Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 9)
Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.
Hledání smyslu Jiráskova Hronova se může zdát avantýrou srovnatelnou s donkichotským blouděním pláněmi Pyrenejského poloostrova či hledáním jakéhosi pohárku se stopami krevního moku. Nahlížení na Jiráskův Hronov v sobě má cosi z odvěké snahy zachycovat nepolapitelné i z opatrného vstupování na posvátnou půdu rituálního obřadiště. Jiráskův Hronov je místem setkávání, iniciace, společného sdílení i duševně-tělesného rozvíjení hranic lidského jedince. Jiráskův Hronov je cyklicky se opakujícím svátkem, který má své zákonitosti, obřadníky i obětiny.
Jiráskův Hronov by však také stejnou měrou mohl být setkáváním specifické komunity, kterou spojuje zájem o specifický druh tvůrčí lidské činnosti, již zpravidla nazýváme divadlem. Rovněž by mohl být prostorem, v němž tatáž (či alespoň podobná) komunita společně sdílí své bytí a oddává se sdílenému prožívání mnohého – ať už v rovině tvůrčí, či ve sféře ryze osobní, neřku-li lidské. Hronov není Woodstock, přesto s sebou tento divadelní svátek, který se opakuje (pouze) jednou v roce, nese znaky v lecčems podobné. Liberální smýšlení, zábava a soužití mnoha (povětšinou) mladých lidí v nevelkém prostoru. Jen toho bahna bývá v civilizovaném Hronově méně. Volnomyšlenkářství hronovské ale zpravidla doplňuje ukázněnost a řád, které jsou divadlu v mnoha ohledech vlastní: semináře, tvůrčí dílny, sledování představení – to vše vyžaduje respektování určitých pravidel. Hronovský festival v sobě kloubí řád i volnost, oficiality i lidovost, odbornost i laickost, tragično s komičnem, vysoké s nízkým, dobré se špatným… To i ono, tamto s oním.
Osmdesát a dál
Osmdesátým ročníkem nejvýznamnějšího tuzemského festivalu amatérského divadla se možná kula(n)tně uzavírá jedna jeho kapitola. Období, během něhož festival prošel cestou od vrcholné přehlídky činoherního divadla k otevřenému mezidruhovému festivalu s propracovanou strukturou doprovodných vzdělávacích i uměleckých programů. Za posledních dvacet let hledal a dozajista i našel JH svou tvář a zdárně vykročil z tradice dvacátého století. Když se tedy na závěr jednoho z letošních festivalových debatních fór (tzv. Problémového Clubu) objevila letmo otázka, jaký rozměr by měl festival do budoucna mít, vzbudila vášnivou debatu, z níž je patrné, že festival sám má dvě podoby – jednu ideální, zamýšlenou a druhou reálnou, skutečnou. Obě podoby mají svá pro i proti, na obou je zjevně třeba dále pracovat. Dlouholetý programový ředitel festivalu Milan Strotzer odchází do zaslouženého odpočinku (s chvályhodným relaxačním předsevzetím věnovat se tvůrčí činnosti), před novým vedením festivalu tak leží úkol, jak navázat na to dobré a jak případně festival nasměrovat a naprogramovat do dalších desetiletí nového jedenadvacátého století. Jiráskův Hronov jako festival totiž neexistuje a nemůže existovat sám o sobě, je výslednicí velmi prokomponované (a vždy ne zcela systémové a adekvátní) struktury amatérského divadelnictví (národní a regionální přehlídky, vzdělávací kurzy apod.). Tento fungující systém je – jak se při debatách na mezinárodním fóru ukazuje znovu a znovu – v mnoha ohledech unikátní a láká mnohé organizátory a instituce k aplikaci i za hranicemi naší země. S pozvolnými proměnami podpory státu ve oblasti umění a kultury a především s ohledem na absenci koncepce kulturní politiky v rámci celé ČR by bylo krajně nevhodné fungující systém rozmetat. Nicméně ke změnám ve struktuře fungování a podpory amatérského divadelnictví v ČR by docházet mělo a tyto proměny reflektující jeho současný stav se nutně musí projevit také na podobě Jiráskova Hronova. V některých aspektech se totiž samotný festival – přes všechna svá pozitiva – pohybuje setrvačností a zvykem. Úroveň zůstává vysoká, přesto je třeba dávat pozor na možná rizika zapouzdření a stagnace.
Poslední den – fikce a realita
Poslední den festivalu se nese většinou ve znamení pozvolného dojezdu (festivalového dění) a postupného odjezdu (festivalových návštěvníků a účastníků). A protože i autor tohoto blogu opustil město Hronov během sobotního odpoledne, může si dovolit svým čtenářům nabídnout pouze představu o tom, jak festival dospěl ke svému oficiálnímu konci.
Odpolední představení monodramatu na motivy Hrabalovy novely Příliš hlučná samota i inscenace Brdečkova Limonádového Joea nabídly poklidné završení umělecké části festivalu. Koncepce skladby programu pravidelně řadí na závěr inscenace, které diváky pobaví a nabídnou takovou hezkou tečku za tím naším festivalem.
Před desátou hodinou večerní se pak hlavní hronovské náměstí zaplní lidmi – místními i festivalovými a společně pozvedají své zraky ke střechám a k obloze, na níž se rozprostře tradiční závěrečný ohňostroj, jímž je festival Jiráskův Hronov slavnostně zakončen. Ohňostrojná podívaná bývá vskutku impozantní a hodná významu festivalu, jehož poslední ročník se právě zařadil do festivalového archivu.
Smysl smyslů
Deset dní divadelního festivalu nesoucího jméno velkého klasika konaného v místě jeho rodiště otupí smysly a omezí rozhled těch, kdo se ho aktivně účastní. Adaptovat se na mimo-festivalovou realitu někdy chvíli trvá – proto lze také doporučit včasný odjezd z místa dění do běžného světa.
Byť pozvolné vstřebávání informací bývá někdy urychleno. Povodňové zpravodajství je najednou nepřehlédnutelné, ačkoli ještě před pár hodinami, ve spárech festivalu, jako by žádné přívaly vody českými městy neproudily. Meteorologové nelhali. Festival také ne. JH pouze klamal svým tělem a nenechal se rušit. Rituální oběť amatérskému divadlu byla opět položena a na rok bude působit. Někteří na letošní ročník dlouhou nezapomenou, jiní si z něj možná (z různých důvodů) mnoho ani nepamatují.
Festival Jiráskův Hronov však překypuje smyslem, tříbí i otupuje smysly, smyslně provokuje lidskou imaginaci. Smyslíte-li si, že se na něj přijedete za rok podívat, bude to mít smysl. Pro něj i pro vás.
(Pokračování za rok)
Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Mikulka
Jirásek-menu nebo Jirásek-bufet?
