Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    V pasti kariérismu

    Po šesti letech od úspěšné Mošovy inscenace Mittererova dramatu V jámě lvové vrací se Městské divadlo Brno do prostředí Thálie v období nástupu německého nacismu. S podtitulem „příběh jedné kariéry“ představilo kontroverzní prózu Klause Manna Mefisto (1936), a to v původní divadelní adaptaci hostujícího režiséra Petra Kracika a dramaturga Ladislava Stýbla, kteří se s touto lákavou předlohou, známou u nás také ze Szabóova oscarového filmu, setkali již několikrát.

    Mefisto

    Eva Ventrubová a Martin Havelka v brněnském Mefistovi FOTO JEF A TINO KRATOCHVILOVÉ

    K autobiografickému „klíčovému“ románu, zachycujícímu dekádu 1923–1933 prismatem dravého vzestupu ctižádostivého herce a režiséra hamburských i berlínských scén Hendrika Höfgena (prototypem tu byl všestranný divadelník Gustaf Gründgens), přikročili inscenátoři se znalostí francouzské textové verze Ariane Mnouchkinové, avšak sami tentokrát zvolili ke zredukovanému originálu důmyslně propojujícímu detailní dokumentárnost s uměleckou fikcí přístup o něco věrnější. Vznikla nová dvoudílná hra o sedmi obrazech, členěných do mozaiky krátkých scén, do níž jsou vklíněny citáty z Goethovy monumentální tragédie, dobového tisku, politických projevů apod.

    Výtvarník Jaroslav Milfajt nabídl jediný, do hloubky jeviště obnažený neutrální černý prostor (nejčastěji sloužící coby divadelní zákulisí) s reflexními plochami a bočními šatnami. V něm se hbitě mění nutný mobiliář a jednotlivá prostředí vyděluje z ponuré temnoty světelný design. K navození autentické atmosféry slouží – vedle v detailech pečlivých kostýmů Andrey Kučerové – jak břeskné nacistické pochody a leitmotiv vtíravého tanga, tak zadní rampa s davem či spuštěnými vlajkami hákových křížů, případně akce přelévající se do rozsvíceného hlediště.

    Kracikovo pojetí respektuje existenciální filosofii i satirický zorný úhel Mannova románu. Méně zasvěcenému divákovi neopomene alespoň letmo, ba ilustrativně připomenout klíčové společensko-politické události soumraku Výmarské republiky. V simultánních výjevech nechává formou „divadla na divadle“ u sekvencí souborových zkoušek (příprava Wedekindova Procitnutí jara) prolnout ztvárňované role se skutečnými vztahy interpretů. Režie vystihuje dvojlomnou paradoxnost (možná až viscontiovskou přízračnost) některých figur a situací, s citem pro významonosný prvek evokuje dekadentní pozérství požitkářské smetánky i bohémskou nevázanost bisexuálních propletenců zlaté mládeže (okruh Brucknerových v podání Lenky Janíkové, Vojtěcha Blahuty a Evelíny Kachlířové), s chutí předvede sadomasochistické praktiky mulatky Julietty (Hana Kováříková).

    Nastudování se dvěma desítkami postav pochopitelně nedává dostatečný prostor všem, v galerii egoistů se však brání černobílé schematizaci: dokladem jsou např. lidsky přesvědčiví (a oba tragicky končící) ideoví protivníci z téhož ansámblu – člen NSDAP Miklas (Milan Němec) a komunista Ulrichs (Michal Isteník). V zásadě to platí i o Martinu Havelkovi (svého času ztělesnil Salieriho a při jediném nastudování Fausta i Mefista) v titulní roli. Zkušený herec přistoupil k nesnadnému úkolu s patřičným nasazením, ale současný výsledek zatím zcela přesvědčivě nevyznívá. Havelkův Höfgen má přitom hlavní vlastnosti a rysy dobově zakotveného, avšak zároveň nadčasového typu. Kariérou posedlý ješita, nasáklý komplexem nedoceněnosti a sebesžíravé ublíženosti, jde bezskrupulózně za svým cílem doslova přes mrtvoly; na druhé straně se však tváří v tvář všemocnému protektorskému Generálovi (Viktor Skála) odváží riskovat při marném pokusu o záchranu přítele Ulrichse. Od první scény přichází Höfgen s okolím do permanentních, často cholerických konfliktů. Nevypočitatelný zákeřný cynik (v druhé části vystupuje pouze s nabílenou tváří a v černorudém plášti ďábelského pokušitele) se celkem pohotově orientuje v nebezpečných situačních zvratech, neštítí se lhát, vydírat, zrazovat a vědomě ubližovat, stejně jako se alibisticky přetvařovat a propůjčit svůj talent totalitní propagandě. Nejen hercův mužný zjev brání uvěřit, že máme před sebou jak bytost psychicky vyšinutou až brandauerovsky dráždivě magickou, tak metaforické zosobnění ztracené identity.

    I při diskutabilních momentech zůstává brněnský Mefisto poctivě míněným varovným podobenstvím zrůdného oportunismu, jehož aktuální naléhavost události kolem nás bohužel jen potvrzují.

    Městské divadlo Brno – Klaus Mann: Mefisto. Divadelní adaptace Petr Kracik a Ladislav Stýblo. Režie Petr Kracik, dramaturgie Ladislav Stýblo, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, světelný design Martin Seidl, hudební spolupráce Viktor Kracik, pohybová spolupráce Simona Lepoldová a Josef Jurásek. Premiéra 9. února 2013.


    Komentáře k článku: V pasti kariérismu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,