Záblesky nad Tatrou
Ve dnech výročí sametové revoluce čeští filmaři a další umělci zaslali prezidentu Gašparovičovi petici proti trestnímu stíhání slovenské dokumentaristky, která natočila film o prohnilosti místní justice. Na její obranu se demonstrovalo před slovenskou ambasádou a podporu filmařce vyjádřil i český ministr zahraničí. Tou statečnou ženou, která je za svou tvorbu ověnčena Morální cenou Českého filmového a televizního svazu, ale ve své vlasti vystavena soudnímu popotahování, je Zuzana Piussi.
Za deset let své filmové tvůrčí dráhy natočila Zuzana Piussi čtrnáct dokumentárních filmů s vesměs kontroverzními náměty FOTO ARCHIV
Předtím, než vystudovala režii hrané a dokumentární tvorby na bratislavské VŠMU, byla v devadesátých letech herečkou a scénografkou divadla Stoka, které navazovalo na poetiku českého a slovenského undergroundu. Prostory, kde toto nezávislé divadlo hrálo, padly v roce 2006 za oběť developerům a činnost souboru se již nepodařilo obnovit. Divadlo SkRAT, které spoluzaložila v roce 2000, však funguje dodnes a hostuje i na českých scénách.
Vzít do ruky kameru
Za deset let své filmové tvůrčí dráhy natočila Zuzana Piussi čtrnáct dokumentárních filmů s vesměs kontroverzními či tabuizovanými náměty, jako je homosexualita uvnitř katolické církve, zmíněná zkorumpovaná justice, vyšetřování kauzy Gorila či podivná privatizace bratislavských filmových ateliérů. Návštěvník českých kin mohl její jméno zaregistrovat před třemi roky, kdy zde běžel celovečerní hraný dokument Babička, natočený v produkci Čestmíra Kopeckého a Radima Procházky. Další kauzou, která filmařku mediálně „proslavila“, je odmítnutí slovenských multikin uvádět její dokument Od Fica do Fica s odůvodněním, že jde o politický snímek. Autorka si z toho moc nedělá a dává své filmy na internet, kde je zhlédnou desetitisíce diváků. Mimo to je můžete vidět v klubech či na speciálních akcích. V Praze byly začátkem roku hned dvě: přehlídka v MeetFactory a premiéra nejnovějšího počinu Křehká identita ve Slovenském institutu.
Zuzana Piussi je zvláštní i tím, že nestojí o lukrativní nabídky, nedere se za každou cenu na festivaly a raději sama vezme do ruky kameru a financuje projekt ze sporých prostředků, které má či sežene, než by si nechala okleštit svou tvůrčí svobodu. Ztotožňuje se s ideou dánské skupiny Dogma, totiž natáčet levné a pravdivé filmy o současné společnosti. K takzvanému úspěchu se staví laxně; jak sama říká, film je buď dobrý a najde si diváka sám, anebo je špatný, a ten ať klidně zapadne.
Snímek Křehká identita (2012) si bere na mušku slovenské nacionalisty FOTO ARCHIV
Cit pro dramatické situace
Témata, která si Piussi vybírá, jsou přinejmenším provokativní a jejich aktéři často velmi svérázní. Upřímně se o ně zajímá, umí si získat jejich důvěru a nenásilně je přimět k otevřenosti. Je hledačka a chce se nechat překvapovat. Zároveň má – zřejmě díky své divadelní zkušenosti – vytříbený cit pro dramatické situace, které umí zachycovat i vytvářet. Ve svých snímcích nás pouští do své kuchyně, ukazuje, jak dílo vzniká. Od dojednávání námětu po vsuvky o odstoupení jednoho z producentů či odmítnutí oslovených aktérů. Mnohé její filmy využívají autorku jako přiznaného průvodce. Křehká žena s nakřáplým vysokým hlasem vstupuje tu tiše a nenápadně, tu razantně a neodbytně se svými otázkami do komorních prostředí i do davu na náměstí. I když je součástí dění a sděluje své autentické pocity, snaží se zároveň zůstat nestranná, nehodnotí a nechává na divákovi, aby zaujal vlastní postoj.
Její dokumenty mají mimořádnou citovou působivost, a to nejen v pozitivním slova smyslu – leckoho naštvou. Technické nedostatky, kvůli nimž filmy vypadají poněkud amatérsky, jako třeba mikrofon v záběru nebo špatná srozumitelnost komentáře, mohou trochu mrzet, ale nejsou podstatné. Závažnější problém lze spatřovat v jakési formální neujasněnosti: Autorka používá jak prostředky nezaujatého observačního dokumentu, tak metody publicistiky; jednou vstupuje sama do dialogu s protagonisty, jindy situace inscenuje tak, že se blíží hranému filmu; zařazuje animované sekvence i vysvětlující titulky. To vše je zajisté pozoruhodná žánrová a stylistická pestrost, ale působí poněkud chaotickým dojmem. Jako by tvůrci neměli jasný záměr a skládali střípky do mozaiky na principu náhodnosti. Stejně tak z obsahového hlediska postrádám ucelený tvar, jakkoli je sonda do toho kterého problému vždy hluboká a poutavá.
Pohledy do zákulisí
Politicky nekorektní volná trilogie o stavu současné slovenské společnosti odstartovala pohledem do zákulisí zmanipulované justice. Nemoc třetí moci (2011) podává šokující obrázek fungování „spravedlnosti“ u našich východních sousedů: dvacet let po pádu komunismu se zde uplatňují totalitní praktiky. Soudci se soudí navzájem v jakýchsi kárných řízeních a mezi těmi, kteří by měli prosazovat pravdu, panuje strach. Nejlépe to Piussi ilustruje na případech lidí, kteří šikanu ze strany kolegů zaplatili životem.
