Divadelní noviny > Kritika

Josef Mysliveček: Olimpiade (kritické teze)

Obě premiéry málo známé opery Josefa Myslivečka Olimpiade (L’Olimpiade, Teatro San Carlo Neapol 1778) sklidily až demonstrativní ovace. Patřily k dnes obvyklé evropské poetice operního „režisérského“ divadla, podobně jako vloni v listopadu na festivalu Janáčkovo Brno nastudování Káti Kabanové z Norimberku a Věci Makropulos z Maastrichtu. Kéž by konečně prokázaly, že operní divadlo se dnes už opravdu dělá jinak než za Václava Věžníka, a to nejen v režii, ve vizuálu, ale také v provozu, v nadnárodních kooperacích, a v neposlední řadě v tom, co dnes musí umět operní pěvec a kdo ho to může naučit.

Esteticky i významově kvalitní projekt v Evropě začíná u dramaturgické rozvahy, proto tam potřebují kreativní dramaturgy, kdežto u nás dramaturg zpravidla jen sestavuje programovou brožuru. Ondřeje Hučína, podepsaného též pod Olimpiadou, považuji za světlou výjimku, i když pro pražskou inscenaci pořídili novou inscenační verzi Olimpiady především režisérka Ursel Herrmann a dirigent Orchestru Collegium 1704 Václav Luks. Zamítli obvyklý smírný konec příběhu typické opery seria a logicky domysleli vlastně psychologickou analýzu příběhu, kterou z Myslivečkovy „afektové“ hudby podle mne naprosto právem vyposlouchali. A co nejdůležitějšího: úmysl promítli do všech postupů inscenace! Do dramatismu hudebního nastudování, které nelpělo na poučkách o autentické interpretaci, ale sloužilo projektovanému celku inscenace – a Orchestr Collegium 1704 s Václavem Luksem prostě do Stavovského divadla na takový repertoár jednoznačně patří!! Do gestického a pohybového slovníku jednajících postav, který režisérka aktérům detailně předepsala a který samozřejmě vychází opět z významové gestiky hudby samotné. Proto je pro inscenátory nejdůležitější pěvecký výraz skloubený s podobou a jednáním postavy, jemu jsou podřízeny i významové kostýmy a detailně propracovaný light design. Žádná věrná historie, ale prožitek příběhu a strastí hrdinů je cílem této inscenace. A vyprávění barokně zamotaného příběhu tak jasně a přehledně, že nějaký obsah opery v programu vlastně není třeba.

Ostatně v barokní opeře se postupovalo stejně, antickou realitu nahlíželi po svém a volně nakládali s partiturou s cílem nikoli „věrně zahrát autora“, jak se u nás stále papouškuje, ale vytvořit konkrétní jevištní výpověď. Režisérka také šikovně připomíná a využívá barokně – klasicistní postupy. Opět na prázdnou scénu s prostupnými stěnami vede úzká bílá chodba, podobná té z její inscenace La clemenza di Tito (Stavovské 2006), do níž však vidí sotva polovina diváků. Půdorys bludiště symbolizuje základní téma inscenace, v níž postavy bloudí svými osudy a nevyznají se ve svých duších. Nad orchestrem se houpe loďka, v níž si v závěru opery zoufá Licido (v árii převzaté z Gluckovy opery Ezio), když zřejmě touží přeplout řeku do podsvětí. Rituální ohně. Sbory supluje čtveřice výtečně sezpívaných Strážců osudu (Alena Hellerová, Jan Mikušek, Václav Čížek, Tomáš Král) připomínajících barokní karnevalové masky a buřinkami na hlavách i fízly a donašeče, lze si vzpomenout i na Formanovy Větříčky v Amadeovi. Tradici kalhotkových rolí úprava perzifluje tenorovou postavou vychovatele Aminty, tady přísné guvernantky Aminty, která se na cestách vláčí se dvěma kufry (pěvecky jistější Krystian Adam, komičtější Jaroslav Březina). Králův rádce Alcandra zůstal v dramatickém personálu mužem, na jevišti se však proměnil spíš v panovačnou tajemnici v kostýmku, ulíznutými vlasy a brejličkami, takovou, která vládne úřednictvu a manipuluje svým pánem – brilantně ji ztělesnila Helena Kaupová. Konečně u těchto týpků vlastně na pohlaví nezáleží, dosaď si každý, co je libo, účinku postavu to neublíží – absolvuje jak mužské, tak ženské řešení situací.