Hronov má jednu zcela neoddiskutovatelnou přednost: nabízí víc než jen dívání se na divadlo. Lze si dokonce představit (bohužel nikoli nereálnou) situaci, že festivalový účastník uvidí v průběhu pár dní samá průměrná nebo dokonce blbá představení a přesto to nebude úplně zabitý čas. Ať už díky účasti na semináři nebo zásluhou veselých večerů, strávených v Tritonu či v Hororu. Z širšího hlediska to není zas tak výjimečná situace, festivalů „společenského typu“ je celá řada, to jen mezi těmi divadelními zůstávají vzácností. Ale naprosto jedinečné je typicky hronovské prolnutí starosvětsky bodrého, poněkud – s odpuštěním – zaprděného ochotnictví s mladistvým nadšením; nevím o žádné obdobné akci, kde by tyto dva světy tak úzce koexistovaly na jednom místě. A myslím to jak ve smyslu divadelním, tak společenském. Právě proto Hronov není ani trochu divadelním Woodstokem, tam to přece byla svoboda a tolerance pouze v rámci názorově i věkově úzce vymezeného a semknutého stáda.
Hronov je zkrátka maximálně rozkročená „catch-all“ akce, což je svým způsobem hezké, současně to ale znamená i neřešitelný problém. Festival má výslovnou ambici ukázat všechny směry domácího amatérského divadla (o zahraničních hostech ani nemluvě). Většinový hlas praví, že je skvělé získat během týdne představu o stavu celého českého amatérského divadla, docela by mě ale zajímalo, jak dlouho s tím vydrží Jiráskův Hronov žít. Opravdu tam musí být zastoupeny všechny ty ZUŠky? Cvičené děti? Amatérský tanec? Jen pro jistotu: ne, že by nemohly, když se jim inscenace povede, ale jen proto, aby měla zastoupení každá škatulka? Není třeba být velkým cynikem, aby bylo zřejmé, že úspěšnost je v těchto vodách zatraceně nízká – mluvíme konec konců o neuchopitelně hrůzyplné oblasti „divadla s mimoestetickými funkcemi“. Pokud je ale festivalový prostor omezený, znamená každý mizerný titul neúčast něčeho lepšího.
A nebo ještě jinak. V tuto chvíli je Jiráskův Hronov typem festivalu-menu. Přijedete a chtě nechtě zkonzumujete inscenace, které vám vybrali lidé, s jejichž vkusem se často neshodujete (a o jejichž kompetenci můžete mít silné pochyby – ale to už je na jinou úvahu). Docela by se mi líbil postupný přechod k festivalu-bufet. Není nutné (ani možné) ochutnat všechno, ale na stole je toho tolik, že máte slušnou šanci vybrat si podle svého. A moc by se mi líbil doprovodný program jako konkurenční alternativa k tomu hlavnímu. Chápu, že bufet je organizačně a zřejmě i finančně náročnější než menu, pokud ale věci správně rozumím, vyplývá současná podoba festivalu spíše z tradice a z rozhodnutí, že věci se mají mít právě takto, než z tlaku vnějších okolností.
Možná by to v delší perspektivě zlepšilo vyhlídky i onoho dílem sympatického a dílem kuriózního mezigeneračního a mezinázorového soubytí, které je pro Jiráskův Hronov stále ještě typické.
08.08.2010 (23.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Domnívám se, že hlavní problém stávající podoby JH tkví v jeho pozitivistickém přístupu (z každého divadelního oboru je třeba představit nějakou inscenaci). A kdy navíc ona mezidruhovost JH je koncipována podle kvantitativních ukazatelů: kdy stále přežívá tradice JH jako vrcholné přehlídky činoherního divadla tradičního střihu, jež se odráží zejména ve faktu, že nejvíce domácích účinkujících se rekrutuje z národní přehlídky činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín. Zajímavější a inspirativnější obraz o aktuální podobě českého amatérského divadla by přinesly jiné ukazatele: kdyby se hledělo na to, co „hýbe“ současným amatérským divadlem, jaké jsou v něm sílící tendence (nyní především – jak v hronovských diskusích opakovaně zaznělo – pohyb divadla po hranicích s jinými druhy umění)…
Nechci být předem skeptický, avšak jmenování Simony Bezouškové (osoby, zodpovědné v NIPOS-ARTAMA za oblast činoherního a hudebního divadla) novou programovou ředitelkou JH po Milanu Strotzerovi, obávám se, příliš nadějí na změnu v koncepci příštích JH nedává.
09.08.2010 (1.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Několik poznámek k pozoruhodným (bez ironie) komentářům pánů Mikulky a Švejdy z pozice člověka, který za reperoárovou skladbu JH nese částečnou zodpovědnost (byl jsem v pototě Divadelního Děčína a Popelky Rakovník, nebyl jsem členem samotné programové rady):
1. Koncepce Milana Strotzera vycházela – pokud jsem ji chápal dobře – z toho, že klíčovým publikem festivalu jsou seminaristé. A jelikož v seminářích se inscenace vesměs rozebírají a jsou na ně navázány i další diskuse a problémové cluby, snažil se MS logicky o to, aby všichni seminaristé měli možnost vidět KOMPLETNÍ hlavní program. Což pochopitelně neznamená, že to nemůže být jinak. Varianta festival-menu však byla zvolena zcela záměrně. Že je dražší organizačně náročnější (a že už teď je Hronov velmi rozměrná akce), je bez diskuse.
2. Je samozřejmě otázka, zda by Hronovu neprospěl drmaturg, který nebude repektovat celý složitý sytsém porot a programových rad a nesestaví program podle svého z inscenací jednotlivých národních přehlídek. Zatím se vychází z toho, že Hronov reprezentuje celé „hnutí“ a každá „škatulka“ má alespoň drobný nárok na hronovské zastoupení. A myslím si, že jedno desetiminutové představení hrané dětmi Hronov příliš nezatěžuje…
3. „Pokud je ale festivalový prostor omezený, znamená každý mizerný titul neúčast něčeho lepšího.“ Víme , dobře jakým turbulencím je vystavena inscenace, vydá-li se na cesty. U amatétské to platí troj- až vícenásob. Mnohá „mizerná“ hronovská inscenace se mohla jevit tam, odkud se nominovala, zcela jinak. Mám už takových zkušeností povícero.
4. K panu Švejdovi: „nejvíce domácích účinkujících se rekrutuje z národní přehlídky činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín“. Ona ta přehlídka odráží i největší množství amatérských divadelních produkcí obecně. Že na Hronově dominuje „tradiční“ činohra, je holt odraz reality amatérského divadla.
5. „Kdyby se hledělo na to, co „hýbe“ současným amatérským divadlem, jaké jsou v něm sílící tendence (nyní především — jak v hronovských diskusích opakovaně zaznělo — pohyb divadla po hranicích s jinými druhy umění)…“ Sílící tendence – budiž, i když bych asi chtěl více příkladů, ale že by to „hýbalo“ současným amatérským divadlem, jen proto, že se to občas na Hronově nadhodí… Jste si tím jist?
