Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Z deníku teatropunkera (No. 9)

    Před startem nového roku, stanovil jsem si, jak už to tak bývá, několik úkolů, jež hodlám letos beze zbytku splnit. Řada z nich je ryze soukromého charakteru, nacházejí se však mezi nimi i  úkoly profesní, a to ve smyslu kritickém i inscenačním.

    Vysoko na seznamu těchto nelehkých úloh stála dvě poslání, shodně spojená s novými uměleckými týmy fungujícími v dlouhodobě divadelně etablovaných prostorech. Ano, řeč je o divadlech Komedie a Na Vinohradech. Nijak netajím skutečnost, že v obou konkurzech zvítězily tvůrčí grupy, jež rozhodně nelze označit za mnou původně preferované, na stranu druhou je ovšem nutno přihodit intenzivní přesvědčení, že obě nová umělecká košťata je jistě důležité bez předsudků podrobit bližšímu ohledání.

    Výsledky první fáze průzkumu přináším zde a předesílám, že jizvy způsobené jedním z dvojice sledovaných objektů se budou hojit ještě dlouho. Zatímco v případě Divadla Komedie a v něm působícího ansámblu Company.cz jsem při výběru Naší třídy měl poměrně šťastnou ruku, vinohradský Dvojitý agent mně zdupal jak Rosenberg prvosenku . Zatímco inscenaci Slobodziankova opusu magnum v neokázalé, leč zejména k hereckému ansámblu nadmíru empatické režii Jana Novotného, se stigma povedeného debutu i jasně načrtnutá linie možné budoucnosti souboru upřít nedá, již čtvrtá bárka flotily umělecké koncepce vinohradského admirálského tria Töpfer/Vedral/Deák se i v sebemenším vánku povážlivě kýve.

    Vinohradská inscenace umisťuje v podstatě komorní drama na velkou scénu do nadrealisticky popisné scénografie Petra Matáska. FOTO archiv DnV

    Je jistě chvályhodné, že vinohradská dramaturgie se rozhodla hlásat slávu zlínského rodáka a dramaticko-scénáristické celebrity (mj. autor scénáře k vynikající filmové adaptaci Anny Kareniny v režii Joa Wrighta, spoluautor Zamilovaného Shakespeara či Gilliamova snímku Brazil, z dramat pak připomeňme nadmíru hravé literární travestie Arkádie a Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, či havlovsko-pink floydovskou poctu Rock´n´roll) Toma Stopparda, ovšem proč tak činí prostřednictvím jedné z nejproblematičtějších položek autorova jinak výstavního portfolia, je záhadou zvící místního rozpočtu.

    Dvojitý agent (orig. Hapgood, 1988), je totiž značně nepovedeným žánrovým hybridem špionážně-milostného thrilleru, komedie záměn, sociálního dramatu a povrchniho exkurzu do kvantové fyziky a boje pohlaví. Již z výčtu inspiračních okruhů, z nichž slovutný autor vychází, se jistě točí nejedna čtenářova hlava, ale i žaludek. Ostatně jistě není náhodou, že po dokončení Dvojitého agenta následuje ve Stoppardově dramatické tvorbě dlouhá tvůrčí pauza. Hra totiž při prvním britském uvedení v roce 1988 i přes respektované herecké obsazení (mj. Felicity Kendal a Nigel Hawthorne) u kritiky zcela propadla a výrazně úspěšná nebyla ani značně autorsky revidovaná broadwayská verze z roku 1994, z níž vychází i současná vinohradská inscenace.

    Inscenaci zachraňuje důstojný sexappeal Simony Postlerové. FOTO archiv DnV

    Komplexní spektrum argumentů, proč hru neuvádět, se navíc exponenciálně navýšilo v čase i místním kontextu. Špionážní konflikty tak, jak je ve Dvojitém agentovi traktuje Stoppard, jsou již prostě passé. Pokud se uměleckému vedení zachtělo předhodit mytickému publiku Vinohrad šťavnatou pastvu špionážního retra, nebyl důvod nezvolit cestu divadelní adaptace některého z klasických  románů Johna Le Carého či Fredericka Forsytha, například v bratrské inspirační podobě spřízněné s nedávným úspěšným zásahem filmového režiséra Tomase Alfredsona Jeden musí z kola ven (Tinker, tailor, soldier, spy. Velká Británie/Francie/Německo, 2011). Druhou možností by byla pečlivá dramaturgická dekonstrukce Stoppardova dramatu a opětovné složení do svěží podoby.

