Divadelní noviny > Festivaly

Setkávání pokrevních bratrů

Mezinárodní festival divadelních škol Setkání/Encoun­ter v Brně se letos – ve dne­ch 16.–20. dubna – konal již potřiadvacáté. Jeho název je – jak do programové brožury napsal děkan pořádající Divadelní fakulty JAMU doc. MgA. Zbyněk Srba, Ph. D. – dostatečně výmluvný. Rozmanitost, originalita a neopakovatelnost tvůrčích postupů vytváří unikátní příležitost k mimořádně důležitému a jistě inspirativnímu poodhalení tajů současného mladého divadla.

Každý festival divadelních škol by měl být sondou do divadelní budoucnosti, tvrdí ve stejné brožuře ředitel festivalu prof. Petr Oslzlý. Při pohledu na intenzivní program a off-program a na rozpětí hostujících škol, jež obsáhly plné čtyři kontinenty od Evropy přes blízkou i dálnou Asii až k Střední Americe a Jižní Africe, nelze s těmito pohledy a očekáváními než souhlasit. Dvanáct škol (a inscenací Hlavního programu), jedenáct zemí… Lze vůbec z této mozaiky na něco usuzovat?

Prvotní osvity

Byl jsem letos (poprvé) v porotě. Tak jsem se účastnil i – dalo by se říct – malého kritického setkání/encounter pěti osobností ze čtyř zemí (a dvou kontinentů). Rozebírat a hodnotit tak rozdílné inscenace, jež festival nabízel, lidmi s rozdílnými životními zkušenostmi a názory na divadlo, bylo však stejně neuchopitelné a ve výsledku především sondou do kulturně a profesně rozdílného kritického divadelního myšlení. Někdy jsme se shodli velmi, jindy naopak. Nebudu zde vynášet naše pohledy ani rozebírat naše rozdíly, ve výsledných oceněních jsme se myslím všichni shodli zcela, a to i s tradiční osobní Cenou ředitele festivalu Petra Oslzlého (viz Kronika tohoto čísla DN). Spíš si chci postesknout, že z viděného nelze na nic obecného – především do budoucna – usuzovat a že všechny inscenace i ocenění jsou spíše lehkými osvity prvotních kroků začínajících divadelníků, kteří se budou muset ještě velmi omílat a kultivovat, než dojdou do hor zvaných neopakovatelné, originální divadlo.

Nejcennější na celém setkání je rozdílnost přístupů k divadlu a pohledů na ně. Vypovídá nejen o kvalitách škol, ale – a myslím především – o daných zemích a kulturách, o jejich současném stavu, jenž se v tvorbě škol silně odráží. Zatímco Číňané přivezli až extrémně tradiční typ asijského divadla, které tu víc, tu méně a tu vůbec obohacovali moderními výtvarnými a hereckými prostředky a postupy, a obdobný přístup – byť v méně okázalé podobě – volili i Kazaši a Bulhaři, přivezli Mexičani v podstatě revoluční divadlo, které jako by vypadlo z dílny tzv. guerilla divadel 60. let.

Evropa světí formu

Na rozdíl od nich byly všechny západo- a středoevropské školy a jejich inscenace modernisticky poučené, kultivované, s velkou znalostí soudobých divadelních postupů. Od režisérů, kteří pracovali s velkou stylizací a výrazovou expresí, přes výtvarné pojetí prostoru (včetně light designu) a práci se zvukem (se snad až příliš častým, manýristickým používáním mikrofonů a mikroportů) až samozřejmě k herectví. To bylo vlastně v jistém smyslu nejkonzervativnější. Jako by dnes šlo v herectví především o ovládnutí forem a žánrů. Autorství a osobitost se vesměs vytrácely. Herec byl nástrojem v rukou dramaturga, režiséra, výtvarníka a hudebníka. Na hereckou kvalitu ano, na osobnost a osobitost bych se však neodvažoval ukazovat snad ani u jediného. Tedy s dvojjedinou výjimkou – Juliana Mückeho a Sebastiana Kläye ze švýcarské Scuola Teatro Dimitri! Inscenace ruského profesionálního režiséra Grigorije Lifanova Bobok, jež je dramatizací stejnojmenné Dostojevského povídky, byla pro mne tím divadelně nejradostnějším zážitkem festivalu. Tedy především první část. Představení se totiž lomí do dvou vysoce rozdílných partů. První je razantní němou groteskou dvou (na konci pak tří) klaunů v prázdném bytě. Představují hlavní postavu – spisovatele (a jeho alter ega) – který hledá inspiraci k napsání povídky. Téma hercům slouží k rozehrávání neuvěřitelných situací plných pohybového humoru a scénických nápadů, skvostných sól i nádherných hereckých duet (na konci trií) s přesně pointovanými gagy. Jako by před očima ožíval Buster Keaton s jeho deadpan tváří a existenciálními podtexty jeho hraní. Tito dva herci jsou svými dovednostmi již hotoví, skvělí komici. Druhá část, která se odehrává na hřbitově, tento typ herecké grotesky opouští. Divák sleduje jakési panoptikální divadlo různých lidských typů a profesí. Herců je náhle přehršel, důraz je kladen na souhru, kostým a líčení. To vše skrze laskavý, byť černý humor. Je to také působivé a svým způsobem i kvalitní divadlo, ale s úvodní částí nepropojitelné. Tu první bych hned pozval na Letní Letnou či jiný festival nového cirkusu. Tu druhou třeba na Pražské Quadriennale, jeho kostýmní sekci. Dohromady však nekomunikují. Jako byste jedli skvělý smetanový dort politý kvalitním lákem z okurek.

