Miroslav Bambušek: V době míru mysli na válku

Znám jej od jeho projektu V Oáze-ve strojku-v New Yorku, který připravil v létě 2000 ve staré lounské Vodárně, již s partou nadšenců adaptoval na kulturní centrum. Obdobně pak v Lounech našli a zadaptovali ještě další místa, jež nazvali Díry a Multiprostor, a jako jedni z prvních u nás se zabývali politickým divadlem. Fascinuje mě nejen výběrem ožehavých témat, ale také svou tvrdohlavostí, zaťatostí, razancí a důsledností, jíž dokáže „pobláznit“ i řadu profesionálů: Jiří Pokorný, David Czesany, Vladimír Franz, Petr Kofroň, Karel Dobrý, Janusz Klimsza, Jan Lepšík, Sabina Králová, Miloslav König…

Setkali jsme se v novém prostoru Rarach v pražské Bubenči, kde se hrála inscenace Do Židů, a pak v hospodě na nádraží Praha-Dejvice. Rozhovor jsme vedli stejně, jak působí jeho texty a režie. Bez znecitlivování.

Mašíni jsou živá výčitka

22. července zemřel Milan Paumer, který se s bratry Mašíny v roce 1953 prostřílel z komunistického Československa na západ. Jak je to s tebou? Schvaluješ jejich činy?

Ano. Určitě. Byla to válka. Poslední tři čtvrtě roku se intenzivně zabývám třetím odbojem. Rád bych, aby se ale nemluvilo stále jen o Mašínech, i když jsou živá výčitka této společnosti. Bylo tady dost dalších podstatných osobností.

Nevadí ti, že zabíjeli i obyčejné lidi?

Kdo? Komunisti? Ano, komunisti popravili nebo umučili stovky, ba tisíce lidí, nenávratně zničili životy celým rodinám, znásilnili duši naší země. Komunisti po roce 1948 vyvraždili – nebo se snažili – podstatnou část národa. To, co dělali, byla mocenská a politická zvůle a zrada. Opustili demokracii a nastolili diktaturu. Tak je třeba se na tu dobu a události kolem dívat. Proti nim, proti naprosté přesile, se postavili různí lidé. I se zbraní v ruce. Protože to jinak nešlo. Nepřítel, tedy komunistický aparát v čele s StB, používal ty nejbrutálnější metody, nestyděl se ničeho. Zavíral elitu národa, umlčel politické strany, ničil duchovní statky… a také dělnickou třídu, kterou se navenek tak zaštiťoval. Lidi, kteří tohle viděli a kteří se rozhodli proti tomu bojovat, si zaslouží naši úctu a vzpomínku, útěchu. Měli bychom jim naslouchat, znát jejich osudy, protože nám něco podstatného říkají. Je v nich něco, co se z naší společnosti téměř vytratilo. Nezištnost, statečnost, obětování se…

Vinou Mašínů však umírali i nevinní civilisté.

Ten, kdo s režimem aktivně šel, není pro mě nevinný člověk a už vůbec ne civilista. To by pak znamenalo, že nacisti a jejich přisluhovači byli taky „jen“ civilisty. V ten čas to byl nepřítel. V době války je třeba bojovat. Všemi prostředky.

Nebavme se ale jen o Mašínech. Bavme se o skupině Černý lev 777, o Světlaně, o odbojové organizaci Hory Hostýnské, o úžasným Štěpánu Gavendovi, který převedl snad sto lidí. Zavřeli ho, utekl a zase převáděl. Bavme se o českých bojovnících, kurva, protože tomuto národu chybějí vzory.

Rozumím-li ti dobře, obhajuješ v zásadě terorismus?

Jdi do hajzlu. Když se objeví tyranie, tak proti ní musíš vystoupit. A když používá zbraně, tak si je musíš opatřit a použít taky. Na teror je třeba odpovědět terorem. Alespoň se o to pokusit…

Dávám slovo tisícům duší

Dokázal bys zabít člověka?

