Přizpůsobte jízdu stavu komunikace
Švandovo divadlo uvedlo úspěšnou grotesku německého dramatika Tankreda Dorsta Zatáčka. Divácky vděčný text plný situační komiky, ironie a černého humoru se tak vrací na českou scénu po necelých dvaceti letech. V dramaturgii Martina Hýči a pod režijní taktovkou Davida Šiktance ožívá v komorním prostoru smíchovského Studia.
Dorstova aktovka vstoupila do divadelního světa poprvé v roce 1960, posléze se dočkala televizní i rozhlasové adaptace a v Německu se stala velmi oblíbenou. Samotný pojem „Zatáčka“ může ve své zaktualizované a svěží interpretaci skrývat mnohem víc, než je na první pohled zřejmé – zatáčka ve smyslu tvaru jízdní dráhy, vybočení, (zpro)nevěry, změny směru či myšlenkového obratu. Na první pohled netušená mnohovýznamovost titulu nabývá opodstatnění ve faktu, že průběh hry připomíná groteskní jízdu dvou vesničanů a ministra dopravy po duševních a výrazových serpentinách.
Každý se musí něčím živit. Idylická horská samota poblíž silnice s nebezpečnou zatáčkou, za kterou za jistých podmínek číhá na neopatrné řidiče oslepující slunce, ukrývá přehnaně udržovaný hřbitov s pestrou, kýčovitou výzdobou. Dva bratři ve fracích připomínají vedle důstojných správců tohoto místa posledního odpočinku i funebráky, kteří vyhlíží dalšího „zákazníka“.
Rudolf (Jan Holík) se chová čitelně a pragmaticky. Ironizovaná morbidita společné výnosné živnosti funguje v jeho podání s dostatečně zřetelnou nadsázkou hned od začátku, stejně jako hororové prvky inscenace. Antonín (Patrik Děrgel) působí neméně ironizujícím dojmem přecitlivělého humanisty a venkovského písmáka. S přehnanou upřímností se děsí příštích obětí na životech, nechává se od bratra chlácholit a povzbuzovat. Zároveň se však seberealizuje v sepisování a předčítání slavnostních nekrologů i v zasílání písemných stížností na stav vozovky ministru dopravy Kriegbaumovi (Miroslav Hruška). V postavě Antonína se nabízí paralela s Karlem Kopfrkinglem z Fuksova Spalovače mrtvol. Právě Antonín se svými nevypočitatelnými myšlenkovými pochody tvoří jádro černého humoru inscenace.
Jako prvek politické satiry se divákovi nabízí čistě teoretická otázka: jak by se zachoval, kdyby z čista jasna získal moc nad osudem ministra dopravy? Nad osudem člověka plného falešných ideálů, samolibého politika vytrženého z reality? Člověka, jenž se díky vědomí, že přežil havárii ve smrtonosné zatáčce, pravděpodobně ještě více utvrdil v domnělé pozici nadčlověka? Jenže: všichni jsme smrtelní, jak říká Rudolf Antonínovi. Ani zmiňovaná teta Eliška nepřežila průjezd zatáčkou. Odkdy asi chybí na místní komunikaci varovné značky? A jaké chyby v lidské komunikaci vedou k haváriím?
Zatáčka se nesnaží moralizovat, jen se s lehkostí pohybuje na hravě mrazivé vlně představy, která by klidně mohla být škodolibým přáním každého z nás – mít neschopného, společnosti škodlivého politika ve vlastních rukou.
Gestikulace, náznaky pohybových etud a mimika herců se drží žánru moderní grotesky, hravé nápady, například styl klavírní hry na psacím stroji nebo „přehrávání gramodesky“ na cylindru nejvíce vynikají během dialogů Rudolfa a Antonína. Hostující Jan Holík je ve své komické poloze poněkud omezen rolí, která mu nedovoluje větší variabilitu, v interakci ale dává vyniknout komice neodolatelného Patrika Děrgela. Miroslav Hruška se úspěšně drží formy vystupování, jakou nám předvádějí mnozí dnešní politici a přestože je to vzhledem k realitě poněkud smutné konstatování, působí komicky už právě z titulu této role.
Grotesknost příběhu podtrhuje scéna Nikoly Tempíra. Pozadí malované horské krajiny odkazuje k romantismu, náhrobky ve formě nazdobených dřevěných křížů spočívají na vzorně posekaném trávníku. Tabulky se jmény mrtvých nahradily identifikační karty se znakem EU. Režisér David Šiktanc umí pracovat s komorním prostorem. Divák, aniž by byl přímo kontaktován, se stává se součástí dění na scéně.
Zatáčka je svou koncepcí pro Studio Švandova divadla jako stvořená a má spád, takže než stačíte přizpůsobit jízdu stavu komunikace, jste za zatáčkou. Ovšem obohaceni příjemnou dávkou humoru a třeba i s pocitem jisté satisfakce, že na každého jednou dojde.
Švandovo divadlo – Tankred Dorst: Zatáčka. Překlad František Fabian. Režie David Šiktanc, dramaturgie Martin Hýča, výběr hudby David Šiktanc, scéna Nikola Tempír, kostýmy Aneta Grňáková. Premiéra 23. března 2013 ve Studiu ŠD.
Hodnocení: @@@ a 1/2
Komentáře k článku: Přizpůsobte jízdu stavu komunikace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)