S pozdravem
09.08.2010 (15.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milý pane Šotkovský,
ad 4) V tom vidím právě ten hlavní kámen úrazu. Že přehlídka Divadelní Děčín “ odráží i největší množství amatérských divadelních produkcí obecně“. No a co? Je tento „kvantitativní“ faktor skutečně významný? Není pozitivismus už dávno překonaným směrem? Nešlo by opravdu najít nějaká relevantnější kritéria pro výběr inscenací? Samozřejmě: Jiráskův Hronov „nevisí“ jen tak ve vzduchu, je zasazen do nějakých teritoriálních a společenských souřadnic, počítá předem s nějakým publikem a pravděpodobně by ráznou proměnou kritérií pozbyl ze své až obskurní koexistence různých proudů amatérského divadla – ale nestal by se potom přece jen zajímavější, UMĚLECKY podnětnější?
10.08.2010 (0.02), , Trvalý odkaz komentáře,
David Slížek
Ad Honza: chápu tvůj příspěvek jako obhajobu toho, jak JH funguje teď. Milanovi Strotzerovi se jeho koncepci myslím povedlo naplnit po systémové stránce téměř dokonale (taky bez ironie). Jak ale sám z dlouholeté zkušenosti víš, chyby mu do ní vnášejí především konkrétní lidé – porotci, členové programých rad, úředníci… ať už totálně nekompetentní, nebo prosazující různé své osobní zájmy. Ale nechci příliš disputovat o současné podobě JH (a celého systému, který stojí za ním, a jehož nastavení je pro výslednou podobu JH klíčové). Spíš by mě zajímalo, jestli dokážeme vymodelovat a navrhnout konkrétní podobu „ideálního JH“. Protože teď je po 20 letech největší šance na změnu (ať už je ta šance se Simonou Bezouškovou v čele 1% nebo 90%, to je teď vedlejší). Tady je můj příspěvek do případného hřmění mozků:
Mojí hlavní otázkou je, jestli se opravdu demokratický systém, kdy všichni vidí všechno, nepřežil. Jestli třeba nejít – a předem uznávám, že to nemám promyšleno do detailů – cestou specializovaných programových bloků, které by byl určeny pro specifické divácké skupiny. Obdobně funguje MFF ve Varech. Každý z bloků by mohl mít vlastního dramaturgického garanta, vlastní diváky, kteří by primárně chodili jen na jeho představení, na sebe nabalené tematicky příbuzné semináře a třeba i svou domovskou scénu, kolem které by se všechno točilo. Tím by se zajistilo, že se v daných okruzích na JH objeví opravdu to nejlepší, že se to dostane k publiku, které má přesně o daný způsob dělání divadla zájem, a zároveň by se to mohlo okamžitě odrazit ve spřízněných seminářích. Pro představu, napadají mě okruhy jako: „Klasické divadlo“, „Tanec, pohyb, prostor“, „Autorská výpověď“, „Experiment“, „Poezie“ atd. Jediným společným programem by mohl zůstat určitý digest vítězů národních přehlídek sdružený do jakéhosi „Hlavního programu“.
Pro zájemce by samozřejmě musela existovat i cesta, jak ze svého okruhu vykročit a shlédnout představení i z jiných bloků. Odhlížím od technických, organizačních a finančních problémů, jde mi o to, jestli by takový koncept ve výsledku nebyl ve své adresnosti a konkétnosti přínosnější a přesnější.
10.08.2010 (10.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Novotná
Nádherná diskuse!
Rozhodně jsem pro, aby program Jiráskova Hronova měl na starost jeden jediný člověk, který si dejme tomu může utvořit tým – max. ze dvou dalších lidí – a s ním projede různé krajské a hlavně celostátní akce (ty se nepřekrývají) a vybere věci inspirativní! A mohl by se zamyslet i nad množstvím (krácením). Přiznejme si, že je nadlidský výkon vidět všechny inscenace, které jsou nám nabídnuté. A vidělo by se, jak to hezky jeden jediný jedinec zvládne a nebo tedy jeden jediný tým (max. tříčlenný). S tím, že i na zahraniční divadla by si měl zajet na nějaký zahraniční festival a ne je zkouknout, kdesi v kanclu na videu. Každý rok by se mohl vybrat jiný jedinec… A pak by byl buď pochválen nebo ukamenován.
Té lípy se nevzdám.
10.08.2010 (10.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Myslím si, že některé tradice stojí za to dodržovat, přestože mohou být v řadě ohledů protivné a nepohodlné. V Hronově je to tradice kuriózního eintopfu, který obsahuje zároveň věci typu Frei Körper Kultur a zároveň ty nejtradičnější ochotníky. A láká tudíž obdobně nesourodé publikum. Člověku to může občas lézt na nervy, nelze však popřít, že právě tohle činí z Jiráskova Hronova unikátní akci.
Obávám se, že návrhy jasnějšího dramaturgického vyhranění festivalu – které v nejradikálnější verzi prosazuje Lenka Novotná – znamenají ve svých důsledcích de facto likvidaci výše zmíněné tradice. Ani nemluvě o klasickém personálním problému: kdo bude ona zodpovědná osoba? Kdo jí bude určovat? Na festival, jehož jediným garantem by byl XY, by se mi rozhodně jezdit nechtělo (konkrétní jméno si dosaďte dle svého vkusu). Tentýž problém, jen v trochu mírnější podobě, přináší i představa, že jakási rada moudrých bude vyhledávat „to co hýbe současným amatérským divadlem“. Ještě jednou si zkuste cvičně dosadit pár konkrétních jmen; není problém vymyslet docela pravděpodobnou kombinaci, z níž běhá mráz po zádech. Pokud bych se vrátil ke stravovací polaritě „festival-menu“ a „festival-bufet“, v podstatě tyto návrhy směřují k zachování současné koncepce „festival-menu“, ale volají po tom, aby bylo ono menu sestavené nějak jinak. Mám strach z toho, že když bude program sestavovat makrobiotik, budou se všichni cpát celý týden naklíčeným obilím a nakonec makrobiotika za odměnu kolektivně ukamenují. Slabá útěcha. Další rok přijde na řadu řezník. Hm hm.
Mnohem méně škodlivé by se mi zdálo opustit pravidlo „všichni musí vidět všechno“ (respektive „seminaristé musí vidět všechno“) . Což by otevřelo cestu k širší „bufetové“ nabídce, v níž si lze alespoň do jisté míry vybírat podle svého. Necítím nejmenší potřebu vidět divadlo YZ, pokud ale někdo jiný stojí právě o YZ, nechť je mu přáno. Což samozřejmě neznamená, že tím končí debata o míře zastoupení toho kterého žánru nebo o vytvoření jakéhosi povinného „bloku vítězů“, ale to už je pak záležitost spíše parametrická.
