Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Vzpomínky Matěje Kuře III
V čem podle tebe spočívalo politikum Činoherního studia Ústí počátkem 70. let?
Největší výhoda Činoherního studia spočívala v tom, že sídlilo mimo divadelní centrum a Jaroslav Chundela toho, že na nás není z pražského divadelního pupku tolik vidět, dokázal chytře využít. Dramaturgicky i personálně si troufal postupovat na tu dobu začínající normalizace dosti neobvykle. V Praze se to mlelo, komouši nekomouši, kdežto v Ústí měli jinačí starosti než s nějakým pitomým divadlem, navíc přifařeným k opeře.
Spolužáci z DAMU – Zdeněk Dušek a Karel Meister s Karolem Sidonem FOTO ARCHIV
Jaké starosti?
Sociální, pracovní. V Ústí se nedalo dýchat, normálně žít. Hrozivý město, navíc se začalo socialisticky bourat. Hlavně tam strašně smrděl vzduch, vlastně všechno dost smrdělo. A Chundela věděl, že za tyhle problémy schová i to, že si tam vzal výborného dramaturga Otu Roubínka, že může režírovat Evald Schorm…
Kdo ještě tam režíroval?
Vedle Jaroslava Chundely také Pavel Hradil, Ivan Balaďa, Alois Hajda, Juraj Herz. Herecká parta je už dnes dost proslulá: Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Jirka Schmiedt, z hereček Jelena Juklová, Marie Spurná, Uršula Kluková, Dana Balounová.
Diváci chodili?
Zpočátku ne. Tři sezony trvalo, než divadlo začalo být naprosto vyprodaný. A stalo se to tím, že Evald do inscenace Diogenés cynik vzal ústeckou bluegrassovou skupinu Fešáci, ti zahráli asi šestnáct národních písniček, a diváci se chytili za nos. Velký úspěch zaznamenala taky Páralova Profesionální žena, tenkrát jsem Evalda Schorma zažil opravdu šťastného. Na večírku po premiéře s námi v klubu tančil, zpíval a pil.
S legendárním Schormem jsi pracoval nejen v Ústí, pak Na zábradlí i v Rubínu. Jak jsi vnímal tu jeho přehnanou laskavost k hercům? Já si vzpomínám, že když přišel poprvé do Rubínu, řekl jsem mu mistře. Opravil mě: Mistři jsou u zedníků, my si budeme tykat. Trvalo mi pár let, než jsem to dokázal. Až dneska jako starý muž vím, jak to je protivné, když mi někdo mladší vyká.
S onou legendární laskavostí to je jednoduché: herce si kupoval fintou, že nic neví. Všichni už dávno věděli, že jde o fintu, a stejně rádi zas uvěřili tomu, že jsou chytřejší než Evald. Ale také si nevzpomínám, že by mu cokoli odmítli na jevišti udělat. Dostal jsem od něj dvě knížky, jednu o čínské filosofii. Říkal mi k ní: Co nelze změnit, s tím je nutno se smířit. Dodnes nejsem s to tuhle pravdivou poučku praktikovat, stále se chovám jako starej trouba. Naposledy jsem s ním mluvil po zkoušce Na zábradlí. Evald šel do nemocnice na vyšetření a já mu nabízel, že jej tam hodím autem. Řekl, že dojde, a už jsem ho nikdy neviděl.
Loutky Hraběnka, Němka z Hohenfeldu, taky není nejmladší, nejmíň… třicet pět… nebo dokonce…
Hraběnka Já si tě tady držím jako nesmysl.
Kuře Čí? Váš? Nebo pana hraběte?
H Nepomlouvej hraběte, šašku. Je to můj choť.
K Šašek smí říkat pravdu, padrona.
H Já nepotřebuju. Já mám pravdy dost. Až po krk. Trochu lži, blázne. Ať je veselo!
K Hraběti se ve Vídni stejská. Přijede na Bílou sobotu. S kočárem plným karafiátů. Těšte se, padrona. Amor vincit Omnia!
Hraběnka zkřivila své bledé rty a – poslala pivo.
K Já měl být kuchařem. Proč mě Pánbů trestá? Proč já se nestal kuchařem? Nebo hospodu jsem měl mít. Hospodu na rohu! Proč já nemám štěstí? Hospodu u Baleríny, já bych jezdil pro mouku, pro hrách, já bych topil i vařil, a vy byste na stůl nosila, hosty bavila, aby šel kšeft, co vám to udělá?
Arlecchina Že se nestydíš, pollo. Je z tebe kapoun. Sud slanečků. A nudíš se, je to tak, nevyplazuj jazyk, nudíš se až k oběšení, slanečku. Měsíc tu ležíš a tloustneš. Zapomněls utíkat? Nač máš nohy? Seber se, utíkej!
K Mějte rozum. Víte, jak hřeje teplá šunka? V životě jsem se tak nepoměl! V životě! Živote sladkosti, naděje naše…
A Jsi namazanej! A nesahej na mne. Smrdíš sádlem, pollo, fuj!
