Divadelní noviny > Zahraničí

Budoucnost (amerického) divadla?

Je mu 43 let. Narodil se ve Spojených státech. Jen za poslední tři roky obdržel několik prestižních cen, mezi jinými Obie Award 2012 za inscenaci World of Wires, se kterou nyní objíždí světové divadelní festivaly. Je nadšen moderní technologií a virtuální simulací. Láká ho spojování vědy a umění. Je režisérem, scénografem, sportovcem, dramatikem přednášejícím na Institutu Technologie v Massachusetts. Je to budoucnost amerického divadla a jmenuje se Jay Scheib.

Co mě život a školy naučily

Jay Scheib (*1969) začal studovat divadelní umění na univerzitě v Minnesotě. Později, přilákán slavnými jmény (například zde působící Anne Bogart), pokračoval na kolumbijské University School of the Arts, kde získal titul v oboru divadelní režisér. Je hostujícím profesorem na na Mozarteu v rakouzském Salzburgu a zároveň na Norské divadelní akademii ve Fredrikstadu. A od roku 2003 působí jako profesor hudby a divadla na Institutu Technologie v Massachusetts a od roku 2001 je zároveň hostujícím profesorem.

Ale úplně na začátku, ještě před všemi univerzitami, prošel malý Jay S. výchovou na Iowské farmě. Rád říká, že vynalézavost, kterou si osvojil při opravě traktoru uprostřed polí nebo při zacházení s kombajnem, později mnohokrát využil ve své divadelní praxi. A jeho juniorská kariéra skokana do výšky mu zase dodala na houževnatosti – jeho největším sportovním úspěchem bylo šesté místo na juniorských olympijských hrách. Mladý skokan se ale najednou rozhodl změnit směr a se stejným zápalem se začal věnovat divadlu.

Adaptace napříč vším

Svou uměleckou kariéru zahájil v roce 1991 divadelním zpracováním díla Antonina Artauda s názvem Le Jet du Sang. Jeho počínání zaujalo místní kurátory a díky jejich podpoře měla vzápětí na maďarském Mezinárodním festivalu nezávislého divadla premiéru jeho další hra – The Seasonal. V roce 1992 spoluzaložil The American Theater Institute a stal se jeho uměleckým režisérem. Z institutu se později stalo The Arcade Studio, pod jehož vlajkou vznikly díla jako The Kingdom, The Suicide, Poems for the Theater a mnohé další. Scheib je dodnes velmi plodným umělcem – ve svých 43 letech má na kontě už přes čtyřicet divadelních, operních a „live theater“ produkcí.

Jay Scheib má rád adaptace skrz naskrz uměním a nejen jím. Ať už to jsou divadelní produkce inspirované filmovými díly, knižními texty nebo využívající úplně jiných zdrojů. Není to tak dávno, co upravil do jevištního tvaru třeba post–punkové album Addicted to Bad Idea kapely The World/Inferno Friendship Society. Ale nevyhýbá se ani klasikům – zpracoval například Tolstého Vládu tmy (2005) nebo Čechovova Platonova, (This Is the End of Sleeping, 2004). Na literární předloze je postavena i „nová opera“ Dům na Bali s hudbou Evana Ziporyna (2009).

Next Wawe

K Domu na Bali malá odbočka – české čtenáře z řad diváků alternativního divadla zaujme název brooklynské přehlídky, na které se inscenace představila v roce 2010 – šlo o festival Next Wawe. Že vám to něco připomíná? Tento festival pro dobrodružné umělce a dobrodružné publikum se na Brooklynské hudební akademii (BAM) koná každý podzim už od roku 1983 a jeho myšlenka se postupně rozšířila do dalších zemí, se zpožděním deseti let například právě do ČR. Odtud tedy naše každoroční …příští vlna/next wave… S Brooklynskou hudební akademií mají vůbec čeští umělci co do činění. Čas od času tu vystupuje například Iva Bittová. Pokud tu zrovna nepotkáte ji, každoročně máte možnost zajít na již tradiční podzimní přehlídku New Czech Films.

A právě filmy jsou pro Scheiba velmi důležitým zdrojem inspirace. Projekt This Place is a Desert z let 2005–2008 je inspirován šesti filmy Michelangela Antonioniho.

Své důvody, proč si pro své divadelní produkce rád vybírá filmové předlohy, shrnul lapidárně: Naše kultura je kulturou biografu. Evropská kultura je možná stále ještě kulturou divadelní, ale v USA vítězí nepochybně kino. Proto chci-li zachycovat Ameriku, nesmím opomíjet film. Jevištní adaptací filmového díla je i jeho zatím poslední divadelní inscenace World of Wires, pro kterou si vybral dílo dalšího filmaře, Rainera Wernera Fassbindera. K tomu říká: Existuje několik důvodů pro mé zaujetí Fassbinderovou prací. Jedním z nich je snaha dostat se v divadle ‚do reality‘. Začal jsem se zabývat otázkou naturalismu, stylu divadla, který v USA sklidil zdrcující neúspěch. Jeho ideou bylo představit jevy skutečného života v divadelním světě ‚jedna ku jedné‘. Vzal jsem tu otázku jako vědecký proces: Pojďme prozkoumat sociální situaci pod mikroskopem, nazkoušet ji v místnosti se čtyřmi stěnami a až na samém konci se rozhodneme, kterou zeď odstraníme. (…) Když jsme pak skutečně takto pracovali, přišli jsme na to, že výsledek nikdy nebude uspokojivě realistický, naturalistický. A zkoumali, kombinovali a pracovali jsme dál. Tak vznikl Svět drátů (World of Wires).

