Jiří Valenta: Poslední partie Ivana M. Jirouse
Ačkoliv se snažím fotit převážnou část svého značně podivného života, jsem si skoro jist, že nejsem opravdový fotograf. Tedy ve smyslu toho, jak chápu význam tohoto slova. Fotografové byli a jsou pro mě Kratochvíl, Holomíček, Krčil, Curtis nebo Adams. A samozřejmě řada dalších. Mám fotku rád, ale sám jsem spíš dělníkem fotografie, což beze zbytku platí hlavně v posledních letech, kdy práce s fotografií a na ní zcela převažuje nad samotným fotografováním.
Snad jako čtrnáctiletý pubescent jsem poprvé intenzivně zaregistroval sílu fotografie u Jiřího „Bertíka“ Vergnera, který měl celý byt vytapetovaný fotografickými portréty svých přátel snímanými velkým širokáčem. Z nich jsem po letech uplácal výstavu v Rubínu, kde jsem pak dokumentoval i divadelní inscenace. Několika fotografickými soubory jsem se pak více jak patnáct let snažil zaznamenat život kolem antikvariátu Ztichlá klika. Zlomovým bylo pro mne setkání s Petrem Třešňákem, který mě seznámil s Evou Davidovou. Díky ní jsem pak mohl s Annou Fárovou pracovat na její monografii pro Fototorst. S Davidovou spolupracuji intenzivně dodnes, spravuji i její rozsáhlý a unikátní archiv. Z dalších svých učitelů a aktivit nemůžu vynechat Mirka Vránka, který mě asi ovlivnil a nasměroval ve fotografování nejvíce, zvětšování pro Ladislava Sitenského, průběžnou digitalizaci několika fotografických archivů a pořádání fotografických výstav v Divadle Komedie, kde jsem ještě v loňském roce pracoval jako kulisák. Z deníkových focení v divadle se mi zásluhou Dušana D. Pařízka povedlo dát před rokem v Komedii dohromady výstavu fotografií Ve stínu pracáku, jež mapovala život jevištních manipulátorů pod pracovním světlem na divadelních prknech.
Jestliže jsem si skoro jist, že nejsem fotograf, jen – snad – fotící dělník fotografie, tak zcela jist jsem si tím, že nejsem žádný rétor ani psavec. Je tedy pro mne velmi těžké propitvat se přes roky prožité s Ivanem M. Jirousem k popsání příběhu této fotografie. Těžší a smutnější i vzhledem k tomu, že dnes téměř každý, kdo s ním jen promluvil, se vydává za jeho přítele a připravuje knihu vzpomínek. Znal jsem se s Martinem dlouho, ještě z doby svého života v Betlémské ulici, kam často směřoval za slovem a uměním. Po letech jsme se oba potkali v jednom osaměle stojícím smíchovském domě v Nádražní ulici, kde on obýval s dcerou Františkou velký byt a já s přítelkyní Alicí a dvěma psy malý, ale milý a půvabný podkrovní prostor. Jezdili jsme spolu vlaky do okolních krajin, nejčastěji k Berounce, on vždy v klobouku a s košíkem. Když v něm neskončily houby, dostalo se alespoň na kameny. Na návštěvy jsem k němu chodíval spíše já, neboť bývaly spojeny s jeho kulinářskou vášní, a tedy i gurmánským zážitkem. Hlavně v umění polévkovém byl nepřekonatelným mágem. Mnohem více času jsme ale trávili u stolu přes ulici, ve výčepu restaurace Oáza na Smíchovském nádraží. Tam jsme oba měli ve skutečnosti trvalou adresu. Bylo to období vrcholného pití alkoholických nápojů. Krom přisedávajících si, nádražím protékajících a zcela anonymních lidí se zde vytvořila nemalá množina menších či větších štamgastů a samozřejmě občas přisedlo i pár čumilů a pijavic. Ti se ale celkem rychle sami odpojili, nebo byli Ivanem odpojeni. Oáza byla po několik let skutečnou oázou, místem, kde se setkávali muzikanti, výtvarníci, spisovatelé a básníci stejně jako popeláři, hlídači či invalidní důchodci. Snad