A ty ne?! Představ si, že by se stalo něco jako v březnu 1939 nebo únoru 1948. Přišel tyran, objevila se totalita. Představ si, že by tě začali likvidovat, že by šli po tobě. Ty se necháš zabít?! Necháš zabít svoji rodinu?! Já ne, ty vole. Já už se ozbrojil.

Co?!

Řídím se starým římským heslem V době míru mysli na válku. Římani věděli, o čem mluví.

Ve svých projektech – jak divadelních, tak literárních či filmových – se zabýváš nejen těsně poválečnými a padesátými léty, ale třeba i zmizelou židovskou Libní nebo Janem Husem a smyslem oběti jako takové. Co tě na všech těch historických dobách a tématech zajímalo a zajímá?

Dávám slovo tisícům duší, které tu jsou nebo byly, které byly umlčené a které mají co říci. O minulosti je to celé jen zdánlivě, nejsem historik. Zajímají mě současné reflexe dávných událostí. Nicméně od obětí zvůle jsem se posunul k těm, kteří trpí pro druhé, tedy k bojovníkům. Tak vznikl film Jan Hus, proto se teď věnuju především třetímu odboji. Mě dnes už příliš nezajímají politické procesy – byly režírovány jedním špatným režisérem pořád dokola – zajímá mě boj, rezistence, odpor. To byly individuální akty srdce!

Je to dost šílenej příběh

Jsi nacionalista?

Ne. Nevím, co je dnes český národ, jestli vůbec existuje. Zato vím, co byl před první světovou válkou! Zdá se mi, že dnes už tady – a asi ve většině postmoderního světa – neexistuje nic takového jako „národ“, ale doufám, že by mohlo v budoucnosti existovat něco, co by se jmenovalo „vlast“ a „vlastenectví“. To by se mi líbilo.

Co ono vlastenectví pro tebe znamená?

Že máš svoji vlast, tedy zemi rád. Tak se k ní chováš, tak o ní přemýšlíš a tak se k ní vztahuješ. Nevyžíráš neustále její špajz, snažíš se do ní investovat, ne ji likvidovat a ubližovat jí. Pečuješ o ni, vkládáš do ní svůj um a energii, aby kvetla.

Tedy něco jako Čechy Čechům?

Neser mě, nejsem žádnej nácek. Silně si uvědomuju, jak nám uškodilo, že jsme vymazali německý a židovský, ale třeba i polský, maďarský a teď i slovenský živel z naší mentální mapy. Je to pro tuto zem obrovská ztráta. Němci, Vietnamci, Arabáši, Číňani, Rusáci, Ukrajinci, Romové… jsem rád, že jsou tady. Sám jsem po dědovi – baronu von Bambušek – vlastně Ukrajinec.

Prosím tě, tos mě překvapil. Jak a kdy se dostal děda do Čech?

Byl důstojníkem Svobodovy zahraniční armády, s ní sem v roce 1945 přišel. Zůstal tady a jako „osvoboditel“ dostal hned po válce nějaký – ne úplně zanedbatelný – majetek zabavený Němcům. V Děčíně továrnu na hračky a snad ještě nějaké statky. V pozdější době se ale dostal do konfliktu s novým režimem. Vadilo mu, že zavírají generály, které znal a kterým věřil, a k moci se naopak dostávají lidi, kterým nedůvěřoval. Byl zavřenej, nevím kolik let přesně. Pak ho pustili a on se úplně přeorientoval. Vykašlal se na politiku a začal podnikat ve starožitnostech. Skupoval je a prodával na západ.

Baron von Bambušek… On byl aristokrat?

Pocházel ze Svaljavy z tehdejší Podkarpatské Rusi. Byl to takovej ten ukrajinskej livrej… ukrajinskej žid. Vlastně jsem ho vůbec neznal a neznám. Jen z vyprávění od táty a lidí v Hostomicích, kde na sklonku života žil. Viděl jsem ho všeho všudy dvakrát. Kdybych to měl přepočítat na čistý čas, tak asi čtyři a půl hodiny.

