Okouzlila je krása českých loutek
Zní to jako hodně sentimentální titulek z prastarého časopisu, ale je to skutečně pravda. Na výstavě String Attached – The Living Tradition of Czech Puppetry v Museu of Art v Columbusu v Ohio, která představila americkým návštěvníků na americkém území poprvé kolekci českých loutek od historie po současnost, opravdu největším překvapením nebyl tento fakt, ani počet loutek, ale jejich nesporná výtvarná hodnota.
S vystavování divadelního umění, tedy přesněji řečeno toho, co z něj zbývá, když spadne opona nebo když některá inscenace zmizí z repertoáru, je odjakživa problém, o kterém by nejen organizátoři podobných výstav (včetně Pražského Quadriennale) mohli donekonečna vyprávět. Co vystavit – rekvizity, kostýmy, makety, fotografie, pustit videa? Loutkové divadlo to má zdánlivě lehčí. Tím, že se odjakživa pohybuje na pomezí divadelního a výtvarného umění, to, co po něm zbývá, jsou artefakty – loutky. Ale nedejme se mýlit, právě výstava v Americe (její vernisáž se konala 8. března 2013 a potrvá až do 4. srpna, letošního roku) potvrdila, že i návštěvníci galerií a muzeí, kteří jsou ochotni dívat se na loutky jako na oživlé předměty či sochy, chtějí vědět i o práci s nimi něco více. A tak zde nebyly výjimkou otázky týkající se historie českého loutkového divadla, důvodů jeho několik století trvající obliby a specifik tohoto fenoménu, ale i technologie (na výstavě byly zastoupeny všechny druhy loutek – od trikových přes marionety, maňásky, manekýny, totemové loutky, loutky filmové a loutky luminiscenční plošné, zastupující v cizině stále tolik oblíbené a s českou proveniencí spjaté „černé divadlo“) příběhů a zapojení herce do společného hracího prostoru právě s loutkami.
Loutky upoutávaly nejen šíří svých možností, ale u některých i osobní výpovědí danou jejich nepopiratelným stářím, známými jmény výtvarníků, kteří věnovali loutkám svou pozornost (za všechny na výstavě např. loutky Jiřího Trnky či Jana Švankmajera), ale – a to si v našich poměrech ani neuvědomujeme – svou výtvarnou úrovní a krásou. Vaše loutky jsou velmi líbezné a mají zřetelný dramatický charakter, to jsem slyšela dokonce nejen při vernisáži, ale i od běžných návštěvníků výstavy.
Naším národním jevem je, že neumíme přijímat chválu, ale také se neumíme (na rozdíl od amerických kolegů) náležitě ani prokazatelnými úspěchy pochlubit. Výstava, na které se kromě hostitelského Columbus Museum of Art podílel celou koncepcí Institut umění – Divadelní ústav a která vznikla díky iniciativě a v poslední fázi značné finanční podpoře columbijské The Ohio State University (a zejména intervencím znalce a propagátora české kultury prof. Joe Brandeskyho), měla a má velký úspěch. Počítá se dokonce, že ji do počátku srpna zhlédne asi 50.000 návštěvníků, a to nejen ve velmi propracovaném edukativním programu muzea. Vystavit poprvé v Americe tak rozsáhlou sbírku českých loutek zahrnující jejich historii od počátku 19. století po současnost je událost, která by neměla projít bez větší publicity a hrdosti na její úspěch. Mohla se uskutečnit díky spolupráci s řadou divadel, s majiteli soukromých sbírek a výtvarníky a scénografy, kteří své loutky, se kterými se mnohdy na tak dlouhou dobu jen neradi loučili, zapůjčili pro tak náročný projekt. Snad jen poněkud skeptická poznámka na závěr: svět nás stále ještě vnímá jako zemi, v níž je loutkové divadlo neodmyslitelnou součástí naší kultury. Zatím se máme čím chlubit a co ukázat, jen se trochu obávám, abychom – vzhledem k současnému stavu českého loutkářství – nestáli v budoucnosti při podobných příležitostech na rozpacích, co vlastně z českého loutkářství, v současné době převážně pracujícího alternativně-činoherním způsobem, vlastně ukázat.
Komentáře k článku: Okouzlila je krása českých loutek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
