Divadelní noviny > Festivaly

Brněnská setkávání 2013 (No. 8)

Čekání na Boboka

Inscenace švýcarského Verscia vznikla na motivy kraťoučké povídky Bobok Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jedná se o fantaskní příběh, ve kterém se neúspěšný spisovatel Ivan Ivanovič pokouší sesmolit nějakou povídku, avšak neúspěšně. Zřejmě z přemíry únavy (nebo alkoholu?) se začínají objevovat spisovatelova alter ega. Zmatek v jeho hlavě je pak znázorněn kvintetem hereček/hudebnic.

Propracované scénografii dominuje černá plachta, která nabude na důležitosti zejména ve druhé části příběhu. Ta první se odehrává v malém bytě se stolem, dvěma židlemi, paravánem a něčím, co by se dalo označit za postel. V té druhé se přesouváme na hřbitov. Z postele se stane hrobka.

Představení začíná už s příchodem diváků. Na jevišti „spí“ představitel hlavní role. Pak přichází žena (cellistka), která příběh otvírá a pak ho i zakončí. Její příchod je dramatický a zdá se, že v tomto duchu se ponese celá inscenace. Není tomu tak. Ihned po probuzení spisovatele přichází na řadu spousta komických situací a gagů, což je ještě více umocněno spisovatelovým rozdvojením, potažmo roztrojením. Místy hra balancuje na hranici tragiky. Díky tomu pak vynikají komické části, ve kterých hlavní představitel místy připomíná Charlieho Chaplina.

Ve druhé části se přesouváme na hřbitov. Tam se z hudebnic a alter eg stávají zombie. Spisovatel celé dění z povzdálí pozoruje. Nakonec do děje sám vstupuje, má radost, že konečně ví, o čem psát. Netuší však, že právě on je novým obyvatelem hřbitova. V tuto chvíli inscenace ztrácí dech. I přes perfektní ztvárnění postav všemi herci začínám se trochu nudit. Podle mě by tato zombie sekvence mohla být kratší.

Celkově ale inscenace vyznívá velmi dobře. Dokázala zapůsobit, uhranout a vtáhnout. Byla přesně tím, co mi na festivalu chybělo. A zřejmě nejen mně, protože diváci herce i inscenátory ocenili bouřlivým, asi desetiminutovým potleskem.

Iveta Novotná

Divočina bez divočiny

Študenti zo šanghajskej divadelnej školy priviezli na Encounter inscenáciu hry Divočina dramatika Cao Yu. Ten je často považovaný za najdôležitejšieho čínskeho divadelného autora 20. storočia, čínskymi odborníkmi bol označený napríklad aj ako čínsky Ibsen. A vplyv európskej tradície je na Divočine z roku 1937 výrazne poznať, ale o vplyve Ibsena veľmi pochybujem, nezáživný literárny text má niečo z expresionizmu a svojou ukecanosťou pripomína aj tragédie francúzskeho klasicizmu.

Príbeh je spracovaný realisticky a pomerne banálne. Rodiny Chou Hua a Jiaa Yanwanga boli kedysi spriatelené, Jiao ale zabral Chouovi majetok, zabil mu rodičov, z jeho sestry spravil prostitútku a jeho uvrhol do väzenia. Chou z väzenia utiekol a pripravil sa na pomstu, ale zistí, že Jiao je už mŕtvy a jeho syn si vzal za manželku Chouovu milenku, s ktorou sa rozhodne utiecť.

Herci v inscenácii hrajú poctivo realisticky, darí sa im udržovať vysoké nasadenie, ktoré ale ani zďaleka nedokáže udržať pozornosť. Sú beznádejne uzavretý za štvrtou scénou a nepredvádzajú žiadne zaujímavé alebo prekvapivé jednanie či nuansy. Po chvíli beznádejne strácajú môj záujem a počas celého zvyšku inscenácie nepredvedú nič, čím by ho získali naspäť. Neobjaví sa žiaden výnimočný moment.

Scénograf sa rozhodol pre prázdnu bielu scénu, ku ktorej postavil z dvoch strán proti sebe hľadisko. Tento princíp je vizuálne síce veľmi čistý a dopĺňa ho vkusne zvládnutý svetelný dizajn, ale režisér nezvládol hercov priviesť k tomu, aby hrali na obe strany a tak som často v pomerne dlhých pasážach videl len ich chrbty. Pri všetkých týchto vlastnostiach inscenácie ma od spánku uchránila len zvuková zložka, keďže asi dva metre odo mňa bol hudobník s gongom a s nejakými extrémne hlasnými drevenými paličkami, ktorý odolnosť môjho sluchu skúšal viac ako jeden nemenovaný brnenský režisér.

Neviem, prečo inscenácia nečerpala výraznejšie, hlavne v herectve, z čínskej tradície, mohla by byť oveľa záživnejšia.

Peer Gynt aneb Preciznost v chaosu

Publiku je hned na začátku anglicky představeno celé obsazení inscenace Hrát Peera Gynta! –  tedy pět hereček a sedm herců. Úvod se odehrává ve velmi zábavném, optimistickém duchu až do momentu, kdy se děj začne rozvíjet. Etrém střídá extrém – stejně jako milá slova facky.

Ihned po příchodu do sálu zaujme scéna. Bílá plachta s černě vyznačeným trojúhelníkem byla kromě několika rekvizit po stranách a bílých beden prázdná. Jen málo diváků si všimlo ve vzduchu zavěšené disko koule. Bílé jeviště se v průběhu představení špinilo a stávalo se zmatenějším (nechyběly ani pověstné cibule!), což zřejmě symbolizovalo Gyntovo duševní rozpoložení.