Evropské intence obsazení koprodukčního projektu doložily především tři mladé pěvkyně coby malý vzorek pestré mezinárodní společnosti, která spoluformuje operní Evropu, vesměs lidé s vysokými ambicemi i schopnostmi, kteří se přesto tlačí ve frontách na dobré role – Evropa je přeplněná po všech stránkách vynikajícími interprety, jen u nás se to neví. Fajnšmekři na barokní hudbu myslím mohou mít výhrady k jemnostem pěveckého stylu, daly se zaslechnout i namáhavé tóny a dokonce intonační nepřesnosti, jakkoli všechny pěvecké výkony považuji za výsostné technicky a hlavně výrazem, tedy schopností stvořit skutečnou postavu, zmítanou vášněmi a touhami. Italky Raffaelly Milanesi v roli Megacla si cením nejvíc, spolu s Američankou Tehilou Nini Goldstein v roli Licida, Sophie Harmsen (narozena v Kanadě, žila v Jihoafrické republice) v roli Argene pak navíc za pěvecké kvality. Zvlášť rád konstatuji, že v klíčové roli princezny Aristei stejné kvality prokázaly Simona Houda-Šaturová a Kateřina Kněžíková, obě perfektní pěvecky i hereckou suverenitou – a hlavně „tahem“ na postavu, energií, která z nich, jako ze všech na jevišti, tryská do hlediště. Neméně výtečného Johannese Chuma (král Clistene) už v Praze známe z minula.

To je realita operní Evropy! To je důvod, proč tam opera neskomírá, kdežto u nás ano v odborářských půtkách a v žabomyších polemikách o estetické veteši, kterou bylo třeba dávno vyhodit do popelnice – a pak i u nás lidé rádi půjdou do opery.

Chválu zaslouží koprodukční vznik inscenace vyrobené a nastudované v Praze také pro Theâtre de Caen, Opéra de Dijon a Les Theâtres de la Villa de Luxembourg. Rozpočítány jsou na sebe navazující tři provedení inscenace v každém divadle, což při údajném rozpočtu inscenace pro Národní divadlo kolem pěti milionů korun znamená, že jedno pražské provedení vyjde na bratru půdruhamilionu korun! Zřejmě proto se inscenace hraje jen třikrát – na reprízy nejsou peníze. Jenže pak je to ekonomicky špatně založený projekt a pokud neumíme Olimpiadu pořídit levněji, tak ji, s těžkým srdcem říkám, v takové koprodukci a takovým způsobem holt nehrajme! Mimochodem – je to dobrý praktický příklad nízké konkurenceschopnosti rozpočtu Národního divadla v operním světě.

Ostatně českou premiéru opery pořídil Luděk Golat v Ostravě (2005) hodně pozoruhodným způsobem v plenéru a v uměleckých a ekonomických mantinelech regionálního divadla. Vloni na podzim zase on spolu s Oliverem Dohnányim operu úplně jinak nastudovali v Bologni. Tady už nechyběl ani závěrečný sbor považovaný za ztracený – právě pro boloňskou inscenaci se ho podařilo dohledat, což pražským inscenátorům uniklo a Ondřej Hučín v programu ho má stále za nezvěstný. V pěkně vybaveném programu, dodejme, důležitá informace se v době internetu holt snadno ztratí v přemíře jiných. Hodně ale Hučínovi zazlívám, že se alespoň nezmínil o ostravském prvním nastudování, když už ne o tom boloňském.

Odpovídá takový projekt smyslu a účelu Národního divadla? Jeho heslu Národ sobě? První premiéra prakticky uzavřena jen protokolárním hostům, tedy celebritám! A sponzorům, což je sice správné, pokud nadační fond Bohemian Heritage Fund poskytne údajně pětinu potřebné částky a vlastně umožní projekt realizovat – zaslouží veřejné poděkování. Že se do „protokolu“ vejdou pracovníci a „přátelé“ Národního divadla už považuji za šlendrián, stejně jako to, že kritiky rozesadili na místa, odkud na jeviště nebylo nic vidět – to není rozumné řešení jistě komplikované situace. Pro běžné milovníky opery zbyla jen dvě představení. Ano, máme hrát Myslivečka, proč ne zrovna Olimpiadu, zvláště v „evropském“ inscenačním trendu s vynikajícím výsledkem, jenže k čemu to, pokud je praktický dopad do zdejšího operního života prakticky nulový?

