Ostravské divadelní snění (No. 3)
Obnažování divadelních stok
Legenda slovenského alternativního divadla, režisér Blaho Uhlár, byl součástí čtvrtečního programu Dream Factory, kam přivezl projekt s názvem Pokus. Překvapením pro diváky, kteří nevěděli, do čeho jdou, bylo, že šlo vlastně z 99% o film.
Exhibiciosmus Uhlára není vždy sympatický… FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Na scéně sice byli celou dobu přítomni herci (studenti režiséra), kteří ovšem téměř po všechen čas seděli za bariérou ze stříbrné folie a do představení zasáhli jen minimálně. Čekalo nás tedy zhruba 80 minut audiovizuální projekce. Na ní se střídala režisérova home made videa, při kterých natáčel jak sám sebe, tak své přátele při rozhovorech v hospodě, studenty, vlastní matku, vše různě prokládáno starými dokumenty o slovenském divadle, záběry míst, kde všude divadla v Bratislavě byla a nyní je nahradily banky. Koláž doplňuje surfování režiséra po internetu, fragmenty televizních pořadů a spousta dalšího nahromaděného videomateriálu. Těžko se v tom všem vyznat. V jedné chvíli nám režisér hrdě ukazuje divadelní studio, které vybudoval, na dalším záběru chodí nahý po bytě, holí si hlavu, pije citronovou štávu, vykládá o důležitosti sklopeného prkýnka při splachování. Je to vlastně částečně taková autoreality show.
Zřejmě hlavním tématem je kritika státem řízené kultury a současného stavu slovenského divadla, stejně tak jako režisérovo zvnitřnění se na plátně, hledání spirituality a smyslu divadení tvorby. Právě na ten klade Uhlár dotěrné otázky svým studentům, kteří mu většinou nedokáží pořádně odpovědět. Herci přítomní na scéně se rozhovoří teprve v půlce, kdy přeříkají absurdní dialog o vztazích, který synchronně jede taktéž na plátně, ovšem se zkreslenými hlasy. Herci do představení zasáhnou ještě asi dvakrát, nicméně těžko říct, proč tam vůbec jsou, když by se film naprosto obešel i bez nich. Ten má i několik vtipných momentů, nicméně režisérův exhibicionismus není vždy sympatický a po čase navíc nudí. Pokud by natočil pětiminutvý videoklip, věřím, že by to mohlo být i skvělé, nicméně takto je to 80 minut utrpení. Docela mne mrzí, že jsem už nestihl diskuzi, která měla přijít po představení, nicméně jsem musel ze Staré Areny ihned prchat do Cooltouru. Nedivil bych se totiž, kdyby byla diskuze zajímavější než celý Pokus.
O čem se vnoučatům nevypráví
V Cooltouru se hned po Pokusu odehrál Můj romantický příběh, naštěstí patrně všichni diváci stihli včas přeběhnout. Tuto hru skotského dramatika D. C. Jacksona zinscenoval brněnský Buranteatr.
Můj romantický příběh – vcelku podařená komedie. FOTO ARCHIV DIVADLA
Místy divadelní sitcom, místy ironická komedie, jindy zase totální realismus a snaha o pohled na mezilidské vztahy bez iluzí. Příběh je nejprve vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny Toma, který se uvádí slovy: Když si nikoho nenajdete do promoce, nejspíš se oženíte s nějakou krávou z práce. Zápletka je velmi jednoduchá, takřka banální. Nebo minimálně při pohledu z jedné perspektivy tomu tak je. Tom přichází do nové práce, kolegyně na něj samozřejmě letí, na podnikovém večírku se opije a vyspí s Amy. Potud to bylo fajn, nicméně Tom žádný vztah nechce a rád by se Amy nějak zbavil. Vyspat se s ní podruhé je ale jednodušší, než si s ní o tom promluvit, a tak začíná nerovnoměrný a každopádně určitě ne romantický vztah. Hlavní hrdina zaujme pozici “pasivní rezistence”, schválně se kouká na fotbal, flirtuje s kolegyněmi, masturbuje v posteli své přítelkyně, nechává se od ní obskakovat. Málo platné, místo rozchodu jej čeká překvapení v podobě Amyna těhotenství.
V další části jsme svědky totožných událostí z perspektivy Amy, jenže její paměť je samozřejmě zaznamenává zcela jinak. Z rozporů mezi vnitřními monology obou hlavních postav je také jasné, že ženské a mužské myšlení se prostě někdy neprotne ani v jednom bodě. Důležitou součástí příběhu jsou také flashbacky do období dospívání Amy a Toma, kde se setkáváme s jejich životními láskami, u kterých jsou vlastně i přes relativní dospělost stále “zaseklí”. Své bývalé partnery, Calvina a Alison, nicméně potkávají oba protagonisté na konci inscenace a zjišťují, že už s nimi nemají nic společného. O kouzlo nečekaného se postarala přestávka, která nebyla úplně jednoznačně rozpozatelná, takže část obecenstva prostě odešla domů v domnění, že hra končí zprávou o těhotenství Amy.
Právě po přestávce si ale díky vážné situaci Amy s Tomem dokáží poprvé upřímně promluvit o svém vztahu, takže naděje, že by z nich skutečně mohl být pár, přijde. Důležitým tématem a zároveň častým zdrojem humoru je tedy neporozumění, nemožnost a neochota komunikovat a nalézt společný kód, což časem může nabrat slušné grády a vést k fatalním následkům. Díky slušné porci nadhledu a ironie ovšem zůstává Můj romantický příběh především vcelku podařenou komedií o situacích, které pravděpodobně všichni dobře známe. Zajímavostí také je, že Martin Tlapák a Paulína Labudová hrají celou dobu pouze ústřední dvojici, kdežto početnou skupinu vedlejších postav střídavě představují Kamila Zetelová a Petr Tlustý.
Pro inscenaci bylo vytvořeno velké množství rekvizit a kulis, které rozdělují prostor na obývák, ložnici, kancelář, zahradu s houpačkou, v případě potřeby je také možno bleskurychle vytáhnout bar. Jelikož jsem se po představení zapojil do balení a rozebírání celého tohoto převážně dřevěného mikrosvěta, rád bych ještě jednou smekl klobouk před herci (a samozřejmě kulisáky), protože teď už tuším, jaká dřina musí být všechny přípravné práce okolo. Fakt, že se hrálo v Továrně na sny, toto nijak nezlehčuje.
Komentáře k článku: Ostravské divadelní snění (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
