Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 29)

Byly to těžké chvíle pro všechny. Z nebe crčely provazce vodních hadů. Kličkovali jsme mezi rostoucími kalužemi…

A bylo ještě hůře

Mezi oběti povodní by se měl započítat také můj bratr Josef.

Jakožto vedoucí oddělení ochrany před povodněmi na Ministerstvu životního prostředí jezdil, řídil, pomáhal, plánoval… až při jednom z návratů domů usnul za volantem. Čelní náraz do protijedoucího vozidla. Už několik týdnů leží ve vážném stavu v motolské nemocnici. Nemluvná zadrátovaná čelist, popraskané lebeční kosti, rozdrcená levá ruka… Operační sál čeká…

S koncem povodní umírá kamarád Honza Kašpar! Dojemné poslední zavírání opony před rakví ostatními herci/kulisáky, mezi nimi i můj druhý bratr Petr. Následuje dlouhý potlesk stojmo. Chvíli na to frnkne živel Filip Topol…UF!… Kosení motorovou pilou!

Navíc se po roce opět připomněly zuby. Jeden chcípnul a druhý, pahýlek pod korunkou, se ohlásil silným zánětem v kořenu. Skalpel řeže, odsávačka odsává, vrtačka vrtá, brousí… A večery komíhá tělem horečka se zimniční třesavkou a nutí třeštit vyděšené oči doktorů – přijde otrava?… Raději bělostný úsměv s cukajícími, obnaženými nervy rychle opustím, neb vím… každého deptá, ničí. Kolik stojí ona námaha obyčejného smíchu?!

Procházka

Četl jsem nádhernou, útlou knížečku od Roberta Walsera Procházka. Čistá, jemná duše se prochází po malém městečku a vypráví o svém nezáviděníhodném, ale s ničím nesrovnatelném a nezaměnitelném údělu umělce. Vůbec si nestěžuje, jen jak něžný motýl snivě pozoruje, ozobává, smyslovým sosáčkem nasává míjené okolí. Životní něha tohoto švýcarského básníka musela jisto jistě a bohužel právem, při normálním soužití s dalšími lidskými bytostmi, ztroskotat. Jak dnes, tak i kdysi, před sto lety. Proto poslední desetiletí své pozemské pouti strávil v psychiatrických léčebnách s podezřením na schizofrenii. Ač se svět bez něžných bytostí neobejde, stejně je rozšafně a s rozkoší hubí – přežívá přece jen silný, přizpůsobivý jedinec!… A ony zároveň, úhlem pohledu, který je – mezi hrochy – tak jinaký, mámivě poetický, ničí sami sebe.

Přijde třeba na finanční úřad, aby mu snížili daně. Úředník odvětí: Ale člověk vás vidí se stále procházet! Jako by tím chtěl naznačit: Vždyť byste mohl vydělávat mnohem víc, kdybyste omezil zbytečně dlouhé vycházky. On mu dlouze vysvětlí, co pro něho tyhle zbytečnosti znamenají: …Bez procházek bych byl mrtvý člověk a svého povolání, které tak vášnivě miluji, bych se musel vzdát… Na dlouhé procházce mě napadne tisíce užitečných a potřebných myšlenek, zatím co doma bych mezi čtyřmi stěnami pozbyl veškeré síly a bídně zašel. Na pěkných procházkách se to většinou doslova hemží obrazy plnými fantazie a živými básněmi, přitažlivostmi a přírodními krásami… Pomyslete, o co všechno je ochuzen a jak žalostně musí ztroskotat básník, neosvěžuje-li ho stále znovu a znovu mateřská, otcovská a dětská příroda svým živým pramenem dobra a krásy?… Upřímné, oddané pohroužení do předmětů a splynutí s nimi i horlivá láska ke všem jevům a věcem ho také činí šťastným, jako činí splnění povinnosti šťastným a vnitřně bohatým každého uvědomělého člověka. Duch, obětavost a věrnost ho oblaží a pozdvihnou vysoko nad jeho vlastní a bezvýznamnou procházející se osobu, jež se často těší nechvalné pověsti nikomu nepotřebného vagabunda, který jen mrhá časem. Rozmanité studie ho obohacují, obveselují a konejší, a činí ho ušlechtilejším… Tajuplně a potají plíží se za procházejícím všelijaké myšlenky a nápady, a on se musí uprostřed své pilné, pozorné chůze zastavit a zaposlouchat se, uchvácen a ohromen neobvyklými dojmy i silným duchovním prožitkem. A má fascinující pocit, že se v tu chvíli propadá do země, zatímco se před jeho osleplýma, zmatenýma očima myslitele a básníka znenadání otevírá propast. Hlava mu hrozí prasknutím. Jindy tak čilé paže a nohy jako by zdřevěněly. Země a lidé, zvuky a barvy, obličeje a postavy, oblaka a sluneční svit kolem něho krouží v přízračném reji; a on se ptá: Kde to jsem? Země a nebe se hroutí a splývají v nezřetelně probleskující, třpytivé a přelévající se mlhavé formace. Nastává chaos a veškeré uspořádání mizí. Jen s námahou pokouší se otřesený básník zachovat si zdraví rozum; to se mu nakonec podaří. Pln důvěry vydá se na další cestu…