10.08.2010 (13.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Christov
Proměna festivalu je po dvaceti letech více než žádoucí, jak jsem ostatně již naznačoval v tomto rozlučkovém bloggerském příspěvku. Festival ve stávající podobě je velmi široce a majestátně rozkročen mezi strukturální vizí kolegy Strotzera a až majestátní megalomanskou nemotorností festivalového kolosu v praxi. Publikum – přes svou píli a ochotu naslouchat – je již po polovině festivalu unaveno a nedokáže vnímat to, co je mu nabízeno.
Zásadní potíž je ale, dle mého názoru opřeného o zkušenosti z již poměrně dlouholetého (aktivního) posedávání v lektorský sborech a porotách především na regionálních přehlídkách, právě na úrovni regionálních přehlídek (a schopnosti porot a lektorských sborů – nabízí se proto například i otázka možné přípravy metodiky pro tyto aktivity…) a ve fungování programových rad – a zejména pak v jejich propojení a informovanosti a také v nesouladu a nesourodosti kritérií jednotlivých oblastí – ne že by neměla existovat pluralita přístupů, leč jistá míra zesouladnění by byla zapotřebí též.
A také je tu otázka propojení jednotlivých programových rad se samotnou programovou radou JH (a možná spíše by jí slušela proměna na skutečnou „dramaturgickou radu“, která se stará nejen o fyzickou skladbu programu, ale o programování a směřování festivalu jako celku).
KOncept, který navrhuje výše D.S., se i mně zdá být možnou variantou, která by festivalu prospěla – hlavní (ofiální program) složený jako průsečík „top“ inscenací ze „všech“ oblastí, které se v oblasti neprofesionálního divadla (a také, jak vidno, částečně tance) objevily + tematicky koncipované programové bloky, které by nabídly „to další dobré“ z jednotlivých oblastí.
S těmito změnami by měly jít také ruku v ruce proměny v koncepci a chápaní diskusních a vzdělávacích fór v rámci festivalu (od osvětově besedního PC klubu k otevřeně debatnímu DK)…
10.08.2010 (13.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Hned úvodem – jestli byl můj příspěvek pochopen jako urputná obhajoba kolegy Strotzera, nebyl tak myšlen. Přišlo mi jen dobré stopovat, z čeho pramení současná podoba Hronova, než začneme mluvit ojeho reformě.
Jde taky o to, že se zde řeší podoba Hronova jako klasického divadelního festivalu, zatímco MS jej koncipoval přinejmenším rovnocenně – jako monstrózní vzdělávací akci, z čehož princip „všichni musí vidět všechno“ pramenil. Nemění nic na tom, že si myslím, že se taky už přežil (a kromě lektorů PC stejně nikdo nikdy všechno neviděl:-)).
Musím říct, že idea kolegů Christova a Slížka (hlavní top program + několik sspecializovaných programových bloků) se mi zamlouvá velmi. Narazíme samozřejmě na to, že Hronov disponuje známým nedostatkem slušných hracích prostorů, ale to by se snad nějak vyřešit dalo.
Mám podobně jako kolega Christov výrazné podezření, že programová rada JH nefunguje a po dvojí účasti jsem se rozhodl, že už „never more“, nezmění-li se lidé nebo systém (popřípadě obojí). V tuto chvíli je to pro mě kolbiště několika znesvářených zájmových skupinek, kde se neřeší žádná vize, pouze panuje urputná snaha „urvat pro to svoje“ co nejvíce prostoru. Systém dramaturgů/kurátorů zodpovědných za jednotlivé bloky by v tomto ohledu asi leccos vyřešil.
Ad Lenka – plně bych souhlasil s Vladimírem Mikulkou – dostane-li se festival do ruky jedné výrazné osobnosti, která některé divadelní proudy zvýrazní a jiné potlačí, dojde přesně k popsanému efektu makrobiotik – řezník. A dodávám, že část masožroutů už za rok nepřijede, aby si pod řezníkovým vedením „konečně užili“.
K panu Švejdovi – nešlo mi samozřejmě o „tupou proporčnost“, ta taky zdaleka Hronov ne(de)formuje tolik, jak to zvenku vypadá. Fakt je ale ten, že je-li v amatérském divadle činoherních inscenací zdaleka nejvíc, je logicky i největší pravděpodobnost, že se mezi nimi pár slušných najde. Pravděpodobnost se sice nemusí změnit ve skutečnost, je však dobré i neignorovat.
Pořád bych se chtěl dozvědět, které (kvantitativními kritérii potlačované) „proudy“ by Hronov učinily zajímavějším a inspirativnějším. A co tím amatérským divadlem „hýbe“ a na JH se tomu nedostává patřičného prostoru.
P.S. Ještě k Lence – přiznávám, je to možná má chyba, ale vypěstoval jsem si u amatérského divadla silnou alergii na slovo „inspirativní“. A dokud mi někdo nevysvětlí, co to vlastně je, tak ve mně představa Hronova jako přehlídky „nejinspirativnějších amatérských inscenací“ vyvolává už dopředu silnou pochybnost, zda nebude v Tritonu lépe.:-)
10.08.2010 (19.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Jen malá věcná poznámka: myslím, že s nedostatkem hracích prostorů to není v Hronově tak zlé, jak se zdá. Potíž je spíš v tom, že sympatické komorní prostory jsou příliš malé, aby se do nich nacpali všichni povinní seminaristé. Absurdním důsledkem bylo (tuším, že předloni) asi dvacetkrát opakované představení Dredu v hokejové šatně pro deset lidí.
10.08.2010 (21.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Nikdo zřejmě nepochybuje o tom, že JH je jedinečným festivalem a vzdávat se jeho jedinečnosti by byla zásadní chyba. Otázka však je, z čeho tato jedinečnost pramení: nehrají-li v tom roli spíš de facto mimoumělecké než umělecké faktory. Ona reforma JH by podle mého názoru měla spočívat právě v posílení oněch uměleckých věcí. Prezentovat více to, co se vyjadřuje nově (i do amatérského divadla myslím dorazil fenomén postdramatického divadla – viz letos např. VERTIGO či Z ALB; a dát z Loutkářské Chrudimi prostor pouze jednomu souboru považuji za opravdu skandální), co jen neopakuje (či dokonce: co je pouhou nápodobou profesionálního /činoherního/ divadla), co tedy (nepovažuji toto slovo za vyprázdněné) inspiruje, „ponouká“, ne jen něco potvrzuje….
Možná vlastně směřují má slova k tomu, že nějaká taková přehlídka „všeho progresivního“ mi na amatérském poli schází, že bych toužil mít takové inscenace pěkně pod „jednou střechou“ – ale JH by tuto moji reformní vizi nepřežil…
A tak vlastně (jako kompromis) přitakám slovům – navržené koncepci Davida Slížka.