V inscenaci bylo velmi vydatně využíváno audiovizuální techniky a zvláště zdařilá byla práce se světlem, kterým technici vytvářeli například „pohybové klamy“. Inscenaci prostupovaly také pěvecká i taneční vystoupení, kde nechyběla ani poupravená včelka Mája ani největší hit minulého léta Gangnam style, obě ovšem s pozměněným textem. Velmi často se herci obraceli na diváky, někdy v rámci rolí, někdy se zdálo, že z nich schválně vypadávají, zvláště v případě oznámení přestávky. Tímto způsobem herci sympaticky navazovali užší kontakt s diváky. Stejně tak se v průběhu německy hrané hry čas od času objevovala angličtina, zvláště právě při oslovování publika.

Celá inscenace působila drze a sympaticky provokativně, technické provedení bylo na vysoké úrovni a herci podali velmi sehraný a precizní výkon.

Divadlo u stolu z Cape Townu

Zhruba hodinová inscenace o rase, původu a víře – Pokrevní bratři hostů z Jihoafrické republiky (loni se na Encounteru objevil již soubor z Johannesburgu) charakterizuje na jedné straně realistický popis problematické, a jak hra předestírá, neřešitelné situace konfliktů náboženských a společenských skupin v jihoafrické oblasti, zároveň je však svébytným meditativním obrazem o údělu jakéhokoli (věřícího) člověka, v němž klíčovou roli sehrává pohyb – významy gest, řeč těla a její symboly a polotaneční souhry tří protagonistů.

Magie představení přitom pochází právě ze setkání těchto dvou rovin. Linie klenoucí se kolem osudů muslimského muže, dívky, křesťana a žida nabízejí řadu konfliktních zlomů, při nichž se bariéry a nesmiřitelnost různých náboženství odhalují v holé pravdě, inscenace však nevyzdvihuje právo jedné či druhé strany a pokouší se o náznak naděje jejich smířením – alespoň skrze lyrický svět divadla. Postavy pravidelně konfrontují svůj vnitřní svět s realitou mluveného slova a v průběhu hovoru vykreslují pohybem těla tyto své emoce před zraky diváků. Tím vzniká jedinečná, intenzivní a nesmírně niterná atmosféra.

Autoři inscenace k tomu potřebovali velmi málo (jediné scénické vybavení – stolek, židle – zajistil sklad CEDu). Jen táhlé hudební segmenty, několik jemných světelných úprav a jednoduché kostýmy. O zbytek se už postarala přirozená intimita cihlového prostoru sklepní scény, na níž se dílo odehrálo. A zároveň fakt, že smíšená trojice herců své role nemusela nikterak předstírat – svůj původ, vnitřní pravdu a přesvědčení už mají vtisknuté ve tvářích.

Inscenaci tak pocitově problematizuje jen jedna stránka: otevřený a možná příliš unáhlený konec. Ten nám dává najevo, že skutečný průběh konfliktů nejde uměle zahladit a situaci vybavit jasným závěrem; rádi bychom si ale něco takového přáli. Lze však uvažovat nad tím, že divadlo by v takovém případě přišlo o svou pečlivě budovanou „pravdivost“, jakkoli to může znít jako klišé.

Matěj Nytra

Provázáni

Začátek Macbethových fúrií nás přenese do dob, kdy žil Orestes, který zabil svoji matku Klytaimestru, a tím pomstil svého otce. Za tento čin musí být potrestán Fúriemi, ale ne v tuto chvíli. Fúrie převtělené do čarodějnic si vezmou, co jim patří, až od Macbetha, jenž zdědí Orestův osud.

Velkým kladem inscenace je důmyslně promyšlená a účinná scénografie – přes jeviště i hlediště byly zavěšeny provazy, lana, různé provázky a látky, jež vytvářely prostředí magické a nadpřirozené. Skoro každá nitka si zahrála, neboť vše bylo spojeno nějakým uzlíkem, a tak se konstrukce hýbala jako jeden celek. Středobod jeviště tvořila tři spojená lana, která se v průběhu změnila v samostatné jednotky. Tři Fúrie nebo čarodějnice měly výborně nacvičenou spolupráci jako jedna postava a dokázaly i s Macbethem předvést jednotný a sborový přednes, jenž působil kouzelně a přirozeně. Herci byli sjednoceni i pohybově a tanečně a předvedli výborné výkony.

Prolínání dvou jazyků – španělštiny a angličtiny – nepovažuji zrovna za šťastnou volbu, neboť se v tu chvíli rozbil chod celého představení, které do té doby bylo velice plynulé. Ačkoliv se herečky snažily navazovat podobným tónem a snad i španělským přízvukem, narušilo to dojem z jinak velice napjaté scény.

Nesmím ovšem zapomenout na použití masek, jež oddělovaly realitu od nadpřirozenosti, skutečno od neskutečna. Vynalézavým způsobem se tak měnilo osazenstvo a čarodějnice si mohly s Orestem pohrávat neustálou změnou skutečnosti, které se sám mnohdy se svojí maskou účastnil.

Mexičanům patří můj upřímný obdiv za spojení těchto dvou velkých děl.

Barbora Reichmanová

• Autor: Setkání / Encounter
• Publikováno: 21. dubna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Brněnská setkávání 2013 (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