Brněnský Sen
Uvedením Snu noci svatojánské (nikoli v české premiéře, jak tvrdila v úvodním projevu šéfka souboru) Benjamina Brittena prokázala brněnská opera větší dramaturgickou rozvahu než pražské Národní divadlo korunovační operou Gloriana.
Do Shakespearovy komedie o peripetiích vztahů zamilovaných i nemilovaných Britten coby libretista (ve spolupráci s Peterem Pearsem) přidal další akcenty, respektive některé zvýraznil, zvláště poukazy k menšinovým formám lásky a sexu, a také ke genderovým problémům. Už u Shakespeara má soupeření Oberona a Titanie o malého Inda zřetelně sexuální charakter. Britten ho podtrhl obsazením Oberona kontratenorem, kdysi „kastrátem“ – skrytá konotace má sugerovat, že Oberon už není schopen Titanii uspokojit, a možná právě proto soupeří o malého Inda. Helena (bojovnice, dravec) a Hermie (zranitelná oběť) zase v hádce o své milence vzpomínají se smutkem na svůj dřívější ideální dívčí vztah. Také komedie o Pyramovi a Thisbe, kterou na svatbě athénského vévody Thesea s královnou Amazonek Hippolytou předvedou řemeslníci, nevyzní v brněnské inscenaci jako oslava manželství.
Základní ladění Brittenova díla navozuje v hledišti Janáčkova divadla poměrně zřídka užívaná „impresionistická“ opona podle návrhu Dalibora Chatrného. Na jevišti převládá temný les z pruhů látky, jež naznačují kmeny stromů a promítají se na ně barevné kinetické fantazie, které posilují bohaté spektrum nejen orchestrálního zvuku. Tři roviny příběhu odlišují kostýmy. Oberonova říše je tónovaná do fialova, elfové jsou vizuální variantou svého krále, někteří v sukních, jiní ve fantazijních chlapeckých kostýmech, další skoro intersexuálně, vždycky s pokrývkou hlavy. Milenecké páry jsou oblečeny v současných (Helena – náznak punku, Hermia – trochu sexuální pracovnice v síťovaných punčochách) i fantazijních (Lysander – jakoby fráček a Demetrius – jako pirát) kostýmech. Titanie nosí bohatou koketní krinolínu, Theseus a Hipolyta jsou oblečeni v karikovaných reprezentativních oděvech 19. století procovských barev (stříbrný frak a cylindr). Vlastně žádná z postav nevypadá „normálně“ – proč taky, jsme přece ve snu! Jen řemeslníci nosí stylizované renesanční oděvy.
Režisér Roman Meluzín vede zpěváky k pohybovému a gestickému vyjádření jemného plynutí Brittenovy hudby. Daří se mu to u ženských postav, z mužských pak nejvíce u Oberona, abstraktně stylizovaného v souladu s jeho „nepřirozeným“ hlasovým projevem. „Reálný“ svět řemeslníků není scénicky dost výrazný, nebylo výhodné situovat rozdělování rolí do parních lázní, kde všichni sedí a „potí se“, ani scéna zkoušky hry nevyužila komické možnosti, až předvedení hry přineslo očekávanou karikaturu ochotnického herectví, vrchol zřejmě záměrně stupňované komiky.
Postavu Puka, který svými chybami způsobí zápletku komedie, měl podle Brittenovy představy hrát asi patnáctiletý chlapec, pohybově velmi disponovaný (skladatelovou inspirací byli mladí akrobaté, které viděl ve Stockholmu). V Brně Puka zřejmě narychlo zaskočil činoherec Stano Slovák v podobě floutkovského kumpána Oberona, což odporuje dramatické pravdivosti postavy.
Dirigent Jakub Klecker vede komorní orchestr (s výrazným podílem harfy a cembala) v bohaté dynamické a barevné škále a diváka vtahuje do snového světa Brittenovy převážně lyrické a jakoby statické partitury. Dokáže najít a reprodukovat rozličné valéry zvuku, postihující jemné proměny nálady. Skladatelovy hudební inspirace i odkazy zůstávají spíše skryty, zřetelnější je jen jemná parodie šílené Lucie z Lammermmoru ve Flutově árii v roli Thisbe. Dirigent také výtečně připravil dvacetičlenný chlapecký sbor (snad založený právě pro provedení Brittenovy opery?), hlasově i typově správně diferencovaný (v krátkých sólech Michal Jurák, Benjamin Horák, Štěpán Pikna a Lukáš Čalkovský). Chlapci okouzlili přesným a půvabným zpěvem a zdárně vytvořili družinu elfů.
Pěvecké výkony mají vůbec vysokou úroveň. Kontratenorovou roli provedl krásným vyrovnaným hlasem (i když spíše komorního objemu) ázerbajdžánský zpěvák Ilham Nazarov (zpívá i barytonové role!), ozvláštnil ji exotickým zjevem i pohybovými dispozicemi. Andrea Široká zpívala náročný koloraturní part Titanie excelentně, suverénní herecký projev doplnila rozvernými tanečními kreacemi, jež postavě dodaly až subretní rysy. Temperamentního Lysandera podal ve všech pěveckých i hereckých odstínech Ondrej Šaling, jeho soka Demetria interpretoval Roman Janál spíše jednostrunně. Výborně byly vokálně i herecky odlišeny Hermia (Jana Wallingerová) a Helena (Tereza Merklová Kyzlinková). Ohebným charakterním basem s dokonalým využitím svých fyzických dispozic vytvořil medvědovitého naivního a snaživého ochotníka Bottoma i přítulného „milence“ Titanie Jevhen Šokalo. David Nykl byl v roli tesaře Petera Quince méně průrazný. Úlohu Zdi zvládl znělým tenorem a přirozenou komikou Zoltán Korda. Postavu Fluta zvláštní témbrem (nejspíše spinto) zazpíval Kornel Maciejowski, velkou árii s obligátní flétnou provedl s nenásilnou pěveckou i hereckou komikou. Všestranně platnými členy družiny řemeslníků byli i Ladislav Mlejnek (Snug) a Petr Císař (Starveling).
Jediným záporným momentem provedení byla více než slovanská artikulace zpívané i mluvené angličtiny – v početném týmu neměl chybět jazykový poradce. Přesto premiéra okouzlila sugestivní atmosférou.
Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Sen noci svatojánské. Dirigent Jakub Klecker, režie Roman Meluzín, scéna Ladislav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, sbormistr Jakub Klecker. Premiéra 8. března 2013 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: Brněnský Sen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)