Dědova mísa
Zaujalo mě, jak Burkhard Kosminski uvedl v Deutsche Oper am Rhein na scénu Wagnerova Tannhäusera, a to ze dvou důvodů: Wagner se svým textem Das Judenthums in der Musik nabídl, že bumerang antisemitismu hozený v době, kdy Židé se povětšině považovali za loajální součást německé společnosti, po dlouhých létech se mu vrátil v drastické podobě. Proč ještě nyní? S údivem si uvědomuju, že holocaust je emocionálně snad stále silnější. Byla to od režiséra provokace? Na to by si přece mohl zvolit tisíc a jednu možnost. Jakkoliv nemám zrovna rád pseudoaktualizační prznění klasických látek, myslím si, že se to děje jenom z nedostatku tvůrčí invence – nevznikají tak silná nová díla, jež aktualizaci nepotřebují, zdá se mi, že Kosminského záměr není režisérskou provokací, ale přirozeným výronem traumatu z dějinné zkušenosti, jež je sice stále méně pochopitelná, ale s níž jsme se dosud nevyrovnali, politicky, ideově, mentálně. Druhý důvod, proč mě skandál zaujal, spočívá v divácké percepci: nacistické uniformy přirozeně dráždily a pohled na fiktivní utrpení divákům zvedal žaludek, až zvraceli. Napadá mě zlá otázka: když dříve jako občané byli přímými svědky skutečného vraždění, jak mohli v lepším případě zticha žít své soukromé životy bez tíhy v útrobách? Nešlo přitom jenom o občany německé, abychom jenom jim nenasazovali psí hlavu! Jakkoliv se mi líbila Beckettova aktovka, v níž karikuje svévoli režisérismu, tady rozumím režisérově neústupnosti: na změkčení inscenace nepřistoupil. Líbeznost hudby aplaudována, připomenutí kruté pravdy odmítnuto. Mohl volit jinak? Omlouvám se, inscenaci jsem neviděl, pokud jsem se dočetl správně, nepřekročila premiéru. Nikdo už ji neuvidí, ale sám její záměr mě i na dálku místa i času zasáhl.
Skutečné politické divadlo nemůže být jiné než kruté, jinak bychom resuscitovali pseudopolitičnost inscenací, jimž jsme přihlíželi celé půlstoletí. Nikdy nezapomenu na první návštěvu smíchovského divadla, hrál se patrně nějaký snad Kornějčuk, někdy z počátku padesátých let, a vystupoval tam živý Stalin. U šatny jsem pak zaslechl nezapomenutelný kritický povzdech Josefa Rybáka: režie dopustila, aby Stalin nebyl na scéně v bílém, jak ho prý tehdy oblékaly jeho domovské scény. Po euforii devadesátých let má politické či politizující drama sdostatek traumatizujících látek, a také jich začíná využívat. Nejde jenom o aktuality, ale i o drásající vlastní minulost; zajímavé na tom je, že hůře se snáší pohled zpátky, reflexe vlastních vin, selhání a zločinů. Zatím se to děje na malých scénách, velká divadla jsou opatrnější, podléhají majestátu: jím je divák, stejně jako magistráty a státní moc – všichni raději zábavu a klid.
Abych však nežehral: minulý týden silný zážitek jiného druhu, povzbudivý: předpremiéra barokní opery v poloscénickém kostýmním provedení v pražském Muzeu hudby. Soubor barokní hudby Ondřeje Macka nastudoval s mladým orchestrem (obsazení většinou mezinárodní) a mladými českými sólisty operu Nicoly Antonia Porpory (1686–1768) Siface. Po Benátkách (1726) novodobá světová premiéra! Opera úžasná, soubor ač mladý, profesionální, téma odvěké, ač v dobových kostýmech svěží, napínavé a živé po celých téměř pět hodin. Pravda, divadelní svět má být pestrý, bez zaujetí je mrtvý.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)