Doteky aneb Pokus o poznání člověka a herce
Vážený pane Ermle,
teprve dnes mi bratr, ing. programátor, přivezl opravený notebook. Odvezl si jej totiž do Ostravy, kde je šéfem výpočetního střediska jedné velké firmy. Po poradě s technikem rozhodli, že porucha bude v notebooku. Jelikož je moje Lenovo ještě v záruce, dal je bratr k opravě do značkové firmy.
Nevím, zda mé nepříliš dlouhé povídání Vám bude k něčemu dobré. Nezasahoval jsem do něj, takže je psáno jako původně zamýšlený „přídavek“ k rozhovoru s Igorem Barešem v DN 7/2013. Ještě jednou se omlouvám za zpoždění, mnou nezaviněné a přeji Vám zdraví, brzké jaro a hodně zdaru v práci i osobním životě.
S přátelským pozdravem
Zdeněk Kaloč
Igor Bareš. FOTO archiv
Kdo je Igor Bareš?
Řadu let jsme spolupracovali, většinou na těch největších a nejsložitějších rolích. Avšak položenou otázku sotva uspokojivě zodpovím.
Počátkem devadesátých let přišel do angažmá Mahenovy činohry v Brně štíhlý herec s výraznou tváří vyzařující charisma. Obsadil jsem jej tehdy do role Mercucia v Shakespearově Romeu a Julii. Záhy se pak stal stěžejním hercem mých inscenací. Byl vstřícný mému pojetí herecké tvorby. Přistoupil na budování pevné struktury dramatické postavy, a to induktivní metodou: od detailu k celku. Neboť – jak pravil jeden věhlasný architekt – v detailu je Bůh. Tento způsob tvorby je velmi pracný, namáhavý a ne každý je schopen či ochoten jej podstoupit.
Nejen já k Igorovi, ale též on ke mně byl náročný. Akceptoval výklad situace, v níž měljako postava jednat, jen když rozpoznal čivycítil, že je pravdivý, smysluplný a zajímavý. Málokdy to však komentoval slovy. Výmluvný byl jeho pohled zpod čela. V jeho očích se objevila pochybnost – Vážně?! Anebo souhlasný šibalský úsměv. Nesnášel – a domnívám se, že je tomu tak dodnes – povšechnost a samoúčelné schválnostiv duchu: Aby to bylo jinak. Igor zapisoval do svého textu svým osobitým jazykem detaily vnitřního i vnějšího aranžmá a postupně si tak vytvářel part své role. Do zkoušek přicházel vždy pečlivě připravený. (Domnívám se, že přijít nepřipravený, styděl by se sám před sebou). Právem byl pak nevrlý vůči kolegovi, který jej svou nepřipraveností zdržoval v práci, marnil jeho čas.V prostoru pracoval usilovně, naplno, i když ho občas trápilo bolestivé tělo. Igorův přístup k tvorbě také svědčí o jeho nemalém nadání, velké herecké inteligenci a dostatečné vybavenosti vnitřní i vnější technikou. Záměrně nakládá s tempem a rytmem, postupuje od vědomé výstavby postavy přes vytváření řetězce podmíněných reflexů k bezprostřednímu spontánnímu projevu.
Někteří herci kladou režisérovi otázky pro otázky. Snad proto, aby ukázali, že o roli „přemýšlejí“, anebo aby zakryli, že jim to zrovna nejde. Igor si tak nikdy nepočínal. Pokud otázku položil – způsobem zcela neokázalým – byla vždy smysluplná a žádala si odpověď. On si nikdy na nic nehrál. A nikdy nelhal.
Jaký byl náš osobní, mimoprofesní vztah?
Troufám si jej nazvat nedeklarovaným přátelstvím. Projevovalo se na zkušebně, v zákulisí, na jevišti. Když jsme opustili budovu divadla, každý si šel posvém. Oba jsme měli uzavřeny dveře svého soukromí. On prý někdy trávil i několik dnů v lesích, jen s kytarou. Samotář? Ne. Měl jen potřebu být občas sám se sebou. Introvert? Možná. Spíše však ten, kdo podstupuje očistu mysli i smyslů, dotýká se skutečných stromů, usedá na skutečný mech, hledá, nalézá a zase ztrácí podstatu svého já. Ve zkouškách a při představeních se mění v extroverta.
Igorův vnitřní život bych přirovnal k ponorné řece. Plyne utajena v hloubce a občas vyráží na povrch v podobách jednání dramatické postavy, hercova alter ego. Emoce, které jím cloumají, cloumají postavou: Alcestovu něhu a oddanostCeliméně střídají zuřivé výbuchy žárlivosti. A co odvážně hlásané nonkonformní názory? Čí vlastně jsou? Hercovy, či Moliérovy?
Ve Zločinu a trestu splývá Bareš s Raskolnikovem. S jeho pokušením, vraždou i touhou po vykoupení. V Hamletovinemedituje, ale zásadní otázku Být, či nebýt… klade publiku. Uvádí všechna pro i proti, radí se s diváky… Herec si pouze pasívně přisvojuje myšlenky a emoce dramatické postavy? Anebo je skrze postavu nalézá v sobě? Ano, empatií a hrou je probouzí ve svém nitru. Proto jsou Barešovy postavy tak autentické, a tudíž působivé.
Po letech, kdy už každý z nás pracoval v jiném divadelním souboru, doručil mi pošťák zvláštní obálku. Bylo v ní pozvání do Kuksu. Igor se tam ženil. V té chvíli jsem věděl, že naše tiché přátelství přetrvalo a že snad stále trvat bude.
Zdeněk Kaloč, režisér
/Text byl připravován k rozhovoru Richarda Ermla s Igorem Barešem publikovanému v DN 7/2013: Nemám před nikým tajemství./
Komentáře k článku: Doteky aneb Pokus o poznání člověka a herce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