Tomu nerozumím.

Je to dost šílenej příběh. Děda s babičkou se zkraje padesátých let rozešli a své dvě děti – mýho tátu, kterému byly snad dva nebo tři, a jeho o dva roky starší ségru – nechali v děcáku a už se k nim do konce života neznali. Tátova ségra, teta Jana, si dědu a možná i babičku, nevím, našla až v dospělosti sama… Táta o ně nestál a dodnes nestojí. Babička si založila jinou rodinu a měla dalšího syna, možná i víc. A v polovině devadesátých let se vdala potřetí. Do Německa za jistýho Otto Kukačku. Za dva roky pak – údajně kvůli majetku – jej nechala úkladně a velice surově zavraždit. Souvislosti líčit nebudu, je to dost známá kauza. V Karlsruhe pak vyfasovala doživotí. Je jedinou Češkou, která takový trest po roce 1989 v zahraničí dostala. Z Německa ji vypověděli a před dvěma lety – bylo jí osmdesát – v opavském kriminále zemřela. V životě jsem ji neviděl a ani jsem o ní nevěděl. Jen táta o ní občas mluvil. Samozřejmě s naprostým despektem. Ani to, že ji zabásli, jsem nevěděl a nikdy bych se to nedozvěděl. Ale jedna „princezna“ z Novy s ní, s charakterově nízkou, senilní bábou, sepsala cosi jako memoáry. V nich má milá babička říká: Po válce jsem se seznámila s důstojníkem zahraniční armády Janem Bambuškem, majitelem fabriky v Děčíně. Ale manželství se nepovedlo, rozvedli jsme se. – A děti byly? ptá se redaktorka. Ne, nebyly, odpovídá babička. Ona je zapřela!

To je úplnej Dostojevskij…

Nebo Ezra Pound… Znáš jeho Pisánské zpěvy? Příští rok je chci v MeetFactory inscenovat.

Paprsky naděje

Docela rád bych věděl, kdy a jak jsi se – říkals, že dvakrát – potkal s ukrajinským dědou.

Poprvé to bylo, když mi bylo asi šest. Byli jsme s tátou na dovolené v Nižboru u Berouna. Spali jsme u řeky ve stanech, když táta nám třem klukům najednou řekl: Co kdybychom se jeli podívat na dědu? – Na jakýho dědu?! – Na vašeho dědu, kterého jste nikdy neviděli. Žije v Hostomicích. Teta Jana mi dala adresu. Bydlel sám v opuštěným velkým baráku tamního pivovaru. Zazvonili jsme. Otevřel nám malej stařík. Špičatej frňák, krysí ksicht, ale nic děsivého, spíš budil zájem. Co chcete? – Já jsem tvůj syn, přišel jsem ti ukázat svou rodinu… – Ukažte občanku! Táta vytáhl občanku a dal mu ji. Pojďte dál, pojďte dál, prosím vás, já se vám omlouvám, koktal děda a rozbrečel se. Posadil nás do velkých starožitných sedaček a začal odrolovávat z podlahy koberec. Pod ním byly peníze. Obrovské množství. My zírali jako blázni. Vezměte si to, vezměte si to, prosím vás. – Co bychom s tím dělali? odmítl táta a chtěl odejít. Děda se ale nedal, vzal auto a vozil nás po různých objektech, které mu údajně patřily. Působil na mne jako zjevení. Pak jsme odjeli.

Podruhé jsem jej viděl jen krátce a v roce 1998 umřel. Kořeny naší rodiny z otcovy strany, to je naprostá rozbitost.

Kde jsi ve svém dětství nacházel „paprsky naděje“?