Dokument Od Fica do Fica (2012) označil deník Sme za filmovou událost roku. Režisérka se v době mezi volbami v letech 2010 a 2012 vydala do ulic a sledovala nejprve předvolební kampaně a posléze masové protesty spojené s korupční kauzou Gorila, která vynesla na světlo propojení slovenské politiky a byznysu. Nebetyčná trapnost politiků soupeřících o voličské hlasy se podivuhodně snoubí s bezzubým pinožením představitelů hnutí protigorilího odporu. Film bezprostředně zaznamenává vzedmutí revoluční touhy po změně volebního systému a financování politických stran, která však pro koncepční neschopnost a roztříštěnost brzy uvadla a všeobecná rezignace nakonec opět vynesla do premiérského křesla „tu největší gorilu“. Autorce se podařilo zprostředkovat pocit znechucení a vzteku bezmocného občana; nevím jak jinde v Evropě, ale tady v Čechách jí ze známých důvodů rozumíme velmi dobře.
Snímek Křehká identita (2012), který byl na bratislavském festivalu Jeden svět oceněn jako nejlepší dokument, si bere na mušku slovenské nacionalisty. Od národovců, zuřivě bránících pamětní desku na Tisově rodném domě, přes zapálené členy Matice slovenské až po náboženské extatiky, kteří se vydávají daleko na jih hledat ostatky národních světců. Nejrůznější podoby extrémismu nemají protiváhu v žádném uměřenějším názoru. Autorka si vybírala protagonisty s vyhroceným postojem, jejichž smrtelně vážné proklamace vzbuzují v publiku smích i mrazení v zádech.
Od Fica do Fica, 2012 FOTO ARCHIV
Směšnosmutné schůzky
Zuzanu Piussi prostě přitahuje bizarnost, jak dokázala i ve svých předchozích dílech. Babička (2008) je příběhem zralé ženy, která si přes internet hledá mladé milence. Směšnosmutné schůzky s různě narušenými hochy, kteří nejsou schopni získat partnerku jinak než na seznamce, jsou vždy setkáním dvou zoufalců, a už z toho důvodu z nich těžko může vzejít něco uspokojivého. Režisérka zde kombinuje postupy hraného a dokumentárního filmu a opět dosahuje syrové autenticity, která připomíná styl rakouského dokumentaristy Ulricha Seidla.
Dosti bláznivě se projevují i hledači nejchutnějšího kuřecího křidélka ve snímku Kuřecí láska (2011). Putují spolu s filmovým štábem po Spojených státech a osmkrát denně pojídají v různých restauracích totéž menu. Za tímto prvním plánem se však rozkrývají posedlosti, ctižádosti a vztahové peripetie účastníků výpravy. Výsledný dojem potvrzuje starou pravdu, že každá cesta je především cestou za sebou samým.
V dokumentu Koliba (2009) zpovídá autorka bývalé ředitele filmových ateliérů i ministry kultury, aby odhalila pozadí privatizace studia Koliba, rozuměj rozkradení bratislavského státního filmového studia. Desítky milionů korun od státu se někde rozplynuly a na Kolibě dnes trůní komerční televize vysílající reality show. Snad nejvíce tristní pro mě byla sekvence, v níž Martin Šulík, autor Záhrady (1995), točí přihlouplou reklamu.
Cenu diváků na Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě získal v roce 2005 film Andělé pláčou. Emotivní výpovědi i dramatické střety dvojic vypovídají o homosexuální minoritě víc než sociologické výzkumy, s citovými prožitky aktérů se mohou do jisté míry identifikovat i heterosexuální diváci. To by myslím mohlo přispět ke zvýšení tolerance většinové společnosti. Ale kupodivu film prý vzbudil rozhořčené reakce i v gay komunitách.
Z autorčiných intimních studií za nejzdařilejší považuji portrét filmového historika Pavla Branka (ročník 1921) s názvem Hrdina naší doby (2009). Pozorujeme v něm starého moudrého muže v interakci se třemi ženami – novinářkou, manželkou a náhodnou spolucestující. Každá z nich rozehrává jednu ze strun jeho osobnosti. Citlivost a opravdový zájem cizí ženy ve vlaku otevírá stavidla jeho sdělnosti. Naopak stupidita reportérky, jež je typickou představitelkou dnešních polobulvárních médií bažících jen po senzaci, mu nedává prostor pro vyjádření, dusí jej a ponižuje. A bezpodmínečná láska manželky, s níž strávil třicet let, mu umožňuje projevovat až dětsky bezelstnou oddanost. Režisérka předala otěže snímku oněm třem ženám a sama zůstala skrytou pozorovatelkou. Nejde o dokončený obraz osobnosti, spíš jen o jakousi črtu, ale dýchá z ní značná emocionální síla.
I když filmy Zuzany Piussi vyvolávají rozporuplné reakce, jsou nepřehlédnutelným fenoménem slovenské kulturní scény. Nad Tatrou už sa blýska, ale nad Řípem je ticho. Na českou Piussi zatím čekáme. Námětů pro filmaře jejího typu tu máme bezpočet a české gorily si s těmi slovenskými v ničem nezadají.
Komentáře k článku: Záblesky nad Tatrou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