Oslnivé zakončení trilogie

Letos uvedená inscenace World of Wires, jejíž premiéra se odehrála na lednovém newyorském festivalu The Kitchen, sklidila snad nejvíc ohlasů a také hned dvě prestižní ceny: Guggenheim Fellow Award a Obie Award za nejlepší režii. Svůj tvůrčí zájem bych mohl zařadit do radikálně odlišných období, prohlásil po premiéře Scheib. První by se dal vymezit lety 2003–2007. Nazval jsem jej Odklon od naturalismu. Pak jsem vytvořil devět inscenací zaměřených na zkoumání naturalismu a cinéma vérité. Fascinovala mě realita. Tak vznikla trilogie Simulated Cities / Simulated Systems, jejíž závěrečnou částí je právě World of Wires. Nyní se můj zájem přesouvá k fikci, nejméně ještě na další tři roky.

Všechny tři díly zmíněné trilogie vznikly během Scheibova profesorského působení na Institutu Technologie v Massachusetts (MIT), které mu umožnilo rozšířit divadelní pojetí reality o zcela nové technologické postupy. Na produkci kromě divadelníků spolupracovali také univerzitní vědci, kteří byli schopni přinášet nejmodernější vědeckotechnické poznatky. Na jevišti se prolíná různě zachycovaný strach, alkoholismus vybičovaný až ke stavům deliria, humor, sex, láska, nenávist, vše vybičováno do extrému jako ve snách či v blouznění. Kamery přenášejí detaily na plátna umístěná na jevišti. Vše se před divákem odehrává úděsným, rychlým tempem. Tlačíme divadlo do míst, kde se objevují nezodpovězené otázky, do místa konfliktů. Tak vzniká dobré divadlo, osvětluje své postupy Scheib.

První díl trilogie byl uveden v roce 2008 pod názvem Untitled Mars (This Title May Change) a Scheib za něj obdržel cenu 2008 Obie Award za nejlepší scénický design. Těží z textů Philipa K. Dicka, Stanisława Lema či Kurda Lasewitze a inspirací mu byl i skutečný vesmírný simulátor pro budoucí návštěvníky Marsu, který je postaven v jedné z pouští amerického státu Utah.

Druhou částí trilogie byla inscenace Bellona, Destroyer of Cities, uvedená o rok později, jež byla dramatizací sci-fi románu Dhalgren od Samuela R. Delanya.

World of Wires, závěrečná část série, je divadelní adaptací filmu Welt am Draht německého dramatika a režiséra Rainera Wernera Fassbindera, která je ale původně dramatizací románu Daniela F. Galouyea s názvem Simulacron-3. Propojuje virtuální simulace, informační technologie, filosofické otázky a svět sci-fi. Ukazuje svět, ve kterém se mísí realita s virtuálním prostorem. Postupně přestává být jasné, kde končí skutečnost a začíná fikce. World of Wires je završení pěti let mé práce a asi dvanácti produkcí, které v té době vznikly, říká režisér. To je také důvod, proč právě v této inscenaci i vstupuji na jeviště. V této produkci totiž stojí režisér přímo na scéně a udává hercům pokyny. Sám přitom drží kameru v ruce a její obrazy se živě přenášejí na plátno. Vzniká tak pozoruhodná mozaika nekonečných příběhů a neustále se proměňujících obrazů.

Zaujat prostorem sviští v čase

Říká se o něm, že je jedním z nejlepších současných amerických divadelních vypravěčů. Jeho vášní je prostor. Hodně přemýšlím o tom, jak ovládnout prostor, zvláště prostor negativní. To je základním stavebním kamenem mého přemýšlení o divadle. Dokonce důležitějším než text. Nemusí to být nutně slova, která nesou informace. Někdy je to prostorová či obrazová kompozice. To je možná důvod, proč se mi tolik líbí práce Antonioniho. Jako spisovatel mám pochopitelně v oblibě jazyk, ale je pro mě zároveň opravdu důležité najít způsob, jak umožnit prostoru fungovat, najít jeho roli, vtisknout mu správný charakter.

Se svými vizemi ovládnutí prostoru křižuje Ameriku i Evropu. Inscenací World of Wires zakončil další fázi svého divadelního zkoumání, které trvalo přes šest let. Turné tohoto oslnivého divadelního díla po světových festivalech ještě neskončilo, ale americký režisér už se vrhá do dalších projektů. Nedlouho po premiéře World of Wires spatřila světla reflektorů tanečně divadelní produkce The Seven Sages of the Bamboo Grove, na níž spolupracoval s choreografem Yin Mei a Hong Kong Dance Company, v květnu se vydává pro změnu do Osla, aby tu se členy Norské Divadelní Akademie nazkoušel Fatzer od Meinera Müllera. A ve své domovské MIT chystá premiéru Euripídovy Elektry.

A tak dál a tak dál. Tvůrčího ducha Jaye Scheiba snad nejde zastavit. American Theater Magazine to vyjádřil po premiéře Světa drátů vizionářsky. Prohlásil Scheiba za toho, který bude určovat směřování amerického divadla v příštím čtvrtstoletí. K tomu není co dodat. Snad jen – proč pouze amerického?

• Autor: Klára Zindulková
• Publikováno: 15. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Budoucnost (amerického) divadla?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