Já v dětství neměl žádnej problém. Vůbec. Drželi jsme a držíme jako rodina pohromadě. Maminka pochází z Vršovic u Loun, kde jsem do čtrnácti let vyrůstal. Její předci jsou z rodu zemědělců, hospodských, různých muzikantů a lidových výtvarníků. Praděda maloval výborný krajiny, strejda Zdeněk Ladra je žákem Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta. My jsme ale byli spíš taková ta klasická „dělnická třída“. Formovala mě především Ohře a České středohoří… Tam byla a jsou místa mých „paprsků naděje“.

Jako by mnou proletěl blesk

Jsi hodně „běsný“ člověk, který si jde stále za svým… Co tě formovalo? Měl jsi či máš nějaký vzor?

Intelektuálně mě jako teenagera a pak i později nejvíc formoval ředitel knihovny v Lounech Ivo Markvart. Byl pro mne velký partner a inspirátor v mnoha pozdějších aktivitách. Bohužel před pěti lety tragicky umřel. Ale jinak jsem se v mládí spíš věnoval sportu. Dodnes se potřebuju denně fyzicky hejbat. Vzor jsem měl ve svém otci. Byl to paragán a nám všem třem klukům to imponovalo. Především díky němu jsem v dětství dost dlouho s bráchou cvičil judo, tak deset let. Ale jinak jsem za komančů až do svých čtrnácti let žil úplně normálně. Vůbec jsem si nevšim, že by bylo něco blbě. Když přišel listopad 1989, tak jsem si říkal: Co se proboha děje?! Nic jsem nechápal. Tak jsem začal o těch věcech a historických souvislostech číst. A uvědomil jsem si, že jsem čtrnáct let svého života žil v naprosté lži a nevěděl jsem o tom, což byl pro mě docela kopanec. Jako by mnou proletěl blesk. Neuměl jsem se s tím vyrovnat. Vlastně veškeré moje aktivity od té doby byly vedené touhle cestou. Odtud pramení má – jak ty říkáš – běsnost či zaťatost. Já bych to spíš nazval neústupná bojovnost za věci, které mají smysl. To je jediné, o co by člověku mělo jít, co mu v tomto zkurveným světě zbejvá. Vypadá to jako běsnost, ale je to jen upřímnost a poctivost.

Otec tedy byl voják a ty jsi bojovník po něm?

Ne. Absolvoval pouze – tehdy povinnou – základní vojenskou službu. Sloužil sice u paragánů, u průzkumníků, ale parašutismu se pak věnoval ve Svazarmu. Skákal sportovně a v roce 1982 vyhráli se svojí partou v Lučenci mistrovství světa ve skupinovém skákání. Táta je férovej kluk a velkej šoumen.

A co maminka? Tři kluci, to muselo být pro ni dost náročné…

Máma na nás byla v podstatě sama, protože někdy v roce 1983 vstoupil táta – z čistě zištných finančních důvodů – do KSČ, aby mohl jet jako opravář do Ruska budovat plynovod Družba. A sedm let jsme ho viděli dost málo. Půl roku byl pryč, pak na týden či dva přijel a zase na půl roku odjel. Na nás zrovna přicházela puberta a dospívání. No a máma to celé zachraňovala.

Neříkej, že jste byli svatoušci.

Muselo to pro ni bejt těžký, vždyť jsme byli jeden blbější než druhej… Naštěstí nás chytil tehdy zakázaný skauting a junák. Jezdili jsme na různé burzy, kde jsme si kupovali staré knihy a časopisy, založili jsme osadu, snažili se o takovej ten čistej způsob přírodního života. Nemáš nic a musíš se postarat. Musíš přežít, musíš umět rozdělat oheň, spát ve sněhu, uvařit jídlo. Nekouřili jsme, nepili. Chlastat a kouřit jsem se naučil, až když jsem začal studovat filosofii…

Pupen, kterej o sobě neví nic

Jak to přišlo, že jsi se coby zámečnický učeň začal zajímat o filosofii?

