Jana Paulová: Herec nemá mít pocity
V aktuálních DN 11/2013 vychází na str. 8-9 velký rozhovor s herečkou Janou Paulovou Jediné, co nás chrání, je intuice. Jak to bývá, část otázek a odpovědí se do tištěných novin nevešla. Nabízíme alternativní verzi úvodního slova a ony na poslední chvíli vyškrtnuté části. Shodou okolností se zabývají především herectvím.
Herec nemá mít pocity
Poprvé jsem Janu Paulovou (*19. 2. 1955, Praha) zaregistroval v dobách Jazzové sekce někdy koncem sedmdesátých let. Šel jsem k nim domů cosi vyřizovat s jejím manželem, hudebníkem Milanem Svobodou. Její kariéru jsem ale moc nesledoval. Přece jen se pohybuje ve vodách, do kterých často neplavu. Hudební divadlo Karlín, Kalich… Ale za třicet pět let její profesionální dráhy to bylo taky Národní divadlo, Semafor, Městská divadla pražská, Divadlo E. F. Buriana, Divadlo Ká, VČD Pardubice, Moravské divadlo Olomouc… Shodou okolností měla letos v květnu dvě premiéry právě ve oněch dvou rozdílných typech divadel. V domácím Kalichu ve francouzské bulvární komedii Sbohem, zůstávám!, ve které vystupuje nejen se svým dlouholetým hereckým partnerem Pavlem Zedníčkem, ale i s Ivou Janžurovou a Jaromírem Dulavou, a v Moravském divadle Olomouc, kde ji režisér Michael Tarant obsadil do role Raněvské ve Višňovém sadu. Přečetl jsem si tedy její knihu Jak běžet do kopce, v níž popisuje své zážitky z cest do Himalájí, a zavolal jí. Dali jsme si sraz na Újezdě.
Když jste na jevišti, čím se řídíte? Daným aranžmá, tématem, situací, partnerem, diváky…?
Režisér Miroslav Macháček mě naučil, že herec nemá mít „pocity“, jak mu to právě jde, či nejde, ale že divadlo se děje a tvoří právě v onu chvíli a na onom místě, kdy a kde hrajete. Právě teď a tady mám tedy své emoce a myšlenky a hraju konkrétní situaci. Něco mi partner přináší a já na to reaguju. Každé představení je neopakovatelné a druhý den je jiné. I každý divák to, co vidí a slyší, vnímá jinak. Jeden se směje a druhý může být tím samým pohoršen.
Když jsme u toho hraní. Jaký partnerem byl Josef Dvořák, se kterým jste hrála v Semaforu v inscenaci S Pydlou v zádech, a jaký je Pavel Zedníček?
Pepa byl vůdce, hvězda, ke které všechno na jevišti směřovalo. On smečoval a ostatní byli nahrávači. Je to úplně jiná komunikace, než máme se Čmaňou. Jako damačka bez jakýchkoli jiných zkušeností jsem se v Semaforu musela především odnaučovat hrát a učit se na jevišti nehereckému chování. Jistým způsobem a do určité doby to bylo pro mne zábavné a fajn. Barák jsme měli plnej a byl to slušný zdroj obživy. Po čase mě to ale přestávalo stačit a byla jsem ráda, když jsem dostala jiné nabídky a mohla odejít.
A Pavel Zedníček?
Se Čmaňou jsme naprosto sehraný, rovnocenný pár. Herecky na sebe výborně slyšíme a i lidsky si rozumíme. Text je pro nás základ k tomu, co se bude dít. Každá situace je polotovarem, který se reprízami vyvíjí. Ale je to charakterové, nikoli autorské herectví. Hrajeme dané postavy, nikoli sebe, i když občas z postav vystupujeme. Každé představení je jiné. Hrajeme inscenaci třeba třistakrát, a aby nás to bavilo a aby to bavilo diváky, tak během představení hledáme nové etudy, především mimoverbální. Ale i s textem si pohráváme. Autoři se zatím nevzepřeli. Dokonce jednou přijeli na premiéru italští vlastníci práv, kteří ten text sami doma hráli, my oproti originálu měli úplně předělaný konec a mysleli, že nám to zakážou, ale oni byli nadšení a řekli, že to budou hrát taky tak.
A jaká je Iva Janžurová, se kterou hrajete ve Sbohem, zůstávám!…?
Iva je dáma a taky dámu hraje. S chutí a především s grácií. Byla jsem nadšená, že mou nabídku přijala. Napadla mne hned, když jsem si hru přečetla. Moc si jí vážím a je pro mne svátek, že s ní můžu být na jednom jevišti. Po premiéře měla zjevně radost, jak živě diváci reagovali, a to mě těšilo. Víc než samotný aplaus.
Co je tedy pro vás hraní a vůbec divadlo?
Setkání s lidmi, kteří dobrovolně přijdou a chtějí změnit momentální chemii ve své hlavě. Přijdou v nějakém rozpoložení s tím, že je člověk rozesměje anebo donutí k zamyšlení či k pláči, a pak odcházejí a jsou aspoň na chvíli o něco šťastnější a vidí před sebou nějakou naději. Divadlo je pro mě setkání, někdy i mejdan, se společně sdíleným tématem.
Komentáře k článku: Jana Paulová: Herec nemá mít pocity
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Poprvé jsem Janu Paulovou
obdivoval v absolventském představení DAMU. Průrazný talent.
Pak jsem se dokonce pokusil spáchat jakýsi kolektivní novinový rozhovor s celým jejím ročníkem. Nesvedl jsem to a zařekl se, že interview už nikdy více.
Někdy mi přišlo líto, že nehraje víc seriózních rolí, jako třeba tu antiku v Rokoku. Nezapomenutelným, bohudík opakovatelným zážitkem je pak její postava sexu lačné paničky v TV dramatisaci Vančury – v hlavní roli šlágr.
30.05.2013 (0.03), Trvalý odkaz komentáře,
,