Všichni jsme Jihoafričani

Naopak naprosto konsistentní, navíc vysoce moderní a obsahem aktuální inscenaci přivezli Jihoafričané. Komorní drama Mika Van Graana Pokrevní bratři (Brothers in Blood) získalo v roce 2009 cenu Naledi Theatre Award za nejlepší jihoafrickou roku. Setkávají se v ní a konfrontují lidé různých náboženských vyznání – oddaný muslim, křesťan, žid a muslimská žena, bílí a černí, tradicionalisticky a modernisticky smýšlející a jednající. Autor ani režisér nikomu nestraní. Především poukazují na těžko řešitelné předsudky a překážky mezi náboženstvími, rasami, životními postoji a touhami. A to precizními situacemi, jež postupně tyto předsudky odkrývají. Režisér text neznásilňuje. Jen jej co nejprostšími prostředky činoherního, tanečního a pohybového divadla rozehrává. Výsledek je obsahově i formálně dokonalé – rozuměj herecky precizní, obsahově angažované a apelativní – živé divadlo. Nepoznal bych, že jde o studenty.

Avantgarda neexistuje

Profesionalitu prokázaly i všechny tři česko-slovenské inscenace. Především autorské Svěcení jara pražské DAMU a Ostrovského Výnosné místo bratislavské VŠMU jsou dokladem vysoké umělecké kvality všech zúčastněných. Dvojice SKUTR (Svěcení jara) i Lukáš Brutovský (Výnosné místo) suverénně vládnou soudobým režijním myšlením. Vybraná témata nahlížejí ostře a angažovaně, současně s briskním intelektuálním nadhledem. Groteskně i jímavě, divácky atraktivně a současně nepodbízivě. Inspirují k přemýšlení, oslňují ostrými střihy a překvapují nápady. A herci je přesně, s porozuměním a zvládnutím formy (každá je zcela jiná) i výkladu interpretují. Vynikající vizitky pro obě školy. Obdobné ambice měla jistě i brněnská Elektra, respektive autorský projekt Vaše bolest / Moje potěšení režisérky Mariky Smrekové, polský Shopping and Fucking režiséra Grzegorze Wisniewského či rakouská variace Ibsena nazvaná Hrát Peera Gynta! režisérky Eliny Finke. Narážely však na – zatím – malou zkušenost se stylizací. Působily formálně a herecky křečovitě. Inscenace tak ve výsledku byly jen s velkými obtížemi zvládanými (časti spíš nezvládanými) formalistickými cvičeními. V tom byli mnohem úspěšnější a dál Číňani, Bulhaři i Kazaši.

Ale to už se dostávám k oněm paralelám a srovnáním, jimž jsem se chtěl vyhnout. Většinu inscenací již nikdo z nás neuvidí, takže jejich rozbor by byl nadbytečný. Patrné bylo, že v divadle se nelze vymanit z kulturní tradice země či kontinentu, odkud divadla přijíždějí, a že míra modernizace či soudobosti závisí od kontaktu s moderním a soudobým a povědomí o nich. A že opravdová a odvážná avantgarda dnes neexistuje. Zdá se, že nejbližší budoucnost divadla je jeho opět se zvyšující politizace a společenská apelativnost s důrazem na přesně cílená – aktuální – témata a vybrané divácké komunity.

Festival Setkání/Encounter má smysl především v tom, co už svým názvem deklaruje. Parafrázujeme-li název nejlepší inscenace letošního ročníku: V každoročním uvědomování si, potvrzování a opakovaném deklarování toho, že všichni jsme pokrevními bratry. Myšleno divadelně i multikulturně.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 15. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Setkávání pokrevních bratrů

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