Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Energetická pole izraelských tanečníků

    Divadlo Archa uspořádalo 1. května druhý průlomový zájezd do Drážďan-Hellerau, tentokrát na představení Sadeh21 (světová premiéra 25. 5. 2011 v Jeruzelému) choreografa Ohada Naharina a jeho Batsheva Dance Company nejvýznamnějšího tanečního tělesa v Izraeli.

    FOTO archiv Batsheva Co.

    Sadeh znamená pole. FOTO GADI DAGON

    Tento světově proslulý soubor byl založen v roce 1964 baronkou Batshevou de Rothschild s věhlasnou americkou choreografkou Marthou Graham jako uměleckou vedoucí. Ohad Naharin se ujal vedení v roce 1990. Prahu navštívila dvakrát juniorská (vynikající) skupina souboru – Batsheva Ensemble, a to péčí Tance Praha v roce 1999 a 2004. Tomu ovšem předcházely na pražském festivalu Naharinovy choreografie pro jiné světové soubory, z nichž kultovní je Kyr perpetuum v roce 1992 v provedení Ženevského baletu. Z více důvodů (bezpečnostní opatření) patří hostování Batshevy k těm hodně nákladným. Soubor Batsheva je i ztělesněním vynikající pověsti izraelských tanečníků, kteří jsou pokládáni za fenomén.

    FOTO archiv

    Soubor Batsheva je ztělesněním vynikající pověsti izraelských tanečníků, kteří jsou pokládáni za fenomén. FOTO archiv

    „Sadeh“ znamená „pole“, a protože si s tímto zapeklitým titulem Naharin celkem svévolně zahrával, aniž ho závazně vyložil, dovolím si i já je svévolně vyložit jako „pole energetická“ (v protikladu třeba k polím válečným,  žírným či posvátným).

    Představení bylo ve všech směrech graficky čisté a strukturně maximálně přehledné. Tanečníci, oblečení v trochu vychytanějším tréninkovém oblečení, civilně nastupovali ze dvou stran nízké nehluboké scény – po jednom, ve dvojicích, v různě početných skupinách, aby vždy předvedli kratší osobní variaci, v níž uplatnili jak jedinečné přednosti svých kloubů a páteřní struny, tak různé pohybové idiolekty – své oblíbené tiky, skruty, výskoky, individuální způsoby rozpínání těla, předvádění rozsahů. Své taneční „tagy“. A – last but not least – šířili kolem sebe svá energetická pole. Tu a tam uniklo trochu afektivní páry, mírný záchvěv rozkošnického narcismu se zasklil v prostoru, tu a tam vyprsklo šílenství, tísněné v papiňáku těla.

    FOTO GADI DAGON

    Mírný záchvěv rozkošnického narcismu se zasklil v prostoru. FOTO GADI DAGON

    Po úvodních sólech se představení začalo zahušťovat, energetická pole překrývat či míjet a byla dána příležitost aleatorickému principu. Naharin nakonec ani neskrýval, že tento matematický princip je osou jeho aktuální kompozice: v jedné chvíli postavil na forbínu tanečnici, která vyhlašovala počty, možná i tanečníky nečekané, určující kolik tanečníků má v následující sekvenci figurovat. Někdy byla před námi čirá geometrie – tanečníci jako řada shodných prvků jedné množiny v tanečním marši,  kruh, který narůstal, jak se k němu tanečníci v pravidelných intervalech „přičítali“, a zmenšoval, jak se od něho „odčítali“. Matematika má svou hravou tvář, a tak v tomto tanečním představení, zdánlivě  tak racionálně vystavěném, bylo i hodně humoru. I romanticky znějící hudba, která tu matematiku podmalovávala, zněla v této konstelaci ironicky.

    FOTP GADI DAGON

    Někdy byla před námi čirá geometrie. FOTO GADI DAGON

    Dvakrát vybočil Ohad Naharin ze hry, jejíž pravidla sám nastavil, a vykročil příliš vstříc publiku. Vznikla tak například příjemná, ale v rámci zvoleného klíče neústrojná scéna, v níž mužští tanečnici v černých organtýnových šatech roztáčeli  ženy jako na plese. A pokusem o pobavení byla i děkovačka – smyčka skoků ze stěny v pozadí scény do prázdna za jevištěm. Tanečníci z ní opakovaně páchali harakiri skokem do zákulisí jako do bazénu. Takto se postupně všichni nakonec definitivně „odečetli“, aby se již na prázdnou scénu nevrátili. Připravili tak diváky o  děkovačku, i když se publikum mohlo nadšením utleskat. A také udupat, jak je to vedle v Německu zvykem.

    Po úvodních sólech se představení začalo zahušťovat, energetická pole překrývat. FOTO MARK O´NEILL

    Po úvodních sólech se představení začalo zahušťovat, energetická pole překrývat. FOTO MARK O´NEILL

    V obdivuhodně uhlídané čistotě taneční kresby a v matematických kompozičních strategiích, ve vyrovnaném energetickém jasu se však ztratil trumf tanečníků Batshevy – jejich zemitost, jejich senzuální tělesnost, schopnost hluboce uzemnit tělesné energie a pak je výbušně uvolnit v bezceremónním, zrcadlem necenzurovaném tanci.

    Rovněž – jakkoli bylo představení Sadeh 21 svrchovaně zatančeno, jakkoli byly všechny škály lidské ohebnosti přehrány, všechny osobní variace jednotlivých tanečníků uplatněny a Naharinova „gaga“ technika zpropagována – jsem postrádala živelnou kolektivní dynamiku tanečníků, strhující emotivnost tématu a politicky nekorektní tahání čerta za ocas,  na jaké jsme zvyklí z vrcholných Naharinových výkonů. Ikonická, a také zařazovaná v četných oblíbených Naharinových kompilacích, je v tomto ohledu scéna Echat Me Yodea, původně zasazená v představení Anaphase (1993), do klaunských souvislostí (tento subverzivní moment stál představení vyřazení ze státních oslav pod tlakem ortodoxních složek společnosti). Půlkruh asi dvaceti židlí. V šeru tu sedí tanečníci v černých civilech: saka, klobouky. Jeden po druhém vyskakuje, spíše je vyhozen do vzduchu s bezmocně rozhozenýma rukama, jako by právě dostal do zubů nebo vyletěl do povětří. Ve stejné pohybové kaskádě zase dosednou na židle, pouze ten na konci řady stereotypně padá na zem. Tento opakovaný motiv je doprovázen společným patetickým zpěvem a proložen drobnými variacemi a nepravidelnostmi. Nakonec do středu kruhu letí boty, klobouky, oblečení… trýznivé vzpomínky… Vše vyústí ve výbuch bakchického tance.

    sadeh21-poster

    Novou, podstatnou informaci jsme se o světě prostřednictvím této produkce tentokrát od Naharina  nedozvěděli. Ale my tanec vyhledáváme i pro tanec sám, pro metamorfózy tělesných tvarů, pro snění nad plastickými a výrazovými možnostmi těla. Vyhledáváme ho pro jeho energetická pole.

     


    Komentáře k článku: Energetická pole izraelských tanečníků

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,