Když mi bylo čtrnáct a končil jsem – tehdy – osmiletou základní školu, vůbec jsem nevěděl, co dělat. Budu jako táta, zámečník, říkal jsem si a šel jsem na učňák do Mostu. Asi po třech týdnech mi došlo, že jsem se fakt splet. Tehdy se se mnou něco změnilo. Psal se rok 1990… Začal jsem číst literaturu a zajímat se o existenciální filosofii. Důležitou roli v tom sehrál můj prostřední bratr Tomáš, který mi ty knihy nabídl, a pak již zmiňovaný ředitel lounské knihovny, kde jsem si další půjčoval. Do té doby jsem v podstatě nic nečetl. Dyslektik, úplný hovado. Pupen, kterej o sobě neví nic. Najednou jsem objevil literaturu a začal navštěvovat přednášky v Ústí a v Praze – Pinc, Pešková, Sokol, Hejdánek, Palouš, Petříček, Bělohradský, Neubauer, Kratochvíl… – a číst dostupnou literaturu. Zpočátku hlavně Heideggera, Levinase, Ricoeura… To byla bomba. Do toho jsem ale furt byl na učňáku, kde mě to sralo. Nesralo mě prostředí, srali mě lidi. Ti kluci byli naprostý hovada. V druháku jsem utekl z domova i ze školy. Sbalil jsem si kufr a zmizel. Stala se ale nečekaná věc. Měl jsem třídní učitelku, tuším, že se jmenovala Němcová, a ta mi nabídla zajímavou výměnu. Věděla, do čeho jsem se to zamiloval a že jsem úplně jinde, a tak ve školní radě prosadila, že Bambušek může nebýt ve škole, ale musí být na písemkách a musí je udělat za jedna. Tak jsem každého půl roku měl trojku z chování za – třeba – 325 neomluvených hodin, ale respektovali mě a z učňáku nevyhodili. Pak jsem dělal ještě nástavbu a maturoval v oboru provozní technik a řídící pracovník na úseku strojního dílenského pracoviště. A udělal přijímačky na Institut základů vzdělanosti, který vedli filosofové Sokol a Pinc.

Divadlo bylo stále „mimo“?

Divadlo jsem začal dělat, až když jsem skončil studia. Do té doby mě nezajímalo. Zaměřil jsem se pouze na filosofii. Nikam jsem nechodil, nikoho jsem z divadla neznal. Když jsem si v roce 1999 udělal na UK bakaláře, šel jsem na civilní službu na zámek Stekník u Žatce nedaleko Postoloprt. Tam jsem byl půl roku zahradníkem. Odsud mě v roce 2000 – po akci Strojek v lounské Vodárně, při které jsem se seznámil s Jirkou Pokorným – „vydraftoval“ ústecký Činoherák, kde jsem náhradní vojenskou službu dokončil. Od té doby jsem „operoval“ v severních Čechách. Teď žiju se ženou a čtyřmi dětmi už šest let v Praze. Nad vchodem do našeho domu si podává ruku zedník s policajtem…

Jinej těžko budu

Takže ses konečně zklidnil?

Nedělám a nikdy dělat nebudu střední proud. Mainstream a konzumní přístup ke světu mě nezajímá. Mám s ním psychofyzický problém. To nutně vyvolává konflikt. S tím jsem se ale smířil, jinej těžko budu. Nechci se nad tvorbou bavit. Nechci – jak se všude kolem rýmuje – v divadle se veselit, nad filmem se rozplývat a život si užívat. Je mi to proti srsti. Domnívám se, že umění má jiný úkol. Odhalovat kořeny a probouzet spící duše. O to se snažím. Nejdůsledněji jak dovedu. A pořád to nestačí a stačit nebude. V naší zemi nejvíc z celého bývalého východního bloku zvítězil konzum. Současná generace je komercí a leností doslova vykurvená. To ve mně probouzí skutečné běsy. Je přece ještě něco jinýho než slast a tělo.

Chystáš prý hru pro Divadlo Na zábradlí.

