Veronika Š. píše z Avignonu (No. 5)
V posledním z článků mého avignonského deníčku si nemohu odpustit jednu velmi otřepanou, leč pravdivou větu: „Všechno krásné jednou končí.“ A tak je to i s mým pobytem v levandulí provoněném a sluncem dobře živeném regionu Provence-Alpes-Côte-d’Azur. Po jedenácti dnech, více než čtyřiceti hodinách strávených na divadelně-vědném semináři, sedmnácti zhlédnutých představeních, návštěvě římského divadla v Orange, zákulisí Palais des Papes, maison Jean Vilar a dvou dalších avignonských muzeí opouštím festivalový Avignon a nechávám v sobě doznívat divadelní i jiné zážitky. Mnoho českých divadelních festivalů oplývá příjemnou atmosférou, ale Avignonu se zatím žádný nevyrovná. Stovky představení různých žánrů, koncerty, výstavy, projekce, setkání s umělci, scénická čtení, pouliční divadlo a společné večerní veselice – to všechno je Avignon. Pravda, organizátoři na to měli šedesát čtyři let, aby to vše dovedli k dokonalosti.
Malíř Josef Nadj
Ne všechna divadelní představení byla pouze příjemným zážitkem, ale každé z nich alespoň otevřelo nové možnosti uvažování o současné světové divadelní tvorbě. Nejsilnější zážitek však přišel skoro na konci mého pobytu v Avignonu. Měla jsem příležitost vidět tanečně pohybové divadlo Josefa Nadje Les Corbeaux (Havrani).
Nadj společně s hudebníkem Akoshem Szelevénym systematicky buduje intimní, sevřenou a velmi křehkou atmosféru. Malá scéna něžně osvícená tlumenými světly se stává prostorem, v němž se probouzí animální stránka člověka – Josef Nadj se mění v havrana. Jeho cílem je ztělesnit v sobě krásné a magické zvíře, které vnímá jako sfingu, mocnou bytost, ukrývající v sobě tajemství, moudrost a klid.
V Nadjově choreografii vyniká práce s časem – jeho proměny pociťujeme nejvýrazněji. Čas plynoucí na jevišti je pomalý a ke konci se přímo vleče. Čas i prostor se mění s pohyby jediného tanečního interpreta, jímž je samotný autor. Každý pohyb je s maximální pečlivostí koncentrován do jediného bodu – každé gesto, či sebemenší pohnutí prsty je zakončeno v přesném časovém úseku a v pevném svalovém sevření. Tanečníkovo tělo se s každým novým záchvěvem a škubnutím stále více vzdaluje lidské podobě a nechává do sebe vstoupit animální bytost.
Genialita choreografie i režie Josefa Nadje se zrcadlí v množství symbolů a metafor, které v průběhu inscenace vrství a rozvíjí. Barevný princip scénické kompozice je založen na černé barvě, použité nejen jako znak odkazující k havranímu peří, ale i jako prostředek k vytvoření malované dekorace. Na dvě připravená plátna maluje Nadj černou barvou abstraktní obrazy, které po určité chvíli začnou připomínat havraní hejna.
Již první obraz je vizuálně působivý – tanečník na jedno z bílých pláten maluje ze zadní strany různé obrazce, některé až naivně a dětinsky roztomilé, připomínající lidské postavičky. Po krátkém, leč působivém, malířském prologu, následuje kafkovská proměna Nadje v havrana, kterou zakončuje velkolepou „bodyart“ performancí – nejprve si namáčí obě ruce v míse s černou barvou, přejíždí si jimi po obličeji a ten pak otírá do druhého bílého plátna. Posléze do stejné nádoby namáčí trsy suché slámy, které vhazuje na plátno a ony na něm zanechávají černé stopy. V závěru se Nadj ponoří až po hlavu do obrovské kádě s černou barvou a pak tančí na velkém papíře rozprostřeném na podlaze jeviště. To vše za zvukového doprovodu Akoshe Szelevényho, který vyluzuje skřípavé, (ne‑li přímo krákavé) zvuky ze saxofonu nebo jiných akustických nástrojů.
Les Corbeaux jsou geniální syntézou zvuků, světel, temných odstínů, krásných a nenapodobitelných tělesných pohybů a oduševnělé tvůrčí invence.
Česká zabijačka
Paralelně s festivalem v Avignonu probíhá další divadelní festival, který rozšiřuje „IN“ i „OFF“ program o další představení. Malebná vesnička Villeneuve lez Avignon pořádala letos již po patnácté mezinárodní divadelní festival Villeneuve en Scène. Organizátoři pozvali i český soubor Divadla Husa na provázku, který v šapitó pro 140 diváků téměř každý večer od 7. do 20. července sehrál představení inscenace Prase. Husa na provázku cestuje s inscenacemi Prase, Pižďuchové a Kabaret Kniha v rámci projektu Mir Caravan, kterého se Husa zúčastnila poprvé už v roce 1989. Ve Villeneuve lez Avignon začínají svou cestu, kterou zakončí v Moskvě.