10.08.2010 (23.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Šimon Stiburek
Dovolím si také trochu přispět do diskuse:
Idea rozdělení festivalového programu do několika tematických bloků se mi úplně nelíbí – do Hronova jedu proto, abych zjistil, „co hýbe amatérským divadlem“ jako clekem a pokud se program rozdělí na činohru-experiment-loutky-poezie, tak můžu rovnou jet na děčín-písek-chrudim-prostějov a není důvod, proč se třepat do Hronova. Pokud programové bloky, tak maximálně dva nebo tři a definované jinak, než oborové přehlídky (třeba „čisté divadlo“ – tradiční etablované žánry, ať už činoherní, loutkové nebo třeba hudební -, „divadlo na hraně“ – tedy divadlo směřující k tanci, výtvarnu, slovu, čemukoli – a „divadlo s mimodivadelními funkcemi“ – všechny ty dramaťáčky, divadlo pro děti, venkovské a komunitní divadlo, generační zpovědi, edukativní divadlo atd.).
Druhá věc je, že současná podoba Hronova mě nesaturuje ani z hlediska všeobecného rozhledu. Myslím si, že to souvisí především s tím, že na oborových přehlídkách se nominace a doporučení vyhlašují současně s oceněními, takže první nominaci musí nutně dostat vítěz (tedy „ten nejlepší“) atd. Já ale na Hronově nehledám „to nejlepší“, ale „to nejzajímavější“. Chci vidět menšinové žánry, chci vidět periferní tendence, zajímají mě věci, které třeba nejsou úplně dotažené do konce, ale mají nějaké zajímavé směřování, nějak posouvají žánr (a ne jenom ty z Písku). A věřím (částečně vím), že i na klasických přehlídkách jako je Děčín nebo Chrudim se najde několik různých proudů divadla, které si všechny zaslouží být prezentovány širokému publiku, i když inscenace třeba nejsou technicky precizní. Proto si myslím, že nominace nesmí dostávat automaticky vítěz – ať se každá oborová přehlídka vnímá jako vrcholová, uděluje si svoje ceny (nebo neuděluje, jak se jí chce), považuje se za střed vesmíru a z Hronova se stane „jenom“ něco mimo, mezi, ne vrchol, ale galerie zajímavých věcí vyzobaných ze všech možných koutů. Ať se pozvánky nerozdávají přímo na festivalech, ale někde bokem, ne podle klíče „co je nejlepší“, ale „co by mohlo zajímat ostatní“. A ať se to všeobecně ví.
A ještě jednu věc nemohu nezmínit – po návratu z Hronova jsem chtěl svůj názor (na tyto i pár dalších věcí) prezentovat organizačnímu týmu, konstruktivně kritizovat a ponouknout ke zlepšením (jak to tady všichni radostně děláme), ale nenašel jsem žádný oficiální kontakt (kromě poštovní adresy a telefonu), natožpak diskusi, kde bych to mohl udělat. Připadá mi poněkud trapné, že jedinou veřejně přístupnou platformou, kde se řeší budoucnost JH je diskuse pod blogem na webu Divadelních novin… A také mi to připadá poněkud příznačné pro zarytě top-down management, ve kterém se Hronovští přímo vyžívají. Třeba by stačilo si uvědomit, že i účastník může být svéprávná osoba, která tuší co chce, co jí baví a jak by to mohlo vypadat…
S pozdravem
11.08.2010 (10.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Nezlobte se, pánové Švejdo a Štiburku, ale jedna taková přehlídka toho nejprogresivnějšího, nejzajímavějšího, nejinspirativnějšího, nejméně tradičního atd. už existuje a jmenuje se Šrámkův Písek. Pokud vám přijde, že tuto funkci neplní, je to samozřejmě na jinou diskusi.
Podle mé porotcovské zkušenosti je při hodnocení amatérské inscenace dramaturgická netradičnost, nezvyklost formy, ambicióznost záměru považována takřka vždy za podstatnou kvalitu. Představa, že amatérské přehlídky vyhrávají technicky precizní, formálně brilantní, leč duchaprázdné inscenace, pod jejichž povrchem kolotá život nových a netradičních forem, mi přijde komická. Prosím, podívejte se, co letos třebas z Děčína na Hronov přišlo.
Vertigo je poměrně standardní produkcí divadla poezie. tvrdit, že s ní na Hronov dorazilo postdramatické divadlo, mi přijde hodně nadsazené.
Že byla na Hronově jediná inscenace z Loutkářské Chrudimi, je dáno tím, že se letos měnily propozice a na Hronov budou zvány inscenace z LCH z předchozího roku. „Zbyl“ tedy pouze Richard 3, který na Hronov nemohl loni.
Pro mě pojem „přehlídka nejinspirativnějších inscenací“ rovná se festivalu zajímavých, nedotažených koncepcí. Nevím, jestli by se mi na něco takového chtělo jezdit.
Argumentace „do Hronova jedu proto, abych zjistil, „co hýbe amatérským divadlem“ jako clekem a pokud se program rozdělí na činohru-experiment-loutky-poezie, tak můžu rovnou jet na děčín-písek-chrudim-prostějov a není důvod, proč se třepat do Hronova“ mi přijde zcela zcestná. To bych mohl rovnou prohlásit, že stačí objet všechny zajímavé české inscenace a není důvod jezdit do Plzně.
Nerozumím panu Štiburkovi ani v tom, jak staví proti sobě to „co je nejlepší“, a to „co by mohlo zajímat ostatní“. Není to spíše jedno a totéž?
Jinak že NIPOS ani hronovští webovou komunikaci neumí, je bohužel smutná pravda…
11.08.2010 (11.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
A ještě úplně praktická pomůcka: seznam všech postupových přehlídek, porot a nominací je zde: http://www.divadelni-noviny.cz/nominace-na-jiraskuv-hronov/
11.08.2010 (13.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
přiznám se, že mi vždycky přišlo bizarní, že se amatérské divadlo nechává posuzovat nějakými porotami. a celý ten obskurní strukturovaný organismus místních a dalších přehlídek mi přijde přízračný, proč stát organizuje volný čas?
