Divadelní noviny > Kritika

Fantom — Marilyn — Nevěsta

Premiéry tří českých původních muzikálů během jediného týdne, dva dokonce z jedné autorské dílny, tak to je rarita. Všechny jsou ambiciózní, řekněme klasické, v nichž se mluví, zpívá i tančí. Jeden uvádí specializovaný soubor vícesouborového divadla, druhý regionální činohra, třetí soukromé, převážně činoherní divadlo. Všechny tři se hodně povedly – v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Klicperově divadle v Hradci Králové a v Divadle Na Fidlovačce v Praze.

Dospělý muzikálový projekt

Z příběhu Jacka Rozparovače zkomponoval muzikál bývalý člen doprovodných kapel pop hvězd a dnes televizní dramaturg Radim Smetana už před lety. Nabízel ho do Ostravy ještě za ředitele Luďka Golata, ale stáhl ho v naději na uvedení v Praze, z něhož však sešlo. Mezitím se hrála v Divadle Kalich jiná produkce Jacka Rozparovače s hudbou Vašo Patejdla, takže pro nový pokus uvést Smetanův muzikál bylo třeba ho přejmenovat – tak se zrodil Fantom Londýna nakonec zase pro Ostravu. S nově a dobře konstruovaným příběhem a věcnými dialogy Lumíra Olšovského a Pavla Bára spolu s básnivými zpěvními texty Michaela Prostějovského představuje kvalitní naplnění zavedeného muzikálového hororu. Občasnými brutální popisy vražd či zobrazením násilí líbivé obrazy hořknou znepokojující morbiditou, a je to potřebné koření.

Radim Smetana otevřel příběh jednoduchou melodií zlehka vyťukávanou na klavír, následuje zlověstný akord a žánrová scénka z podsvětí Londýna, která graduje lidovou oslavou královny – až vlezlá odrhovačka Šup tam s ním prochází celým muzikálem trochu jako leitmotiv. Je to zkomponované a zinstrumentované hodně šikovně podle osvědčených vzorů od šantánu či operety přes popové písničky až po Schönbergovy Les Misérables, zřetelně ústřední inspiraci nejen skladatele, ale také libretistů a inscenátorů. Odtud veritábl obrazy zešeřelého londýnského předměstí obydleného děvkami a jejich pasáky, které režisér Lumír Olšovský pečlivě zkonstruoval a vybarvil. Jen po přestávce dění trochu ztrácí napětí, když se myslím příliš brzo odhalí identita masového vraha.

Převládají popěvky okopírované z pop music, ovšem zpracované spolehlivou kompoziční technikou, při jejichž textování si Michael Prostějovský zřetelně vzpomněl na metafory svých juvenilií z konce 60. let, ovšem poučený důvěrnou znalostí světové muzikálové klasiky. Ani „cajdáčky“, vděčně přijímané publikem, nepodlézají laťku dobrého vkusu a odpovídají dílu, které se poctivě netváří ničím víc, než čím je – hodně dobře napsanou a na jevišti i v živém orchestru realizovanou zábavou.

Fantom Londýna je prvním ostravským „dospělým“ velkomuzikálem i v detailech, jako jsou propagační materiály. Takovými „zbytečnostmi“ se spořádané dotované divadlo zpravidla nezdržuje. Inscenace je dalším rázným krokem ke kýžené proměně zdejšího původně operetního souboru i zdejšího vkusu klasickou operetou odkojených diváků. Premiéroví diváci to jednoznačně ocenili. Že i soubor hodně vylepšil muzikálové dovednosti, je patrné ze stylu zpívání, ve srovnání s jinými specializovanými soubory se na zdejším jevišti výtečně mluví, věcně, s pointami a věrohodnými intonacemi promluv. Analogicky lze ocenit pohybové a gestické vyjadřování v náročné choreografii. K muzikálům patří známé hvězdy – takovou je tu Jitka Zelenková v malé, ale výrazné roli britské panovnice. Hereckou věrohodnost režisér podepřel členy zdejší činohry: drsňáka Chucka razantně předvedl Vladimír Polák, výrazně vypomohly Veronika Forejtová či Lada Bělašková. Z operetně – muzikálové strany inscenaci prospěla Martina Šnytová či Hana Fialová, Ondřej Bábor, Lukáš Adam či Roman Harok. Rozhodující ale je, že v obsazení není žádná slabina – v muzikálovém jevištním filmu záleží na nejmenší roličce.

Fantom Londýna dokládá, že dobré muzikálové divadlo nemusí vždycky vynalézat něco nového, ale musí zapůsobit dokonalostí tvaru.

Janáčkovské hudební drama

Na druhé straně se ani muzikálové divadlo neobejde bez stylových inovací. Předvedli je Radek Balaš s Ondřejem Brouskem v Marilyn, i když se také neobešli bez prověřených postupů. Některé trochu zpomalují tah na stylovou branku. Hned vyprávění příběhu od konce, kdy zlomená Marilyn čeká v šatně na výstup a promítá si v hlavě nepovedený život, je trochu banální. Umožnilo však začít leitmotivem několika tónů a vystavět na jejich podkladu dramatickou scénu sestavenou ze šepotů, výkřiků, vícehlasu, orchestru – jako by vše na jevišti volalo jméno Marilyn, jako by ona už kolem sebe viděla jen přízraky, které ji provázely životem. Zřejmě kvůli této a podobným scénám se tvůrci odvolávají až k Leoši Janáčkovi, a vskutku jimi opouštějí úzce chápané vymezení „muzikálu“ a směřují k obecnějším možnostem řekněme hudebního dramatismu. Brousek vychází ze swingových modelů, jak jinak, ale napsal hudbu originální a aniž by chtěl jalově experimentovat, muzikálové prostředky napíná k prasknutí a občas je překročí. Party vycházejí z možností dobře či hodně dobře zpívajících činoherců, žádná mýdlová popopera. Vícehlasé ansámbly hradečtí herci zvládají výsostně!