Jo, o třetím odboji. Bude se jmenovat Česká válka aneb Nesmířit se s daným stavem věcí a ozbrojit se.

Dokázal bys odpustit?

Já nemám co odpouštět, nepřísluší mi to, nicméně se o to snažím tím, co dělám. Na druhou stranu v čase boje se odpouštět nedá.

Doplňky k rozhovoru vyšly na webu Divadelních novin v oddílu iDN. Viz M. Bambušek: V době míru mysli na válku (doplněk)

Hovory s Vosou

Říkali, že moc nečte, že jeho jméno je vlastně přezdívkou, a nikdo nevěděl, kde se vzal mezi chrastícími makovicemi, hrachem a zlátnoucím chmelem, snad od Východu nebo ze šroubárny, prachsakra, tak kurva voheň, hovada, a už mravenci lezou z pelechů a divadlo bude, jako by jim hořela koudel, někdo srkal slámkou a do toho bombardovali Mělník.

V pozdně odpoledním slunci si Ďábel s kamarádem sedli na lavičku, opodál, neboť je léto, uklouzl důchodce na náledí a kamarád se rozinkami a všelijakým svinstvem snaží nakrmit papouška, co právě někomu uletěl, jsme v parku. Ten Bambušek… je vlastně reinkarnovanej Lenin. Myslíš? Jasně. Všimni si, jak porád všechny úkoluje, a sám nejlíp víš, že když chtěl Lenin osobně zašroubovat žárovku, jak si u toho narazil čelo a vyvrtnul kotník. Holt na všechno měl lidi… A furt somruje cigára. No jo ale uznej, že má hezký děti a umí postavit takřka antickej monolog, když chce, tak všichni pláčou, jak je dostane. Dramatickej talent. Někdy taky udělá pěknou kravinu, takovou tu in-hru, kde všichni pobíhaj, řvou, rozdělávaj oheň a ukazujou bimbásky, divadelní teoretičky doslova šílej. Už ho necpi, ať nepraskne jak ve filmu… No právě – film. Jan Hus Výpověď. Jabka s hruškami. A ačkoli je to v podstatě k nekoukání, objektiv umělecky zapatlali šmírem a hovnama, cukaj kamerou jak diví, takže pořádně ani nevíš, kdo je kdo, kam jde a co chce, motá se přes sebe oběť dobrovolná s nedobrovolnou… sdělení je jasné a ta výpověď je nakonec desetkrát silnější než u většiny současných českých filmových profirežisérů. Moralizovaní… No právě. Dokola až do úmoru. Ale vzpomeň si nakonec na Rousseaua, jak psal o výchově, a přitom nastrkal svý děti do sirotčince, uvidíme s tím moralizováním, jestli kovářova kobyla… ale divadlo jako politikum a jasnej názor – navíc v Čechách, křižovatce, kde se všichni nějak historicky ztrapní, to by bylo, aby někomu nesáh na zoubek, jo kamaráde. Nech si toho kamaráda, říkáš to jak Jidáš. Sorry Všemohoucí. A nejseš ty náhodou taky vševědoucí? Schválně. Komu uletěl ten papoušek? Tak ten patří Helence Vondráčkový, Míra ji zatím nemůže moc vystát, ale až se na něj hezky usměje, budou kamarádi. To je náš Míra, vykoupej ho, ostříhej a je z něho Brad Pitt, přijďte pobejt a přivonět. Kurva hovada. Ale v každým případě Míra Bambušek, hlavně to, co dělá, má smysl jak živá voda a není to nuda. Tak…

Ďábel vytáhl hodinky. Setmělo se. Hele Všemohoucí, je čas na mši, co…? No mám lepší nápad. Dem se někam najíst. A šli. Kdopak to to to to je nad nad námi a řídí naše osudy? Sami vidíte. Hovory s Vosou. A co byste taky nechtěli ve všehomíru, kde Bůh je konceptem a Ďábel uměním. Prší…

Vladimír Franz