Televize Nova Cinema mně poskytuje náramné potěšení…
Televize Nova Cinema mně poskytuje náramné potěšení: začala vysílat seriál Městečko Twin Peaks. Jistěže oceňuji znovu jeho kvalitu a nechám se jí vtahovat do dění na obrazovce. To jsem však prožil už v letech devadesátých, kdy byl tento seriál vysílán po prvé; tentokrát pro mne z něho především vystupují některé dnešní souvislosti, které se dotýkají divadla. Prošla jím – rovněž od devadesátých let – bouřlivá vlna postmodernismu, jestli tím pojmem budeme rozumět kulturní a umělecké jevy příznačné pro dobu, jíž se dostalo jméno postmoderna. V současnosti je dravost té vlny za námi, a tak asi přišel čas, abychom změny, které přinesla, začali promýšlet v rovině esteticko-filosofických konceptů a uměleckých i kulturních konfigurací jako praxi divadelní tvorby, jež spoluurčuje – v mnohém rozhodujícím způsobem – ráz divadla naší přítomnosti.
Postmodernismus znamenal i pro divadlo zásadní rozchod s osvícenstvím, jež zformovalo od poloviny 18. století jisté klíčové principy, z nichž mnohé fungují v nějaké poloze dodnes. Kromě jiného šlo o odmítnutí realistické epistomologie – to jest o přesvědčení, že utříděním reálných faktů a jejich ukázáním na jevišti lze uchopit skutečnost a poznat ji. Diderotův Herecký paradox se stal slavným výrokem, že hercovy slzy kanou z mozku. Smysl tohoto tvrzení je ovšem v té klíčové otázce osvícenské epistomologie: Jak herec může fiktivní postavu literatury proměnit na jevišti v reálného člověka, jak může zobrazit skutečnou lidskou bytost ve všech jejich projevech a rovinách? Ona vlna odplavující osvícenské pojetí divadla, na niž si zvykly generace diváků, jež v postavách, které herci hrají, hledají zprávu o existenci skutečného člověka ve skutečném světě, byla v tomto bodu nejradikálnější. Jistá část „postmoderních“ inscenací činila – a stále činí – vše pro to, aby co nejvíce dokázala, že postava stvořená hercem není reálným člověkem zpodobujícím svůj svět. Dívám se každou sobotu na Městečko Twin Peaks a uvědomuji si, jak ani v nejmenším neopustilo tuto hodnotu; jak jeho přitažlivost je právě v určitosti postav, jak rozehrává konkrétně a podrobně všechny jejich vztahy i situace, aby se takto předvedla jejich jedinečnost i obraz komunity, jíž Twin Peaks je. Odtud se potom zdvihá s maximální fascinující naléhavostí názorného světa to, co překračuje jeho hranice a „démonický pojem Evropy“, jak byla ve dvacátých letech skutečnost pojmenována, se stává rozpravou jiného druhu. Ta skvěle provedená reprezentace reality je zároveň krizí této reprezentace a hlubokou poznávací skepsí. Divadlo je médium, jež má k této postmoderní rozlomené dualitě asi nejblíže; dovoluje předvést a ukázat naprosto důvěryhodné skutečné originály – zvláště lidí – a současně stále sdělovat, že všechno je jen „jakoby“, že prostor a čas v divadle je pravý a zároveň nepravý. Např. některé inscenace Jiřího Havelky si s touto jedinečnou vlastností danou divadelním prostorem – to jest prostorem pro předvádění i pro vnímání – pohrávají. Inscenace, jako je Drama v kostce nebo Černá díra, dávají postavám autentičnost a jejich jednání v tradičním duchu vskutku dramatický ráz, aby je využitím oné pozoruhodné časoprostorové dvojlomnosti divadla rozvrátil. Tenhle postmodernismus divadlu přísluší – a koneckonců, i když se nám postmodernismus nemusí zamlouvat – i sluší.
Komentáře k článku: Televize Nova Cinema mně poskytuje náramné potěšení…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
