Švanda zase dudá
Strakonický dudák ožívá v současné činohře. Ve vinohradském Divadle D21 ukazují, jak se dá na Tylovu klasiku dívat dnešníma očima.
V první řadě je třeba si uvědomit, jaké cílové skupině je inscenace určena. Strakonický dudák je totiž součástí dlouholetého kontinuálního projektu souboru (D21 fungovalo dlouhá léta pod hlavičkou Malé vinohradské divadlo), který se nazývá Divadlo školám. Ten nabízí literární klasiku, vesměs povinnou četbu, inscenovanou v současném hávu. Tvůrcům se tak otevírá nebývalý prostor pro hru, v rámci níž zakomponují do textu často s vtipem současné narážky a aktualizace.
Stejně jako v případě inscenace Orwellova románu 1984 se režisérovi Peteru Chmelovi a dramaturgovi Jiřímu Rothovi podařilo klasický text vykrátit na nutné minimum (včetně postav), přičemž zachovali jasnou a jednoduchou dějovou linii. Děj i jeho aktéři jsou zasazeni do současné české vesnice, nesou všechny negativní znaky české povahy i malosti – od reptání nad pivem či touhu po mamonu až po závist i buranství – v zahraničí reprezentované ledvinkou pod břichem a ponožkami v sandálech. Jednoznačným kladem je, když od počátku do konce představení máte pocit, že inscenátoři přesně vědí, za čím jdou a co chtějí sdělit. Otázkou naopak je, jestli se některé jazykové aktualizace – například počeštělá slova jako „lůzr“ nebo „many“ – netlučou s původním archaickým slovníkem: I ty zlopověstný!, anebo: Nekoukej jako strnad na lůj.
Standardní výkony herců (až na jeden zcela bezbarvý a plochý) občas narušuje počet rolí, které musí někteří z nich zvládnout. Navíc nikdy neodcházejí ze scény – pouze se uchylují do rohů a ke stěnám do jakýchsi improvizovaných šaten, kde se „živě“ převlékají. V některých případech tak jednoduše nestačí přešaltovat, nicméně se jedná o epizodní postavy, jejichž čas je na jevišti vymezen několika větami, a tak se tím divák příliš nezabývá. Důležitou roli sehrává hudba Zdeňka Dočekala. Hercům k ní ušil na míru společné pěvecké výstupy, které jsou nejen nositelem dramatického významu, ale určují i ráz inscenace.
Výpravě a scénografii Agnieszky Páté by tentokrát možná prospělo méně invence. Je jasné, že finanční možnosti D21 jsou daleko za možnostmi městem hýčkaných, slavnějších pražských scén, ale při onom dohánění na významotvornosti by se asi vyplatilo každý nápad ještě jednou zvážit. Potěší například scéna, kdy se obyčejný stůl, s nímž herec couvá v rukou, zosobní jako banda bachařů, která jej vleče do vězení a následně, když se stůl položí na zem nohama vzhůru a herec se posadí doprostřed, představuje vězeňskou celu. Nad třemi páry dětských botiček, zastupující Kalafunovy ratolesti, kterým v té chvíli nezapojení herci občas dodají i hlas, a které Kalafuna i jeho žena „až moc“ hladí, přemýšlíte už nad trapností. U zbytečně odvážného a přeexponovaného kostýmu princezny Zuliky jste si v kombinaci s jejími lascívními gesty trapností jistí. Na prvním stupni základní školy to asi ještě projde, ale chlapci ze druhého stupně se Zulice patrně vysmějí.
Těžko se srovnává i s hlavní rekvizitou Švandy dudáka, jíž nejsou skutečné dudy, ale cosi ošklivého, co dlouho nemůžete identifikovat. Švandovi po celou délku představení visel na krku jakýsi gumový model srdce (pravda, tvarem trochu připomínající dudy). Nepovedené provedení ovšem vysílá zprávu o tom, jak byla výroba levná, nehledě na to, že Švandovi v podstatě neustále překáží. I to nejmenší dítě by i bez toho patrně poznalo, že Švanda je „ten dudák“, a že dudy jsou jeho srdcem. S tím ostatně počítá i efektní a nedořečený závěr inscenace. Švanda má po Dorotčině domácím ultimátu a Vocílkově nové „zahraniční pobídce“ možnost se rozhodnout, jestli začarované dudy pověsí na hřebík. Jen Vocílka má jasno: Dokud bude na světě hloupost, tak se chytrá hlava neztratí.
Hodnocení: @@ 1/2
Divadlo D21 – J. K. Tyl: Strakonický dudák. Režie Peter Chmela, dramaturgie Jiří Roth, výprava Agnieszka Pátá, hudba Zdeněk Dočekal. Premiéra 30. května 2013.
Komentáře k článku: Švanda zase dudá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)