16.08.2010 (10.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Christov
Dovolím si začít od konce – jsem poměrně pevně přesvědčen, že je to právě ona „bizarnost“ zmiňovaná kolegou Varyšem, která v oblasti amatérského (či neprofesionálního – či jakého chceme…) poměrně zásadně přináší jeden z důležitých aspektů tvůrčí činnosti vůbec, a to debatu, diskusi a mj. také (sebe)kultivaci a diskutérů (tvůrců i diváků, amatérů i profesionálů, aktérů i kritkiků); podobné debaty se v onom tzv. „profi“ divadle poměrně zásadně nedostává a objeví-li se v náznacích, rychle zmizí pod rouškou další personální půtky… (leč toto téma patří jinam a proto jen letmá poznámka k němu)
Pro festival (myšleno pro JH) může být zjevně podstatných těchto několik faktů:
a) ideová koncepce festivalu (ač tento pojem zní nebezpečně a skoro se ho zdráhám použít…) musí brát v potaz dvě roviny – uměleckou/tvůrčí a mimouměleckou/osvětově-vzdělávací (přirozeně že nad oběma se rozprostírá duch zájmové aktivity a společného setkávání); současná (ideová) koncepce se s realitou v mnoha směrech neshoduje tak, jak by bylo záhodno a zamýšleno…
b) program festivalu takovýchto rozměrů nemůže být pouze výsledkem mechanické skladby inscenací nominovaných/doporučených dle předchozího klíče; festival bez dramaturgie postrádá smysl – (nabízí se také připomínka, že dramaturgická rada festivalu by měla být složená tak, aby v ní byli zastoupeni výrazněji ti, kdo mají „mezi-žánrový“ přehled o aktuálním dění v amatérském divadle (tj. ti, kteří během roku vidí inscenace v různých kategoriích a druzích – potřeba srovnání je v kontextu skladby programu nezastupitelná)
c) program by měl/mohl mít IN linii a OFF linii – a to nikoli ve smyslu oficiálního a doprovodného programu, ale tak, že by obsahoval stěžejní (hlavní) program (viz např.nominované inscenace z národních přehlídek) + druhou (event. další) programovou/é linii/e – tj. např. doporučené inscenace z národních přehlídek + další vybrané inscenace vystupující nad rámec běžné produkce např. i z přehlídek regionálních
d) výraznější koncepční „dramaturgii“ by měla mít i mimoumělecká rovina festivalu – jednotlivé dílny nemusejí např. nutně nabízet svým účastníkům možnost účasti na všech festivalových představeních (ale např. pouze na ty v hlavním programu a dále pak výběrově na inscenace další) + samotná struktura nabízených kurzů a aktivit by měla mít dlouhodobější výhled
e) nabízí se také nezbytnost zprůhlednění a snazší orientace v garancích postupů a nominací: ne že by tyto informace nebyly dohledatelné, leč např. „postupový pavouk“ by se hodil (uznávám, že toto je poznámka velmi konkrétního charakteru…)
f) bylo by vhodné zkvalitnit přípravu a podobu programových festivalových materiálů
g) v úvahu připadá také otázka přípravy metodiky hodnocení v rámci samotných regionálních/národních přehlídek ;
Debata o konkrétní podobě a možných řešeních v jednotlivých otázkách by měla následovat až poté, co proběhne diskuse nad „věcným záměrem“ (užijeme-li politologického slovníku) – je totiž přirozené, že v mnoha oblastech budou existovat materiální, personální či technická omezení, která však bude možno snáze vyřešit při jasném vědomí koncepce a směřování festivalu… (a s ohledem na potřebu plánovat akce podobného formátu v cca ročním přípravném a organizačním období, je na tuto diskusi nejvyšší čas 🙂 )
16.08.2010 (18.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Také začnu poznámkou ke kolegovi Varyšovi: to, na co naráží, je docela zásadní otázka, akorát, že mimo rovinu této debaty.
Je jasné, že „shora organizovaný“ postupový systém nemusí každému vyhovovat – ale stejně tak je jasné, že nikoho nic nenutí, aby se zúčastňoval. Lze jednoduše zůstat mimo a hrát si po svém, jako kdyby žádné organizované amatérské divadlo neexistovalo (což koneckonců Varyš činí). Znamená to ovšem připravit se o hlavní lákadlo, které představuje spousta diváků, kteří se kolem pohybují a kterým je příjemné se ukázat a se kterými by asi nebylo dost dobře možné se bez oné organizovanosti potkat. Tipnul bych si, že by se kromě milovníků divadelního soutěžení (ostatně z podstaty věci podezřelého) našla řada divadel, kteří z postupových přehlídek a podobných radovánek nejsou nijak nadšení, ale prostě jim to stojí za to. Stejně jako řadě diváků.
Debata, která běží tady, bere tuhle základní premisu jako danou věc a snaží se najít co nejrozumnější systém, jak dát dohromady divadla a inscenace, která jsou neslučitelná jak svým fungováním, tak estetikou. A Hronovu lze vyčítat leccos, ale určitě ne to, že by nedokázal přilákat na jedno místo lidi i divadla dokonale nesourodé. Právě v tom je jeho síla i ojedinělost, o kterou by byla škoda se připravit – čímž se už zase vracím na půdu debaty.
A tak se ještě jednou přimlouvám za výběrový systém, který by tuhle nesourodost udržel, ale přitom přímo v Hronově nenutil všechny do všeho jako teď. Ať už se to nazve „posílení off programu“, „hlavní plus vedlejší program“ nebo jakkoli jinak. Což by samozřejmě mohlo docela výrazně proměnit i celý výběrový systém, který by nebyl tak smrtelně vážný a závazný jako teď. Obávám se totiž, že to, co chce Petr Christov, to jest dramaturgie s výraznějším zastoupením těch, „kdo mají mezi-žánrový přehled o aktuálním dění v amatérském divadle“ je spíš krásným snem než reálně dosažitelným stavem.
Jiná věc je, že uvolnění programu by nevyhnutelně znamenalo víc divadel přímo na místě, víc festivalových představení, víc organizačních komplikací a víc peněz. Tady je ale možným řešením „avignonský“ systém: vedle relativně omezeného hlavního programu je podstatně početnější off-program, kterému sice pořadatelé poskytují základní logistický servis, ale vybrat si peníze na výlet na místo činu je už na divadlech samotných.
16.08.2010 (19.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
dobře, beru to tak, že vám hronovským se do toho nebudu plést:-)
17.08.2010 (9.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Novotná
Ad Jan Šotkovský: Inspirace je jako sexuální touha: není na objednávku.
Paul Gauguin
17.08.2010 (13.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Ad Lenka Novotná: samozřejmě. Jinými slovy, každého inspiruje něco jiného (podobně jako každého něco jiného sexuálně přitahuje). To jsme ale tam, kde jsme byli – pro mě jen potvrzuješ to, že dichotomie inspirativní/neinspirativní je snad ještě vágnější než dobré/špatné a v praxi velmi špatně použitelná.