Byla jsem zvědavá, jakým způsobem předvede Provázek mezinárodnímu publiku sice jednoduché, ale velmi české téma – české zabijačky – které se však v málo známé hře Václava Havla stává vtipnou a lidovou metaforou přibližující českou povahu a společenské poměry konce osmdesátých let. Prase v Morávkově režii získalo v cirkusovém šapitó postaveném v příjemném piniovém háji báječně uvolněnou atmosféru. Herci mluvili česky, zatímco příjemná dáma v třpytivém, skoro až kabaretním, kostýmu konsekutivně překládala do francouzštiny. Pro francouzské diváky mohl tento způsob překladu trochu nepohodlný, pro mne však získalo představení nezaměnitelné a neopakovatelné kouzlo neboť sofistikovaně znějící francouzský překlad umocnil český lidový humor na druhou. Herci se navíc pokoušeli o zpestření svých promluv občasným francouzským nebo anglickým slovíčkem, což oživilo jejich už tak značně stylizovaný a groteskní projev o záměrně karikovanou cizojazyčnou improvizaci.
Nezapomenutelný byl především Michal Holenda, jenž se s grácií a bez trapného karikování zhostil role Václava Havla. Nesnažil se tuto postavu nijak zesměšnit či přehnaně napodobovat, jak to s takovou oblibou činí čeští televizní baviči. Václavu Havlovi se Holenda snaží podobat nejen zabarvením hlasu a intonací, ale také pomalými, kontrolovanými pohyby, mírumilovným pohledem a stál trvajícím klidem, jenž se zračí především ve výrazu tváře.
Těžko říci, jestli by mě Prase pobavilo stejnou mírou, kdybych ho viděla na jeho domovské scéně v Brně. Ale jeho festivalová verze v Avignonu byla příjemným divadelně-cirkusovým zážitkem.
Ticho plné slov
Mou návštěvu avignonského Le Grand Pavois (jedna ze sta avignonských divadelních scén, které naplno fungují jen v průběhu festivalu) předcházely jisté obavy. Zajímalo mě, jakým způsobem je možné převést Vercorsovu novelu Le Silence de la mer (Ticho moře) na jeviště. Obávala jsem se především toho, že Vercorsův komorní příběh z druhé světové války bude na jeviště přenesen doslovně, tedy že bude založen na poetické a moralistní rovině textu, který řeší otázku německé a francouzské národní identity v době, kdy dochází k jejímu brutálnímu potlačení a destrukci (román byl napsán v roce 1941, otištěn v roce 1942).
Vercors vykládá poetickou a sugestivní formou intimní příběh tří lidí – mladého německého důstojníka, francouzské dívky a jejího strýce. Všichni tři se společně setkávají v okupované Francii, kam se německý důstojník Werner von Ebernac přijíždí na nějaký čas ubytovat právě u starého muže a jeho neteře. Ti svůj nesouhlas s pobytem Ebernaca v jejich domě a vůbec s pobytem nacistických vojsk v jejich okupované zemi dávají najevo soustavným mlčením. Jediný, kdo mluví, je Ebernac. Jeho pobyt vyplňuje mnoho slov, v nichž se odráží nejen nadšení pro německou nacistickou říši a Hitlerovu zvrácenou ideologii, ale také obdiv k francouzské kultuře a tradici.
Vercorsův text je ve své podstatě existenciální monologickou výpovědí doby, jejíž atmosféra je reflektována na velmi krátkém, ale intenzivním vztahu tří lidí. Ve slovech, která pronáší Joel Abadie jako důstojník Ebernac, je obsažena hrdost i existenciální nejistota, zmítá se v složitých Vercorsovcýh souvětí, které pronáší až s básnickým patosem. Melancholie, romantizující afekt a nepřirozená dikce trochu zamlžují režijní záměr. Afektované herectví je zasazeno do realistického prostředí venkovského domu – dřevěný nábytek, háčkované dečky, krb a v něm falešný světélkující oheň, až příliš kýčovitá mizanscéna, v níž Abadieho herectví působí trochu směšně. Celková podoba inscenace tak sklouzává k nabubřelé formě měšťanského divadla, jehož výsadou je apel na lidskou morálku a svědomí. Taková divadelní tvorba vyznívá v jednadvacátém století poněkud komicky.
■
Avignon se pomalu ale jistě chýlí ke konci, město se vyprazdňuje, na místních obchodnících i pouličních umělcích je znát únava. Nejvyšší čas odjet. A příští rok, Edinburg!
Komentáře k článku: Veronika Š. píše z Avignonu (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
