Divadelní noviny > Kritika

Footloose, Divadlo J. K. Tyla Plzeň (kritické teze)

 

Muzikál Footloose aneb Tanec není zločin skladatele Toma Snowa, textaře Deana Pitchforda a libretisty Waltera Bobbieho koketuje s Pomádou, v našich poměrech je příbuzný s Šakalími léty či Rebely. Opotřebované klišé spravedlivých mladých, kteří prorazí zkostnatělé názory starých a mocných, a mají mezi sebou jednoho zrádce, do něhož je zprvu zamilovaná hlavní hrdinka, aby posléze poznala toho pravého. Všechno náležitě černobílé, stačí dvě tři repliky a víte o postavě všechno na celý večer. Navíc konkrétní varianta daného modelu, snaha zrušit zákaz tance (!), jakkoli prý historicky ukotvená, je naivní, neživotná, dialogy šustí papírem. Za to hodně může klopotný překlad Pavlíny Hoggard. Nedávno dílo uvedli studenti JAMU v brněnském Divadle Na Orlí, coby studijní materiál snad může posloužit, neviděl jsem, v běžném repertoáru připomíná seriály z reálného socialismu – a kdo ví, spolu s několika efektními tanečními scénami mu možná právě to zajistí návštěvnost.

Režie Romana Meluzína se ostatně stylově vrací hluboko do 70. let. Herci deklamují teze, některé výstupy působí jako nechtěná parodie – zvláště v podání Jiřího Untermülera coby smrtí syna pomýleného reverenda, který v malém městečku Bomont tanec zakázal, v závěru však prohlédne a dokonce si zatančí jak podle teorie bezkonfliktnosti ze stalinistických 50. let. Hrát to v nadsázce, nebo jako parodii, pak snad, v Plzni se ale tezovitá konstrukce hraje s veškerou vážností! „Utrpení“ postav je pak stejně uvěřitelné a dojemné jako třeba v Čardášové princezně.

Chytlavé melodie podle osvědčených rockenrolových vzorů dobře zahrál orchestr řízený Pavlem Kantoříkem, také mladí zpívají obstojně až na občasné distonování. Parádním hlasem vládne  Eva Marešová (Rusty), občas tón také netrefí. Horší je to s parlandováním Jiřího Untermüllera. Hlavní roli mladíka Rena odvedl všestranný Aleš Kohout pěkně, jeho naoko neobratného kamaráda Willarda stvořil s potřebnou nadsázkou a velmi obratně Martin Hubeňák, dva nejlepší výkony inscenace.

Mladí aktéři z konzervatoří a z JAMU jsou velmi dobře disponovaní pohybově, jejich kreace v nápadité choreografii Anety Antošové drží produkci nad vodou – jsou tím nejlepším v inscenaci a výtečným potenciálem souboru. Neumějí ale srozumitelně vyslovovat a rytmizovat repliky, jinak všestranně šikovná a krásná Petra Vraspírová v hlavní dívčí roli Ariel text oddrmolila a dosud neví, že promluvit tiše neznamená nesrozumitelně šeptat, hrát civilně že neznamená podehrávat. Pohlídat to měl režisér, a také měl aktéry zbavit naivních deklamovaných hlasových kadencí, jak je tu používají i nejzkušenější herci a přibližují tak muzikál zvyklostem operety.

Na zvukovém manku se podílí špatná akustika Komorního divadla, ale také neprofesionální nazvučení, což je v profesionálním hudebním divadle na pováženou.

Plzeňské premiérové publikum projevilo velkou spokojenost. Výsledek podle mého odpovídá mentálnímu horizontu stálého souboru vedeného podle dřívějších zvyklostí.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 1. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Footloose, Divadlo J. K. Tyla Plzeň (kritické teze)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