Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Time Out Petra Pavlovského (No. 17/2013)

    Ljuba Hermanová, vlastním jménem Luběnka Hermanová,  se narodila 23. dubna 1913 v Neratovicích. Maturovala na reálném gymnáziu a už jako sedmnáctiletá začala vystupovat ve smíchovské Aréně, odkud přešla do Švandova divadla.

    Ve filmu Karla Antona Jsem děvče s čertem v těle (1933). FOTO archiv

    Začínala jakožto operetní subreta v Bratislavě, ale zazpívala si i v Praze, Brně, Vídni (1933/34, Theater an der Wien) či v Paříži. V třicátých letech minulého století již byla velice populární; jednu sezonu (1934/1935) byla ženskou hvězdou Osvobozeného divadla, kde si jako jediná žena zazpívala s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem i na předscéně. (Jednou z nejhezčích jejích písniček z Osvobozeného je Zakázané ovoce.) Již předtím se ale v roce 1932 objevila v jejich filmu Peníze nebo život, kde zpívala „na dně akvária“ společně s Hanou Vítovou evergreen Život je jen náhoda. Pro mou (válečnou) generaci představovaly filmy (a písničky) V+W, dostupné v 50. letech, zásadní formující fenomén – všechno to umím dodnes z paměti – a tato scéna byla pro nás filmovým echem poetismu.

    Operní subreta

    V málokterém angažmá vydržela neposedná Ljuba déle.

    Neposedná Ljuba (30. léta). FOTO archiv

    Až do začátku druhé světové války vystupovala jako koloraturní soprán v operetním divadle Oldřicha Nového (1935-39). Vzhledem k tomu, že byla dle nacistických norimberských zákonů „Halbjude“, nesměla v období Protektorátu veřejně vystupovat. Po válce se do Nového divadla  (v 60. – 80. letech prostory Divadla Semafor) vrátila. Po jeho vyvlastnění státem začala od března 1948 hrát po boku Jana Wericha (a v režii Jiřího Voskovce) černošku Bellindu v muzikálu Divotvorný hrnec (písně Když z chudáka se stane boháč, Nedostatek).

    Od roku 1948 hrála ve zpěvohře v Karlíně, kam přešel i Oldřich Nový. Tam vynikla především v jeho legendární inscenaci operety Mam´zelle Nitouche, kde  hrála subretu Korinu (Nového překlad a úprava se hrají dodnes). V angažmá vydržela plných deset let. Zároveň s tamější mužskou barytonovou hvězdou tehdejší pop-music Rudolfem Cortésem sestavili estrádní program, s nímž posléze procestovali celou republiku. Estrády byly svým kontaktním herectvím (v sálech a tím méně v exteriérech se nezhasínalo!) dobrou průpravou pro práci v malých divadlech. (Srov. heslo O. Suchého ESTRÁDA, in Teatrologický slovník Základní pojmy divadla, Praha 2004.)

    Divadla malých forem

    Druhá vlna její popularity přišla na rozhraní padesátých a šedesátých let. Tehdy se již téměř padesátnice Ljuba Hermanová integrovala do začínajícího hnutí divadel malých forem, tedy do experimentálního usilování divadelníků o generaci mladších. Vystupovala v pražské  Redutě, kde se seznámila s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrem a Ivanem Vyskočilem. Na podzim 1958 s nimi odešla do Divadla Na zábradlí, které spolu s L. Fialkou, J. Jakoubkem, H. Philippovou, V. Vodičkou a I. Vyskočilem založili. Snížila hlas do altu a začala zpívat šansony členů divadla nebo Pavla Kopty. Jako adolescent jsem nesmírně miloval a dodnes miluji její šansony z leporela Kdyby tisíc klarinetů, které vyšly na  desce Supraphonu (F 196639):  Potkala jsem ho, pršelo (V. Vodička, J. Suchý) a hlavně pesimistický evergreen S+Š Láska, to jsou jen písmena (další život mě naštěstí přesvědčil, že tomu tak není, ale to ona tehdy jistě věděla také 🙂). V pantomimě L. Fialky Devět klobouků na Prahu tvořily její písně předěly mezi jednotlivými čísly. Odtud je i další její evergreen Praha je Praha (to máte marné, Praha je vzor elegance) V. Vodičky a P. Kopty.

