Z vybouřeného mládí ke státnické zralosti

Devízou „hradní“ verze režisérky Lucie Bělohradské je především zcela přesné obsazení hlavních rolí a angažování zdatných divadelních herců i do sebemenší epizody (všichni dobře mluví, Shakespeare respektive překlad Martina Hilského v jejich interpretaci tentokrát neutrpí vážnější újmu). Značné krácení jistě připraví originální verzi o mnoho důležitých výstupů a také mnohá objasnění motivů pro některé postoje jednajících postav, ale vše v inscenaci působí logicky, přehledně, temporytmicky svěže. Odpustil bych si prolog v angličtině (ze záznamu Robert Roussel) či stylizaci Fámy (Zdena Žádníková) jako flétnistky, která tóny z nástroje podle prstokladu věru nevyluzuje (pravda, seděl jsem blízko, pro většinu diváků bude tato drobnost nerozpoznatelná). To se však stalo na začátku a pak jsem byl stále spokojenější. Trefou do černého je obsazení výborného ostravského herce Norberta Lichého do role Falstaffa. Bujné požitkářství s intermezzy moudrosti i posmutnělosti prostupuje jeho upřímným vztahem k mladšímu příteli, princi Jindrovi. Když se však princ stane vládcem a bývalého kumpána rasantně odvrhne, Falstaffovo zklamání se jen v několika vteřinách divadelního času odkryje jako hluboká rána. Lichý nonšalantně perlí ve verbálních eskapádách, slavná čísla hraní si na krále či monolog o cti si s uvážlivým, nikoli však sebestředným timingem náležitě vychutnává. Adekvátního jevištního partnera má v Janu Dolanském (Jindra), princovo mladistvé řádění má pochopitelně oporu v mocenské pozici, mladíček plně užívá života, ale máme možnost sledovat, jak tento duchaplný a občas trochu hlučný hejsek vlivem okolností i politicko-rodinné konstelace dozrává ke královskému postu a tím i státnické zodpovědnosti. Role Jindřicha IV. skýtá ve srovnání s Falstaffem a princem méně efektních výstupů, Ladislav Mrkvička stárnoucího unaveného krále vykreslil jistými tahy a podmanivými valéry svého hlasu. Slavná scéna, kdy si po jeho omdlení princ nasazuje korunu, domnívaje se, že otec zemřel, je oběma herci zahrána se sugestivní ztišeností, zde ovšem plenérová ne zcela odhlučněná produkce poněkud tratí, divák se nemůže soustředit stoprocentně. Na druhou stranu, zaklonil jsem při tomto výjevu hlavu a uviděl nad sebou zářící hvězdy Velkého vozu…

Politicko-mocenské hrátky, válečné střety, zbabělost i zradu v „podání“ králových přívrženců i odpůrců úspěšně ztvárňují další představitelé (jmenujme alespoň Miloše Kopečného či Jaromíra Medunu), s jistotou své party odvádějí i zpodobitelé Falstaffových kumpánů a „komparsní“ lehká děvčata. Svěžestí se může pochlubit výtvarná stránka inscenace (scénografie Ondřeje Nekvasila si hraje s barovými židličkami jak při řádění v krčmě, tak při státnických zasedáních i mocenských střetech). Elegantní i sportovní kostýmy „ze současnosti“ (Zuzana Ježková) se dobře doplňují s poprockovým hudebním backgroundem Jana P. Muchowa. Přes veškerá omezení, jimiž venkovní prezentace klasického dramatického textu nutně trpí, jde o důstojnou i poutavou produkci.

Bylo by ovšem nespravedlivé opomenout Romea a Julii z Ostravy, také letošní premiéru, která se v prostorách pražského Purkrabství reprízovala třikrát. Energická interpretace režiséra Pavla Šimáka představila nesentimentální, mladistvě dravou Julii, jíž vdechla Tereza Dočkalová výraznou autenticitu. V poněkud kráceném překladu Jiřího Joska bylo seznamování obou milenců stručné až strohé, šlo mezi nimi především o prudké smyslové opojení, neměnilo však nic na silném prožitku, ústícím do katastrofy. Romeo Marka Holého byl předveden méně překvapivě, standardněji, šlo však o solidní herecký výkon, závěrečná dvojsebevražda v hrobce nebyla (myslím, že ku prospěchu věci) provázena ani výčitkou Julie, že ji Romeo nezanechal trochu jedu, ani shrnujícím „rozhřešením“ veronského knížete. Všechny ostatní postavy kusu ve finále – včetně ve hře padlých – nastoupí za mrtvé a zpívají, opakují jako zaklínadlo: Romeo a Julie. Hudba Pavla Helebranda ostatně patří k výrazně podpůrným složkám zdařilé inscenace: živé zpívání, dva muzikanti na jevišti vyluzující nervní, současný sound, a také na klarinet preludující bratr Vavřinec (Jiří Sedláček), rádce milenců i dodavatel osudového lektvaru. K uspokojivému výsledku přispěly také pozoruhodné výkony Jitky Smutné (hubatá i citlivá, jevištní prostor suverénně ovládající chůva) či Jana Hájka (Merkucio spíš melancholický než ironický). Osvěžením bylo i pojetí Romeova kamaráda Benvolia jako trochu oprsklého, baculatého teenagera (student ostravské konzervatoře Ondřej Malý, nepopleťme si ho s královéhradeckým hercem totožného jména i příjmení).

Letní shakespearovské slavnosti – W. Shakespeare: Jindřich IV. Překlad Martin Hilský. Režie a úprava Lucie Bělohradská, dramaturgie Barbara Tůmová, scéna Ondřej Nekvasil, kostýmy Zuzana Ježková, hudba Jan P. Muchow, pohybová spolupráce Lenka Vágnerová. Premiéra 24. června 2010.