ND Praha (Stavovské divadlo) – Josef Mysliveček: Olimpiade. Autor libreta Pietro Metastasio. Režie Ursel Herrmann, dirigent Václav Luks, scéna Hartmut Schörghofer, kostýmy Margit Koppendorfer. Premiéry 2. a 5. května 2013.

 

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 8. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Josef Mysliveček: Olimpiade (kritické teze)

1. JIRI ORT

   

   Výborně, výborně
   – snad jenom doplnit, že „Věžníků“ je v Česku stále bohužel dost…
   J.O., Mnichov

   09.05.2013 (10.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     No právě…
     V Mnichově se máte, je tam skvělá opera, moc rád tam jezdím.

     09.05.2013 (10.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jakub Růžička

   

   Souhlasím s vámi, pane Hermane!
   Měl jsem evidentně velké štěstí, že jsem si včas pořídil vstupenky na poslední reprízu – netušil jsem, že jsou v plánu jen tři představení, ND to raději ani nijak neavizovalo. Byl to naprosto úchvatný zážitek. Bohužel jediný ze všech produkcí ND v této sezóně, které jsem viděl, většinou převládala nuda nebo hrůza, v opeře i v činohře…
   Je tedy skutečně absurdní, že se takhle kvalitní a drahá inscenace už nebude uvádět!!!
   Z vašeho článku pro mne plynou dvě otázky. Jsou v ceně této inscenace započítány i ušlé tržby ze vstupného za řadu dní, kdy se před premiérou nehrálo?
   A z toho plyne druhá otázka: proč takové podmínky mají k práci jen cizinci (podobně se snad měsíc nehrálo před premiérou Wilsona). Je vůbec v lidských silách, aby čeští režiséři produkovali inscenace v špičkové evropské kvalitě v bídných českých provozních podmínkách. Není přeci div, že Olympiade byla po všech stránkách úchvatná, když měli tvůrci obří rozpočet a spoustu zkoušek na jevišti, během kterých mohli tu parádu dát precizně dohromady. Samozřejmě, prvotní je talent, ale z pověstného h… nemůžou přeci čeští tvůrci plést do nekonečna skvělé biče a ještě jimi efektně práskat. Jednou, možná dvakrát, třeba aby prokázali, že umí, ale pak by měli mít k práci stejné podmínky jako zahraniční tvůrci. Jinak tady promrháme další generace tvůrců, řekl bych.
   Bohužel i to, jaké podmínky k práci uděláme cizincům (a to skutečně není nic proti nim! díky nim alespoň tušíme, co je evropský standard) a jaké domácím tvůrcům napovídá o naší národní povaze, mentalitě, přístupu ke kultuře víc než dost…

   09.05.2013 (11.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Dávám vám za pravdu,
     vyhazujeme oknem to nejpodstatnější, co máme – talent a schopnosti nadaných lidí, z nichž někteří, jak vidět, opravdu umějí, jen dostávají malý a někteří žádný prostor. A nejde jen o zpěváky a režiséry a výtvarníky, ale také skladatele a libretisty, kteří prokázali, že umějí, ale nikdo od nich nic neobjedná a do šuplíku se opery skládat nedají.
     Je to v naší opeře zmršené ve všech ohledech, ale nesmíme to vzdát!
     Na obě konkrétní otázky odpovědět neumím: cizinci si zřejmě smluvně zajistí podmínky, kdežto tuzemští jsou rádi, že je do ND pozvou, když nevezmou oni, vezme jiný. Ale nechci glajchšaltovat, každý případ je jiný. Ostatně, proč v opeře ND dávno nerežíroval David Radok? Protože nedostal podmínky, jaké požadoval. Za Jiřího Heřmana se přece jen poměry trochu zlepšovaly, jak dokládá Parsifal či Gloriana. Jenže po něm se zase dostali do vedoucích míst praktičtí pragmatikové – tahle rakovina prorůstá českou operu dlouhá desetiletí.
     Jestli jsou v nákladech i tržby za ušlá představení, nevím, detaily neznám – bylo by dobré, kdyby zareagoval někdo kompetentní z Národního divadla, vyzývám je k tomu.

     09.05.2013 (11.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