K Měla jste recht, arlecchina. Je tady nuda. K smrti to tady je, ne k životu. K shnití! Aspoň kolovrátek kdyby byl. Aspoň pimprlata.
Řekni nám něco o své filmografii.
Ta je dosti skromná, ale něco přece jen, hlavně díky tomu, že jsem se ještě na škole seznámil s Jurajem Jakubiskem. Můj první film s ním se jmenoval Dovidenia v pekle, priatelia, který se točil tři měsíce na Slovensku, ale skončil na dvacet let v trezoru. Juraj nesměl devět let točit, až později jsem hrál v jeho filmech Postav dom, zasaď strom a Tisícročná včela. Při natáčení prvního filmu jsme se poznali s Karolem Sidonem, který napsal scénář, a natáčení se účastnil jako doprovod své tříleté dcery, která tam hrála. Denně jsme se vídali a vyprávěli si. Karola zajímalo divadlo, já byl tehdy ještě v Příbrami, on měl nedaleko chatu, takže jsme se navštěvovali i po natáčení. Ještě než přišel zákaz vydávání a Karol emigroval, napsal pro nás hru Latríny, která měla v Rubínu jen šest repríz, než ji nařídil zastavit sám velký Müller z ÚV KSČ, že jde o pacifistickou hru, která nemá v naší socialistické kultuře co pohledávat. Ve skutečnosti se hra inspirovala příběhem židů z první světové války a počátkem 70. let nepřipadalo v úvahu cokoli o židech psát.
Ladislav Matějček, Zdeněk Dušek a Eva Salzmannová v inscenaci Zdeňka Potužila Romeo a Julie (v Divadle na okraji) FOTO ARCHIV
Vzpomeneš si, jak jsi mě bral, když jsme se viděli poprvé?
Především jako homosexuála, protože jsem se homosexuálů vždycky bál. Když jsi mi nabídl první roli v Divadle na okraji, říkal jsem ti, že teda nevím, nevím, jestli jsme vůbec schopni to dát spolu dohromady, když se vzájemně neznáme. Nakonec jsme se domluvili, že to na dva týdny zkusíme.
Pravdou je, že jsme pro roli Matěje Kuře oslovili nejprve Josefa Kemra a Jiřího Zahajského, kteří to odmítli. Tebe jsem moc nechtěl, protože jsi malý a měl jsi zrovna kudrnaté, nazrzlé vlasy. Vlastně tě vnutila Lenka Machoninová. A pak z toho byla tvá životní role. Jak vzpomínáš na zkoušení?
Pamatuji si naše velké zaujetí textem, jeho jazykem, vlastně šlo o takovou báseň v próze, tak nám tvá dramatizace románu Jiřího Šotoly připadala. Zkoušelo se na „japonské“ scéně, asi sedm metrů dlouhém a metru širokém molu přes celý prostor Rubínu, diváci pak seděli ze dvou stran. Pro mě to znamenalo neobvyklé hraní, na půl metru od diváků. Radka Fidlerová hrála mou dceru loutkářku, Lenka Machoninová alternovala se Zdenou Hadrbolcovou roli Arlecchiny. Ondřej Pavelka hrál hraběte a Iva Hüttnerová hraběnku, Petr Lepša postavu Lukáše, to mu zůstalo dokonce jako přezdívka, a Miki Jelínek si zahrál pánaboha a napsal krásné písničky. Mrzelo mě, že nemohu nijak pomoci, protože zpívat neumím, i když jsem se o to pokoušel v několika operetách a muzikálech. Ještě si vybavuji tzv. tramvaje, jak jsme říkali rekvizitám, se kterými se mohlo různě manipulovat, protože se pohybovaly na lankách zavěšených pod stropem. Ve starých tramvajích totiž také bývaly řemínky, za které průvodčí tahal a – cink cink, dával znamení řidiči.
V čem jsi ještě v Divadle na okraji hrál?
Rád vzpomínám na Othella v režii Evalda Schorma ve zvláštní úpravě Zdeny Hadrbolcové, který se trochu jako detektivka odvíjel z pohledu tří postav: Othella, Desdemony a Jaga. Celý příběh se tak odehrál třikrát, pokaždé z jiného úhlu pohledu. Jednou o lásce, jednou o žárlivosti a jednou o nenávisti. Evald ze tří praktikáblů vytvořil uprostřed Rubínu loď, ohraničenou lanem. Na podobně omezeném prostoru jsme hráli také Romea a Julii. Představoval jsem pátera Vavřince, kterého mi nabízeli už na škole, musel bych se ale oholit, což jsem odmítl. Na okraji jsme Shakespeara nacvičovali s metronomem podle tvého svérázného výkladu blankverstu.
Shakespearologové s výjimkou Milana Lukeše si mysleli, že jsme se zbláznili, včetně Radovana Lukavského. V Národním se traduje historka, že na schůzi požadoval zrušení Divadla na okraji. Při nějaké příležitosti mi to ale popřel. Protože jsme se pak skamarádili, tak jsem mu rád uvěřil.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Vzpomínky Matěje Kuře III
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