bez výjimky pijáci. Pilo se hodně a pilo se pořád. Ale kupodivu se zvláštním režimem nutné existenční kázně. Nikoli existenciální! Ta byla neřízená a svobodná. Mnoho se hovořilo a hodně se i mlčelo. Poslouchala se vybraná rocková muzika, hrálo v šach, pozoroval a často aktivně ovlivňoval cvrkot a život na nástupišti. Ale hlavně a především docházelo k předem domluveným, nebo naopak zcela náhodným setkáním. Středobodem celého dění byl právě Ivan Martin Jirous, řečený Magor, který sem docházel jak do své kanceláře. Četl zde, psal poezii i své pravidelné sloupky do Divadelních novin. Často jsem byl i prvním čtenářem oněch textů nebo posluchačem jejich čtení samotným autorem. Fejetony pro Divadelní noviny ve většině případů psal až v den uzávěrky, nebo dokonce den dva po ní. Občas nevznikly vůbec. Redaktor Divadelních novin Vladimír Hulec, v Oáze přezdívaný Rychlý běžec, člen našeho šachového oddílu Magor Oaza Team, vždy dorazil do výčepu netuše, v jakém stavu a jestli vůbec příspěvek je?! Většinou rozdal přítomným stolovníkům výtisk posledního čísla svého domovského listu a podle aktuálního stavu Ivana i textu buď zase odběhl, nebo setrval u malých piv a velké královské hry čekaje na dokončení. A tak pořád dokola, den za dnem, týden za týdnem.
Nakonec šlo ale všechno postupně do hajzlu. Dobrovolně jsem ukončil své nezřízené pití a nedobrovolně se musel z Nádražní odstěhovat. Jirous po opakujících se zdravotních peripetiích skončil s alkoholem také. Přestal psát do Divadelních novin a z důvodu plánované rekonstrukce domu se i on odstěhoval na jinou smíchovskou adresu. Oáza se proměnila. Výčep se přestěhoval na druhou stranu budovy s výhledem ne na koleje, ale do rušné ulice. Našim každodenním setkáním byl konec. Oáza tak zanikla nejdříve jen pro nás a nakonec i fakticky. Duch místa se Martin snažil obnovit v hospodě U Čerta, na rohu ulic Kroftova a Zubatého, ale bez úspěchu. Jediným společným jmenovatelem byl nakrátko jen stejný výčepák a stále méně častá přítomnost několika posledních mohykánů včetně již v té době těžce nemocného, stále více zasmušilého starého bílého muže IMJ.
Z tohoto období je i tento Jirousův portrét vyfocený bohužel pouze digitálem. Fotografie nesmírně osobní, s odstupem času pro mě stále více bolestná. Naše tehdy již řídká, většinou především šachová setkání se v té době uskutečňovala po telefonické dohodě. Na stole byla jen káva a nealkoholické pivo. Žádné dříve obvyklé vodky či borovičky a orosené smíchovské desítky. Martinovi nebylo dobře, ale nikdy si nestěžoval. Mlčel. Pár slov pronesl jen ke hře. Tiše, se zvláštním smutkem. Já absolutně nevěděl, nebo snad nechtěl vědět, že se blíží jeho konec. Martin to však – myslím si – věděl velmi dobře. Na zde poprvé publikovaném snímku mi dnes připadá jako Viking nebo Indián, který je smířen. Ví a čeká. Bohužel nečekal dlouho. Za pár dní zemřel. Toto je pravděpodobně jeho poslední fotka při pravděpodobně poslední jeho šachové partii. A výsledek? Během hry měl neustále převahu, ale nakonec se mi podařilo vyhrát. Často si dnes na tento den vzpomenu.
Fotografováno obyčejným digitálem
Komentáře k článku: Jiří Valenta: Poslední partie Ivana M. Jirouse
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Kyslík Míra
Děkuji…konečně někdo aspoň trochu popsal Magora tak, jaký skoro opravdu byl….na Oázu, magora a chvíle i s výlety, či excesy rád s trochou smutku vzpomínám….
15.02.2014 (11.06), , Trvalý odkaz komentáře,