S podivem trochu drhnou činoherní pasáže příběhu soustředěného na Marilyn a Arthura Millera, čtyři ženy a čtyři muži odehrají všechny ostatní postavy. Balaš už v textu a poté i v režii popisně a zdlouhavě zobrazoval, místo aby ve zkratce sdělil. Nejpatrnější to je v manželských dialozích Marilyn – Arthur Miller, které brzdilo i trochu konfekční herectví Františka Staňka. A pak je zbytečně natahovaný konflikt Marilyn s Laurencem Olivierem, v němž Kamila Sedlárová v titulní roli nejvíc přehrává, jinak půvabná smyslná Marilyn. Kýženou zkratku v pohybu, zpěvu a dialozích nejlépe demonstruje nejpůsobivější tanečně pěvecké číslo matky (Isabela Smečková) s dětskou Marilyn na text Jiřího Suchého – původem dětský herec Balaš napsal dětský part s dramatickými promluvami, swingovým zpíváním i tancováním, a sedmiletá Vilma Dršatová ho sehrála brilantně!

Marilyn považuji za hodně podstatný příspěvek k možnému způsobu, jak hrát muzikálové příběhy ze života. Jak divadelní hudbou a tancem vyprávět libovolný příběh. Klicperovo divadlo vyprodukovalo náročnou inscenaci – a s živým orchestrem!

Crazy dada

Nevěstu podle hry Adolfa Hoffmeistera objednala u Radka Balaše a Ondřeje Brouska ředitelka Divadla Na Fidlovačce Eliška Balzerová spolu se zdejším novým uměleckým šéfem Pavlem Šimákem. Poté, co Divadlo na Vinohradech trochu „fidlovačkovatí“ repertoárem i transferem několika herců za Tomášem Töpferem, musí se nuselká scéna odvážit dramaturgických změn a poohlédnout se po nových aktérech. Balaš s Brouskem tentokrát žánrově neexperimentovali, i když přesadit avantgardní hříčku do prostředků muzikálové revue také není samo sebou. Crazy komedie má blízko k poetice muzikálu Adéla ještě nevečeřela, s brilantně vystavěnými situacemi, v nichž je i nejbláznivější nápad uskutečnitelný. Režisér Pavel Šimák si v nich liboval, vypointoval dadaistické gagy, varíroval avantgardní poetiku spoluurčující vizuál inscenace a střídající vážné s veselým, a přesně zúročil třeba oslavu americké Tin Pan Alley, kolébky amerického muzikálu. Hodně inscenaci pomohla originální efektní choreografie, kterou sestavil a v podmínkách „činoherního“ divadla i obdivuhodně secvičil Pavel Strouhal – udržuje tempo inscenace a výrazně spoludefinuje postavy a situace. Jeho zdejší taneční hvězdou je Denny Ratajský coby ďábel Denby Devilford (!), ale i romantický chlapecký Lukáš Rous (Harry White) s dívčí Martou Sovovou (Anny Black) odzpívají a odtančí své, i když jejich parketa je herecká. A hlavně jsou osobití! Obsazení Dana Rouse do vlastně vedlejší, ale důležité role Pána s růží jako by symbolizovalo proměnu siločar v souboru. Lepší by byl živý orchestr, ale nahrávka je svižná a nakonec stvrzuje, že poctivě do detailů propracovanému představení nejde ani tak o řemeslnou dokonalost jako o svébytné komediální divadlo. Tohle může být dobrá cesta k nové Fidlovačce.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Radim Smetana, Pavel Bár, Lumír Olšovský, Michael Prostějovský: Fantom Londýna. Režie Lumír Olšovský, hudební nastudování Marek Prášil, dirigenti Karol Kevický a Marek Prášil, scéna Ondřej Zicha, kostýmy Kateřina Bláhová, koncepce jevištního líčení a choreografie Martin Goga, sbormistr Karol Kevický, dramaturgie Patrick Fridrichovský. Původní premiéra 16. května 2013.

Klicperovo divadlo Hradec Králové – Radek Balaš, Ondřej Brousek: Marilyn (Překrásné děcko). Režie a choreografie Radek Balaš, scéna Martin Černý, kostýmy Roman Šolc, hudební nastudování Pavel Horák, dramaturgie Jana Slouková. Původní premiéra 18. května 2013.

Divadlo Na Fidlovačce – Radek Balaš, Ondřej Brousek, na motivy Adolfa Hoffmeistera: Nevěsta. Režie Pavel Šimák, choreografie Pavel Strouhal, scéna Jaroslav Čermák, kostýmy Xenie Hoffmeisterová, hudbu nahrál Epoque orchestra, dirigent Jan Kučera, dramaturgie Pavel Vydra. Premiéra 23. května 2013.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 16. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Fantom — Marilyn — Nevěsta

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