    To se ovšem ani zdaleka nestalo. Vinohradská inscenace naopak všechny problémy dramatické předlohy umocňuje na druhou, navíc v podstatě komorní drama umisťuje na velkou scénu do nadrealisticky popisné scénografie Petra Matáska, a zasazuje tak sama sobě další devastující rány. Výsledkem bohužel není jen evidentně propagační lež při uvádění tohoto díla (…dějově nabitá komedie je velkým příběhem mateřské i utajované milenecké lásky, ale také parodií na špionážní filmy, skvostnou intelektuální hrou s žánrovými klišé a také vtipnou aplikací principů kvantové fyziky na lidské jednání… dále viz. oficiální webová prezentace divadla), ale především tří hodiny nesnesitelné nudy coby dlouho u nás neviděný příklad nezvládnuté práce se žánrovými pravidly. Ta nejsou uváděna v inovativní život ani rafinovaně persiflována, jest zde o ně jenom vágně opíráno s umolousanou gescí podroušených návštěvníků potřísněných pisoárů v podnicích naprosto neodpovídajícím proklamovaným vinohradským kvalitám. V hlubinách nezvládnuté inscenační pre-produkce se topí nejen protřelí herečtí šíbři, jimž na premiéře mnohdy nebylo ani do desáté řady rozumět, a snaživá /skoro/omladina, ale bohužel i režisér Radovan Lipus, kterému by už konečně měly být k inscenování svěřovány skutečně autorské projekty, a nikoli špatně maskovaný produkční šunt. Protože jinak se inscenační nemotorná Godzilla, již jen místy zachraňují atmosférické projekce Františka Pecháčka, důstojný sexappeal Simony Postlerové a Jiří Dvořák coby smyslý fyzik-filuta, skutečně označit nedá.

    Přesto ještě nemíním aktuální produkci vinohradského svatostánku ztratit ze zřetele. Novoroční závazky se hned tak neopouštějí. Možná to příště vyjde. S hašišem. Pardon, Hašlerem.

    Divadlo na Vinohradech, Praha – Tom Stoppard: Dvojitý agent (Hapgood). Překlad Šimon Dominik, režie Radovan Lipus, scéna Petr Matásek, kostýmy Eva Kotková, dramaturgie Milan Šotek. Česká premiéra. Psáno z premiéry 22. 3. 2013.


    Komentáře k článku: Z deníku teatropunkera (No. 9)

    1. Petr KlariN Klár

      Petr KlariN Klár

      Pošramocenou pověst Vinohrad
      naštěstí hned v následující neděli zachránili hostující herci Klicperova divadla z Hradce Králové báječnou Figarovou svatbou v režii Davida Drábka. Mimochodem, bylo jim výborně rozumět až do zadních řad, i balkónových výšin.
      Vivat!

      05.04.2013 (23.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Kristýna Čepková

      Avatar

      Věcná:
      (významný) scénograf, který spolupracoval na této inscenaci, se jmenuje Petr Matásek. Petr Malásek je pro změnu hudební skladatel.

      06.04.2013 (13.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr KlariN Klár

        Petr KlariN Klár

        Chyba se vloudila,
        omluva velká, promptně opravím i v původním článku.
        Za upozornění díky!

        06.04.2013 (16.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Opraveno,
        za autora i redakci se omlouváme. Stala se a právě tato chyba stává tak, že automatické opravy české verze wordu mění slovo Matásek na Malásek. Přihodilo se nám to bohužel už víckrát, a to dokonce i v tištěných novinách. A nejen nám. Petr Matásek se už tomu (doufám) směje.

        06.04.2013 (16.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,