17.08.2010 (15.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Petr Christov ve svém druhém příspěvku otevřel debatu o JH, a obecně o organizovaném amatérském divadle, do takové šíře, až si kladu otázku, jestli se takovým způsobem u nás vůbec někdo nad JH a amatérským divadlem zamýšlí…
Chci tím říct: zdá se mi, že slibně rozeběhnutá debata o JH poněkud uvázla na mělčině – a to z toho prostého důvodu, že by v ní nyní měly zaznít hlasy těch, kteří JH organizují/budou organizovat (M. Strotzer, S. Bezoušková, L. Lázňovská, M. Kollertová a třeba i členové programové rady JH) či ji alespoň zaštiťují (Ministerstvo kultury). Vím, je čas dovolených a také je opravdu otázka, neměla-li by vlastně tato debata probíhat na jiné půdě, nicméně i tak bych rád od kompetentních lidí slyšel, jak s „rodinným stříbrem“, které je třeba zachovat (jak se – parafrázuji – vyjádřil kdosi z MK při zahájení letošního JH), bude dále zacházet. Ostatně myslím, že by byla velká škoda, kdyby tato velice užitečná debata šla do ztracena…
Možná by stálo za to položit příslušným osobám dotazy (a tuto debatu vést způsobem), co je třeba považovat za pilíře JH, na kterých přehlídka stojí (a které není možné „podrážet“, aby se festival jako takový „nezřítil“, ale jen maximálně rekonstruovat), a co za sloupy, které nesou už jen zvetšelé zdivo; jinými slovy: co budeme brát za konstanty a co za proměnné JH.
Za sebe se domnívám, že za jednu z konstant je třeba brát fakt, že drtivou část publika tvoří účastníci seminářů, které jsou kapacitně omezeny. Koncipovat JH jako avignonský festival by podle mého názoru znamenalo přilákat do Hronova další (větší) množství lidí a nejsem si rozhodně jist, zdali jednak samotná lokalita a jednak její zázemí (a to nejen divadelní) by něco takového umožňovaly; ostatně – pokud jde o avignonský koncept festivalu pro amatérské/neprofesionální/nezávislé divadelníky, mnohem víc k němu má myslím nakročen Open Air program hradeckého festivalu (a záleží zde jen na nových organizátorech OAP, Poco a poco Animato, kam se jej budou v příštích letech snažit dotáhnout).
Za další konstantu pak (bohužel – dodávám) považuji fakt, že JH je setkáváním všech druhů amatérského divadla, že je takovým pěkným (říkám pochopitelně s ironií) podchycením celého českého amatérského divadla, z čehož opravdu radost by jednak měli čeští obrozenci, a jednak – obávám se – i dnes mají různé státní orgány, kterým nejde o to dělat progresivní kulturní politiku, ale spíše se jen spoléhat na to, co je stabilní, „spolehlivé“, všeobecně přijatelné…
18.08.2010 (10.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Ano, je to hezká, ale při neúčasti kohokoli z těch, kteří reálně podobu Hronova určují, bohuže poněkud akademická debata. Pro pořádek připomínám, že jsem výše jmenované požádal o příspěvek už asi před týdnem.
A ještě pro vysvětlení: avignonským systémem jsem měl na mysli cosi, co bylo dost blízké představě Davida Slížka o jednom hlavním a několika vedlejších blocích. S tím, že hlavní blok by byl jakýmsi současným Hronovem v malém (se vší organizací, proplácením cesty, ubytováním atd.) a ty ostatní by byly mohly běžet dramaturgicky i organizačně podstatně volněji.
18.08.2010 (10.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Milan Strotzer
Omluvám se, že jsem po šestiměsíčním pracovním maratónu, v němž nebyl čas na odpočinek, vysadil a nezapojil se hned do debaty. Asi to bylo i dobře, neboť jsem se sotva mohl odpoutat těsně po skončeném JH od toho, abych si nakladené náměty nepromítal do souvislostí realizačních, včetně možností-podmínek prostorových, personálních, finančních, organizačně-technických a dalších. Jak se znám, sálodlouze bych osvětloval to či ono a tím zbržďoval tok úvah vedoucích k podstatě věci. Asi to bylo dobře i proto, že v dalších dnech debata vyústila v komentářích Petra Christova a Vladimíra Mikulky z 16. 8. 2010 v jakési resumé, s nímž se v zásadě ztotožňuji.
Tím nechci říci, že jsem za těch pár dní získal odstup a vím, jak ideje realizovat. Nevím, respektive věděl bych, kdyby ony možnosti-podmínky byly diametrálně jiné, příznivější, než ty stávající. To by věděl ale leckdo. Mám obavu, že v nejbližší době nelze očekávat pražádná zlepšení a budeme považovat za zázrak zachování statutu quo.
Přesto si myslím, že by k navrhovaným změnám docházet mělo, ať jsou podmínky jakékoliv. Ostatně, dělo se tak průběžně po celou dobu, kdy jsem měl JH na starosti. Kromě prvního vykročení k mezidruhové divadelní přehlídce nešlo o revoluční převraty, ale o soustavné hledání optimálního modelu. To by nemělo nikdy ustat. V souladu s dalšími příspěvky jsem proti revolučně jásavému bourání nosných zdí a pilířů.
Už to v debatě odeznělo, že blog asi není tím nejlepším místem k řešení. Tím místem je v současnosti festivalový výbor JH, v němž jsou zastoupeny zájmové organizace − občanská sdružení amatérského divadla s celostátní působností, ale prostřednictvím NIPOS-ARTAMA a jeho příslušných odborných rad i divadelníci neorganizovaní. Nevím o jiné platformě, která by zaručovala demokratičtější prostor ke koncipování budoucích Jiráskových Hronovů. Díky ní v posledních dvaceti letech byla podoba JH plně v rukou amatérských divadelníků a ne, jak si někteří účastníci diskuze myslí, v rukou státu či jeho institucí. Ostatně, v roce 1991 se díky této bázi podařilo odvrátit snahu koncipovat JH jako přehlídku her A. Jiráska, a poté postupně modelovat festival až k jeho současné podobě. Proměny zachycují almanachy k 70. a 80. JH.
Osobně zprostředkuji debatu z blogu a také další poznatky posbírané z reflexí seminaristů a dalších návštěvníků JH k projednání na zasedání festivalového výboru, který se bude zabývat hodnocením 80. ročníku festivalu a koncepcí ročníku následujícího. Bude mu předcházet jednání odborné rady pro amatérské divadlo, na němž by neměli chybět dva z respondentů diskuze na blogu, kteří jsou jejími členy a mohou tak bezprostředně ovlivnit koncepci JH.
01.09.2010 (10.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milý pane Strotzere,
díky za Váš příspěvek! Možná by ale – přesto, že se domníváte, že debata o JH probíhá na patřičných místech demokraticky a otevřeně – stálo za to reagovat na slova Jana Šotkovského, který uvedl:
„Mám podobně jako kolega Christov výrazné podezření, že programová rada JH nefunguje a po dvojí účasti jsem se rozhodl, že už „never more“, nezmění-li se lidé nebo systém (popřípadě obojí). V tuto chvíli je to pro mě kolbiště několika znesvářených zájmových skupinek, kde se neřeší žádná vize, pouze panuje urputná snaha „urvat pro to svoje“ co nejvíce prostoru.“
01.09.2010 (13.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Panenka
Patřím k těm, kteří chtějí mít Jiráskův Hronov pořád stejný a nelibě nesou třeba i jen proměny legendární Stovky.
