Brněnská setkávání 2013 (No. 2)
Výnosné místo – Je to i vaše svědomí
Už nástup na jeviště charakterizuje jednotlivé postavy, které odrážejí ruskou společnost šedesátých let devatenáctého století. Úplatný milionář Višněvský se dramaticky uklání s vědomím vlastní důležitosti. Jeho žena Anna se ho straní, ale peníze si od něj bere. Přednosta kanceláře Jusov se poklonkuje před nadřízeným a povyšuje nad úředníka kanceláře Bělogubova, který nemůže dělat nic jiného než podlézat výše postaveným a doufat v lepší místo. Jako poslední přichází hlavní hrdina Žadov. Jeho místo posledního v řadě postav odráží jeho postavení ve společnosti. Pohrdá jím každý, protože se snaží prosazovat své ideály o neúplatnosti a spravedlnosti. Hrdě odmítá nabízené místo od strýce a žení se s mladičkou Polinou. Představuje si, že spolu budou žít v lásce a vydělávat si poctivou prací. Jeho žena však má o manželství zcela jiné představy. Chce být bohatá, krásně oblékaná a odmítá pracovat. Žadov, který chce zachránit své manželství, podléhá nátlaku své ženy a jde strýce poprosit o dobrou, i když nepoctivou, práci. Zjišťuje však, že strýc je vyšetřován pro podvody. To mu vrací důvěru v bývalé ideály a možnost nápravy společnosti.
Výnosné místo nejenže nezastírá aktuálnost a závažnost korupce, ale pomocí satiry a síly syrové beznaděje ještě zvýrazňuje její markantnost. Divák je přinucen přemýšlet o slovech, která jsou na jevišti pronášena. Uvědomuje si také, jaký má vztah k penězům on sám. Tvůrci ukazují, jak i podle oblečení předem odhadujeme majetkové poměry lidí a málokdy se pleteme. Přestože jsou kostýmy černobílé a velmi jednoduché, snadno poznáme, kdo je kdo už jen podle typu a blyštivosti bot. Všeobecně je scéna velmi jednoduchá. Najdeme na ní jen židle, několik mikrofonů a dva klavíry. Divák ale přesně ví, v jakém prostředí se zrovna nachází díky nápaditému předčítání scénických poznámek. Mikrofony slouží k zdůraznění klíčových myšlenek textu. Ke vtažení do děje používají tvůrci zpěvu, živé klavírní hudby a atmosféru dobarvují občasné útržky ruštiny. Celkově představení vyznívá opravdu působivě a velmi aktuálně.
Nikola Boková
Tvůrci ukazují, jak i podle oblečení předem odhadujeme majetkové poměry lidí a málokdy se pleteme. FOTO ARCHIV FESTIVALU
Konstrukční plán a kladivo
Prostor, čas a především peníze hrali hlavní roli, aniž by utlačovaly do pozadí herecké výkony představitelů jednotlivých dramatických postav. Režisér Lukáš Brutovský a dramaturg Miro Dacho velice dobře vybrali text, který pak sám nabídl nosné téma, jenž bylo velice přesně akcentováno a aktualizováno. Nebylo potřeba rekvizitářského balastu a doslovné ilustrace, naopak; často vyjadřovací prostředky chyběly (tam, kde docházelo ke čtení scénických poznámek), jinde jejich hyperbolizace dodávala textu další roviny, které v předloze s největší pravděpodobností nejsou (například při námluvách Julinky a Belogugova).
Práce se scénou i časováním byla velice precizní, což se projevovalo jak ve vypointovávání gagů, tak v jednotlivých interakcích, které, až na jedno, dvě zaváhání, byly strojově přesné, a představení díky takovéto plynulosti neztrácelo rychlost tam, kde nemělo. Ozubená kolečka tohoto hodinového strojku (a dvou a půl hodinové inscenace) tak skřípala snad jen v okamžicích, kdy technická stránka představení (mikrofony sloužící především pro vypíchnutí určitých klíčových frází a slov) selhávala. Každý okamžik, ve kterém mikrofon nezafungoval, byla jako díra po úderu kladivem do pečlivě nakresleného konstrukčního plánu.
Naštěstí herecké výkony (hlavně Daniel Fischer v roli Žadova, kterému jsem věřil jeho naivitu i odhodlání) dokázaly tyhle otvory rychle zalepit a divák si mohl nadále užívat působivou a režijně velmi čistou práci.
Patrik Boušek
Úderné pointy, rezonující téma, satiricko-moralistní podtón, kterého se všichni tak trochu bojíme… FOTO ARCHIV FESTIVALU
Brutovský neboli brutální boj o čest
První představení festivalu – a hned adept na ceny? Po uvedení zapomenutého textu ruského klasika A. N. Ostrovského Výnosné místo v podání bratislavské VŠMU o tom nemůže být pochyb. Úderné pointy, rezonující téma, satiricko-moralistní podtón, kterého se všichni tak trochu bojíme a pokud ne – měli bychom! Kdo z nás se někdy nevydal cestou protekčního sebe-prospěchářství a cítí se snad čistý jako zatvrzelá oběť své (i naší) doby Vasilij Žadov? Pokud tu je někdo takový, nechť vystoupí zpříma na pódium a přehluší sílící zpěv nevinně falešné písně. Prásk! Prásk…!
Bez čeho by však tento výtečně rozžitý text nenačerpal tolik energie, by byla méně hravá, méně precizní i odvážná režijní ruka. Nastupující hvězdě slovenského divadla Lukáši Brutovskému ostatně po právu patří za tento kus nominace na divadelní ceny Dosky. Jeho „zcizující“ i výsostně herecký styl je plný neočekávaných špeků, variabilních řešení, práce s přesně odpočítaným timingem – a to v rámci úlevně oproštěného minimalismu. Brutovský se vzdal jakékoli vábivé dekorativnosti dramatu (scénické poznámky zazní pouze slovem – skrze postavu sluhy – průvodce hrou) a na světlou plošinu umisťuje jen dva klavíry a jedenáctku židlí, jež protagonisté průběžně okupují i odhazují ve strhujících souhrách. Optika (a žánr) scén se střídá z psychologicky vypjatého dramatu k náznaku ironie i grotesky s mimoděčnou lehkostí a o gradaci a náboje (kapsle!) se starají hudebně-taneční čísla jdoucí až na dřeň. Efektní, účinné i nebývale čisté divadlo.
Matěj Nytra
Komentáře k článku: Brněnská setkávání 2013 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