    Nejlepší rocky paní Hermanové (r. Jiří Aplt, DNz 1964). FOTO archiv

    Tehdejší dramaturg divadla Václav Havel společně s Milošem Macourkem napsali její první recital s názvem Nejlepší rocky paní Hermanové. Další veleúspěšný recitál v Divadle Na zábradlí Kdo jste, Ljubo Hermanová? pro ni napsal Jaroslav Dietl. Čtyři stovky repríz!

    V roce 1964 byla při vzniku Večerního Brna, dalšího maloformovního divadla. Například ve hře Milana Uhdeho Král Vávra zpívala písničku pozdějšího ředitele loutkového divadla Radost Ladislava Štancla Dejte mi koníčka!, v představeních insenace Mít zelené tělo zazpívala Havranovinový blues (Ladislav Štancl / Milan Uhde). Mihla se i pražskou Violou.

    Zakladatelka moderního českého šansonu

    Její písničky, nejenom šansony a šantánové popěvky, ale i blues natáčel Supraphon na EP desky a popularizovala začínající Čs. televize. Tam měla v roce 1968 i vlastní úspěšný pořad Kam dnes večer, milý pane. Po tomto brněnském hostování následovalo zahraniční angažmá v Západním Německu ve Stuttgartském kabaretu Renitenztheater. Další zahraniční nabídka přišla v 80. letech z pařížské Olympie, ale L. H.  ji z důvodů dnes nejasných (byla stále ve skvělé kondici) odmítla.

    V televizním Tyátru (1976). FOTO archiv

    V kontextu české populární hudby je Ljuba Hermanová považována za zakladatelku moderního českého šansonu – jejími předchůdkyněmi byly ve 40. letech Míla Spazierová-Hezká a Soňa Červená. Hermanová svou tvorbou předznamenala pozdější úspěchy Aleny Havlíčkové, Judity Čeřovské, Evy Olmerové, Hany Hegerové, Mileny Zahrynowské, Marty Kubišové, Marie Rottrové a dalších. Oproti svým následovnicím však měla poněkud odlišný repertoár. Zpívala i kuplety a staropražské písničky,stylizované „písně lidu pražského“ jako  Polír a pododobné; na druhé straně nikdy nezašla do poloh sociálně kritických,  s jakými jsme pak setkávali u H. Hegerové nebo dokonce politicky angažovaných. Nikdy nic takového jako Můj lidskej profil neúnavně / hodnotili čas od času… nikdy nezpívala. To ovšem neznamená, že její písně byly vždy harmonizující a že často tematizovanou lásku viděly jenom z té lyrické stránky – srov. sarkastickou  Píseň o myši a jedu (Jaromír Vomáčka / Johann Woldgang Goethe, Jiří Suchý; též TV animovaný klip).

    Osobní vzpomínka na závěr

    Eleganci a optimismus neztrácela do posledních chvil svého života. FOTO archiv

    V Tylově divadle měla 13. 12. 1970 premiéru Hudečkova inscenace Třetí zvonění, která se pak reprízovala nejméně pět sezón. V roli Erži, soukromnice z Vídně uvádí databáze DÚ pouze Naďu Urbánkovou (*1939) j.h., ale ve skutečnosti alternovaly j.h. ještě Milena Zahrynowská (*1941) a Ljuba Hermanová. Inscenátoři koncipovali postavu v podstatě jako operetní divu, čemuž v té době jako členka Hudebního divadla v Karlíně odpovídala pouze Zahrynowská. Ovšem Hermanová jako operetní subreta začínala, ajak se ukázalo, nic z toho nezapomněla. Ačkolibyla téměř o třicet let starší než její kolegyně, tanečně byla daleko nejlepší! Choreograf Josef Koníček jí vymyslel výstup, kdy obklopena půlkruhem předkloněných ctitelů s klobouky v předpažené ruce tančí kankán, přičemž jim ty klobouky postupně vykopává tak, že jim létají přes hlavy za záda. Srovnání bylo objektivní: Pouze L. Hermanové mohli pánové držet ty klobouky až ve výši své hlavy! Bylo ovšem známo, že nestárnoucí hvězda držela přísnou životosprávu a pravidelně cvičila.

    Ljuba Hermanová zemřela v Praze 21. května 1996 ve svých třiaosmdesáti letech. Je pochována ve společném hrobě na pražském Vyšehradě s herci Fabianovou, Dítětem a dalšími.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 17/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,