Kdo chce měnit kritéria výběru představení, chce popřít hodnotu faktu, že v Česku máme ve světě zcela unikátní, dopracovaný celorepublikový systém přehlídek amatérského dramatického umění. Hronov má být a je „přehlídkou přehlídek“. Počet umístěných inscenací z jednotlivých druhových celostátních přehlídek má po mém soudu odrážet počet inscenací zúčastněných v oblastních přehlídkách. Myslím, že se o to programová rada a Milan Strotzer snažili. Ano, to opravdu je kvantitativní hledisko, jež bylo kritizováno v některých příspěvcích. Ale přehlídka přehlídek podle mého takový přístup vyžaduje; není to místo pro experimentování ani uplatňování názorů, že by sem mělo jet něco jiného, než vybraly poroty národních přehlídek. To by totiž implikovalo vznik jiné, „chytřejší“ poroty. Kdo v ní má, proboha, zasedat? Marťani?
Až příští rok pojedu do Hronova, budu se těšit na „staré známé ksichty“, tradiční hospody na svém místě, tradiční příležitosti k diskusi a především představení, vybraná podle tradičního klíče. Tedy ta, která vyhrála oblastní přehlídky a uspěla i v přehlídkách celostátních. Za úletem se pak vypravím na některé z jevišť programu „Hron-off“.
02.09.2010 (15.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Milan Strotzer
K výzvě Martina J. Švejdy k reakci na repliku Jana Šotkovského o nefungování programové rady:
V předchozím příspěvku jsem hovořil o festivalovém výboru JH jako platformě umožňující utvářet koncepci JH na demokratických principech. V koncepci toho kterého ročníku JH je zakotven i způsob výběru inscenací pro hronovský festival. Jsou zde pojmenovány zdroje výběru, výběrový klíč atd. (viz Propozice jednotlivých ročníků JH na http://www.amaterskascena.cz) a v neposlední řadě i složení programové rady JH, které je svěřena odpovědnost za závazné rozhodnutí o programu. Klíč ke složení programové rady se postupem let proměňoval. V posledních letech je předurčeno složení programové rady – cituji – takto: „…z předsedů odborných porot celostátních (národních) přehlídek /…/ nebo jimi pověřených členů či tajemníků příslušných odborných porot. Dále bude složena z jednoho zástupce NIPOS-ARTAMA, jednoho zástupce Českého střediska AITA/IATA a jednoho zástupce z místa pořádání JH.“ Replika Jana Šotkovského se vztahuje ke složení a jednání programové rady.
Po všech předchozích variantách se mi osobně jeví současné složení programové rady ve své základu jako nejdemokratičtější. Neříkám tím, že nejoptimálnější. Programová rada má za úkol z předložených návrhů vzít na vědomí nominace z celostátních a vytvořit pořadí z doporučených inscenací, v jakém tyto mají vstoupit do hlavního programu JH. Není nikde dáno, jak si někteří účastníci diskuze myslí, že musí být zastoupeny všechny druhy a žánry, respektive druhové přehlídky. Základní požadavek zní: vybrat co nejpřínosnější inscenace, které skýtají možnost formovat české amatérské divadlo, poskytovat mu impulzy. Je logické, že má-li být tento požadavek splněn, nemůže se programová rada při výběru omezovat jen na některé druhy divadla, respektive divadlu blízká scénická umění, a tak hlavní program poskytuje také obraz našeho amatérského divadelního dění jako celku.
Navzdory demokratickému principu, na němž je postaveno složení programové rady, navzdory tomu, že jsou do ní pro možnost komparace zváni především ti, kdo viděli více než jednu celostátní přehlídku, a ačkoliv měl letos navíc programový ředitel JH možnost pozvat další nezávislé odborníky, kteří viděli nejméně čtyři různé celostátní přehlídky, není systém konečného výběru zcela optimální. Důvod je zřejmý, každá zastoupená celostátní druhová přehlídka má prostřednictvím svého delegáta v programové radě jeden hlas a protože většina výběrových přehlídek je určena menšinovým divadelním a příbuzným druhům, mohlo by se stát, že většinová činohra ostrouhá.
Pokud se nemýlím, replika Jana Šotkovského poukazuje na situaci v programové radě, kdy k takovému efektu došlo. Je to tedy přesně naopak, než si patrně pan Švejda a spolu s ním mnoho účastníků JH myslí, viz jejich výtka k přemíře „děčínských inscenací“. Zapomíná se přitom na to, že činohra prostupuje kromě kolínského Otevřeno, jabloneckého Tanec, tanec…., Wolkrova Prostějova a Loutkářské Chrudimi všemi ostatními druhovými přehlídkami, ba tu a tam dokonce i Prostějovem a Chrudimí. Je třeba rovněž říci, že není rovnítko mezi tradiční činohrou a děčínskými představeními (viz letos např. přišla z Děčína na Hronov inscenace Geisslers Hofcomoedianten Kuks Fitzli Putzli, kterou bude sotva kdo považovat za čistou činohru, natož tradiční).
Nechtěl jsem psát román, odpusťte zdá-li se vám mé osvětlování pojaté příliš ze široka, stručněji to nedovedu. Poznámka na závěr: předchozí dva ročníky JH byly účastníky JH a odbornou veřejností označovány paradoxně jako velice zdařilé (nesuďme z letošního tzv. evropského festivalu, kdy se v návrzích ze zahraničí neobjevilo nic moc, co by české divadlo mohlo obohatit), ačkoliv sám hovořím o tom, že není složení programové rady optimální, ačkoliv Jan Šotkovský (a nebyl osamocen) byl rozladěn z výsledku jednání programové rady. Ukazuje se, že výběrový systém není ve svém základu nastaven tak špatně. Myslím, že by se neměl bourat, ale cizelovat, třeba tak, že hlasování bude probíhat jiným způsobem, než pouhým součtem hlasů pro tu kterou inscenaci (lze se např. poučit v oblasti společenského tance, kde se užívá tzv. skating systém, podle nějž se udělují známky, nejvyšší a nejnižší se škrtají, takže lobing je omezen na minimum). Možná by mělo mít hlasování alespoň čtyřiadvacetihodinový odstup od vyčerpávajícího několikahodinového jednání, na němž se podrobně referuje o jednotlivých inscenacích. Pak by zbyly také ještě síly na to, podívat se na dramaturgickou skladbu hlavního programu nejen letmo, ale opravdu zevrubně. Vím, že je to prakticky těžko proveditelné držet dva dny členy programové rady v Praze, mnozí jsou i z dost vzdálených míst. Hledám jen cesty k optimalizaci.
Milan Strotzer
04.09.2010 (13.33), , Trvalý odkaz komentáře,