a frašky skrývá něco hlubšího a drastického.
Dějem příběhu nás provází mladý vypravěč, jehož jemný, tichý a konejšivý hlas zní z reproduktoru, zatímco na velkém plátně, překrývajícím celý zadní prospekt, jsou promítány záběry zasněžené přírody. Onen mladý vypravěč se jmenuje Robinson a je němý. O to víc se může zdát paradoxní, že muž tolik dobrodružného jména přijíždí do zasněžených hor stát se poradcem Jeho výsosti, krále, který žije se svou družinou v exilu na luxusní horské chatě.
Na samotném představení byla nejpřitažlivější atmosféra napětí a nejistoty, která se obraz od obrazu stupňovala. Každá z devíti postav měla přesně určené stylizované pohyby a stejně tak pracovala i s hlasovou intonací. Bylo zábavné pozorovat jejich postupně zesilované pitvoření hraničící až s komediantstvím. Režijně byla tato burlesknost hnána do afektovaných extrémů a stávala se záměrným prostředkem karikatury onoho povrchního humoru, který spíše mrazil, než rozesmával.
Sekta iracionálně smýšlejících lidí, která slepě následuje svého vůdce (ať už jsou jeho touhy, nápady a činy jakkoli zvrácené), o něj v závěru přichází. Jeho výsost náhle umírá na mor a poddaní tak mají šanci znovu žít svobodný život. To však nepřipadá v úvahu, a proto si jako nového krále volí němého Robinsona, jenž bez váhání přebírá metody svého předchůdce.
Lagardova režie hýří velkou škálou promyšlených detailů, ať už zaměřených na kostým (kabaretního typu), masku (postava lékaře, který v době morové epidemie nosí středověkou ochranou masku proti moru), hudbu (acid jazz, disco, rock, electro music) nebo pohybovou složku. Příběh královských exulantů tříští na více rovin častými časoprostorovými změnami, jež signalizuje pomocí videoprojekce a temporytmických zvratů – zpomalením pohybu (zastavení akce, použití hlasu z audio záznamu, tlumená světla) nebo naopak jeho zrychlením (extatické až halucinogenní taneční scény podpořené blikajícími stroboskopy).
Lagard nenabízí levnou komedii s jednoduchou zápletkou. Jeho cílem je bavit diváky přesně řízeným herectvím, důkladně rozvrstvenou strukturou příběhu, který se obraz od obrazu člení na více a více rovin, jež kladou otázky a nabízí různé konotace (např. chata – vůdce – sekta – hnízdo v horách = Hitlerovo Orlí hnízdo).
Dvakrát OFF aneb Sex, drogy, rock ‚n‘ roll a západoněmecké marky
Jak lépe začít ráno, než dobrým divadelním představením. Takové rozhodnutí jsem učinila další festivalový den, ale nemohla jsem tušit, že představení Rock identity, které mi doporučili přátelé, bude opravdu tak působivé. Francouzská tanečnice maďarského původu Katalin Patkaï se pro svou choreografii inspirovala osobnostmi rockových hvězd Jima Morrisona, Kurta Cobaina a Bertranda Contanta, a vytvořila tělesnou emocionální zpověď o třech geniálních a svým způsobem zvrácených lidských individuích, jež spojovala stejná životní láska a vášeň – rocková hudba a s ní spjatý životní styl.
Do téměř hodinového tanečního sóla Patkaï soustředí emocionální prožitky a stavy, které vychází ze světa rockové hudby – touha tvořit, potřeba sebeprezentace, falešná maska, revolta, odpor ke všemu a ke všem, tvůrčí vyprahlost, deprese, drogová závislost, nejistota v sebe samého. Patkaï hledá výrazné pohybové prvky, které by formálně odlišily tři muže, jejich tělesnou i charakterovou stránkou. Ačkoliv je tanečnice křehkého až éterického zjevu (což podporuje tichým sametovým altem), hraje pomocí vláčných, pomalých a mnohdy úmyslně těžkopádných a loudavých pohybů muže, formuje ženské tělo do mužské podoby. Její polonahou postavu za chvíli vnímáme pouze jako formu, jež se naplňuje mužskou osobností. Jsme zároveň schopni vnímat i změny, kterými signalizuje přechod od jedné postavy k druhé. K tomu dopomáhá i hudba jednotlivých hudebních interpretů, které představuje. Patkaï nám tak dává zakusit atmosféru rockového koncertu i toho, co se děje v jeho zákulisí.
Tančí v malé půlkruhové aréně, na černém baletizolu, který kontrastuje se starobylými kamennými stěnami. Prostředí však nepůsobí ponuře. Tanec Katalin Patkaï do něj harmonicky zapadá, je soustředěný, systematicky rozčleněný mezi krátké pauzy, v nichž dává publiku čas se zamyslet a uvědomit si změnu času, prostoru i představované postavy. Atmosféra je intimní a křehká, stačí málo, aby se celá rozpadla. A centrem všeho je pouze jedna žena a tři mužské duše.
Od rock ‚n‘ rollu ke kabaretu, řekla jsem si a vydala jsem se za cirkusem obohacenou německou kabaretní „show“, jejíž francouzský název zní Est ou Ouest (Východ nebo Západ). Německý soubor WahrSchein kabaret (Kabaret skutečného klamu) mě opět utvrdil v tom, že pouliční divadlo je stále ideálním prostředkem pro sbližování herců a diváků – zvláště, co se politických témat týče.
V případě Est ou Ouest se dokonce diváci často stávají aktéry. Jsou vtaženi přímo na jeviště, které je v tomto případě vymezeno pouze hrou herců (vše se odehrává v parku pod širým nebem). Situování kabaretu na plenérovou scénu je o to příjemnější, že se herci musí vyrovnávat s nečekanými situacemi a tím se celé představení stává ještě zábavnější.
Soubor WahrSchein kabaret si zvolil za své téma Východu a Západu. Účinkující ve společných etudách simulují příběh smyšlené ženské postavy z východního Berlína, která se ze zaryté antikomunistky stala komunistkou a po revoluci se nechtěla vzdát své ideje a boje proti kapitalismu. Protagonisté Est ou Ouest jsou zde, aby kladli otázky, provokovali a zpochybňovali všechny možné výhody i nevýhody různých politických systémů – komunismu, socialismu i kapitalismu. Stále se obracejí k publiku, žádají jeho názor a zároveň mu provokativně vnucují ten svůj. Nutí přihlížející participovat i na tom, co se zprvu může jevit jako bláznivé – společně tvoří revoluci – za zvuku písně Born in the USA zapalují světlice a do vzduchu rozhazují západoněmecké marky.
Ač se může zdát téma revoluce a porovnávání dvou protichůdných režimů jako zastaralé a povrchní klišé, WahrSchein kabaret z něj dělá zábavnou, aktuální a interaktivní komedii.
Komentáře k článku: Veronika Š. píše z Avignonu (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
