Divadelní noviny > Názory – Glosy
Z výpravy za drsňáky
Před necelým měsícem jsem si z brněnského HaDivadla odnesla genderově výrazně jednostranný zážitek. Po zhlédnutí hry Mamma Guerilla neboli po dešifrování Tajné zprávy z planety matek, kam mě doprovázely kamarádky, jsem jim s pohledem na jejich lehce vyděšené tváře slíbila, že příště půjdeme na něco mnohem maskulinnějšího. A ejhle, v programu divadla Komedie skutečně figurovala (a ještě figuruje) hra polského autora Andrzeje Saramonowicze s vyzývavým názvem Testosteron. Oddechla jsem si, že je kde ten brněnský anti-mateřský signál vyvážit.
Jenže co se nestalo, místo dámské jízdy za chlapskou zábavou jsem četla jeden mail za druhým: do Prahy daleko, nemocné dítě, zápal plic štěněte… můj zklamaný a bezradný pohled tak padl na mého muže.
Ne že bych s ním za kulturou nechodila ráda, to ne, ale znáte to, kamarádky – zážitek – víno. Jenže se nedalo nic dělat, tak jsem se s tím smířila a říkala si přitom, že na druhou stranu získám nejen vlastní reflexi provokativně se tvářící hry, ale i tu mužskou.
Nedovedete si ale představit, co to oznámení udělalo s mým mužem. Měla jsem dojem, že hladina testosteronu se začala v jeho krvi zvedat už jen při pouhém vyslovení názvu té hry, natož při představě jejího zhlédnutí. To vám takhle telefonoval nebo potkal nějakého známého, a hned ho s podivným tikem v oku informoval, na jak zajímavou hru to půjde a jak drsnou věc očekává.
Měla jsem dojem, že ta věc fungovala nějak sama – asi jako na těhotnou pohled na čůrajícího chlapečka, na zahrádkáře jaro nebo, ještě přiléhavěji, jako na nácka hudba Dana Landy. Den dva, než jsme se do divadla Komedie vydali, se div nebil v hruď. Nevěřícně jsem kroutila hlavou a čekala, co z toho vzejde.
Jak jsem si pak už ve foyer všimla, s podobným očekáváním jako on do divadla Komedie evidentně zamířila i řada jiných mužů. Byli tam sami nebo ve dvojicích, což se zase tak nevidí. Anebo byl můj pátravý pohled už dopředu rozhodnutý vyhledávat právě je?
Nevím. Jisté je, že pokud se v průběhu představení někdo smál, byli to právě muži. A já jsem si naopak v duchu říkala: no nazdar. Poprvé hned ve druhé minutě, kdy se z jeviště začala hrnout salva vulgarismů. Já, prosím, nejsem žádná konzerva, což je nutné zdůraznit, aby bylo jasné, že mě nezaskočily ty vulgarismy, nýbrž lacinost, s jakou útočily na přízeň publika. Působily stejně nuceně jako výčet klišé o ženách, případně o rozdílech mezi ženami a muži, která následovala jedno za druhým. Stereotypní modely, příklady, vztahové vzorce, podávané šesticí rychle se opíjejících mužů, jejichž vrcholnou scénou bylo společné obnažení zadnic. Do mrákot jsem ale odcházela až s vítězoslavným výkřikem odhalujícím velkou pravdu: Všechny jsou to kurvy! (míněno všechny ženy kromě matek dospělých mužů).
Ve chvíli, kdy se důrazně sdělovala čísla statistiky, jsem už vnímala jen na půl ucha. Pamatuju si jen, že je podle ní devadesát procent vdaných žen v průběhu manželství nevěrných, protože mě při tom osvítilo světlo reflektoru – bác – z jeviště nás ženy nepřátelsky lustrovaly pátravé pohledy herců. A z boku na mě se zdviženým obočím civěl můj muž.
Tím se ovšem jeho nadšení ze hry, pomalu upadající už od začátku, zcela vyčerpalo.
Domů jsme odcházeli rozpačití a já jsem zažívala naprosté deja vú – zase jsem byla zahnaná do kouta snůškou velkých pravd o jednom z genderů, zase jsem přemýšlela, proč je pro současné autory tolik lákavé přinášet publiku tak vyhraněnou zprávu. Vždyť ze samé podstaty takového rozhodnutí už vychází nutnost zjednodušení, nutnost proměnit plastickou šeď nejrůznějších mezilidských vztahů v černobílou skicu.
Ze dvou zážitků rozptýlených na opačných koncích genderové osy jsem si tedy odnesla poznání, které moje babička moudře vetkla za každý náš rozhovor: Zlatá střední cesta.
Dávám ti za pravdu, babi.
Komentáře k článku: Z výpravy za drsňáky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