Kolik takových túr každý podnikáme? Moc? Málo!? Jen mít pokaždé dostatečně rozjitřený cit pro každičký detail, impuls, každou maličkost. Stále znovu a znovu objevovat své dětské, klaunské oči.

Anaša

Když to nejde, může cosi pomoci… Například anaša. Ale opatrně s tímto otvíracím démonem!!! Když jsem přijel ze Střední Asie, z ročního turné s cirkusem Praga, kde jsem ji mnohokrát okusil, bylo mé vnímání světa opravdu hodně obnažené. Až to bolelo! Cokoli mozek chtěl vidět, to hned viděl. V metru se mé vnitřní zorničky koukaly na tlačící dav za mými zády. Tělnatí spoluobčané se na mně nemožně tísnili, drtili mé vystrašené tělo. Bylo děsivé, že i bez povzbudivého prostředku byly kdysi vyvolané možnosti skutečností. Nenávratně se osvětlilo, jindy tmou zakryté. Aniž bych cokoli požil, se obličeje kolem deformovaly do svých předimenzovaných charakterů. Krůpěje potu na mě stříkaly z podpaží, mastnota jak olej odkapávala z jejich vlasů do mých, člověčí štěbetání v mých ušních boltcích zesilovalo, zeslabovalo dle Pendereckého partitur… neb hlava to vše viděla, chtěla vidět…

Jindy v lese příjemně tančily zvuky stromů se zpěvem ptáků. Fokus kamery je vytahuje, vylupuje, třídí, vzdaluje. Detail střídá detail… Zkrátka, nadosmrti jsem jiný tulák, co ostražitě kráčí tímto ztřeštěným světem.

Krok za krokem… Prach se zvedá za podrážkou…

Někteří mě stále berou za mima…

…a tak se občas dostanu k dost poťouchlé robotě. Už několikrát jsem hrál jen a jen svýma rukama. Gesto za gestem. Třeba v jednom filmu jsem postavil číslo pro dlaně Mariána Labudy. Přijeli další filmaři, dokumentaristé s přáním, zda bych nesehrál, opět jen s prsty, pažemi… tělesnými tresty poznamenaného člověka. Ze zvukového záznamu slyším dospělý, vyrovnaný hlas a já se snažím s jeho vyřčeným smutkem, zoufalstvím, spojit gesty. Byl v dětství trestán a v dospělosti sám sebe masochisticky trýzní. Aby přežil, našel v trestech sama sebe vzdor a nakonec erotické vzrušení, uspokojení. Redaktorka sedí přede mnou a kamera švenkuje sem, tam…Zvláštní procházka… gestická!

Další kroky… obloha je bez mráčků a skřivan slastně pěje… a my pro zámecké divadlo v Českém Krumlově zkoušíme barokní pantomimu. Osmičlenný orchestr bude hrát Vivaldiho Čtvero ročních období a my taškařici ve stylu commedii dell´arte. Já se budu proměňovat v proměnách podnebí z nadšeného diváka s obří hlavou v tupého dottora až po domýšlivého Capitána. Studenty Harlekýna s Kolombínou doplní Sylvie v roli obtloustlého Pantalona. Ona se tak obloukem – konečně!? – vrátí k vystudovanému opernímu zpěvu. Neboť po podzimní štvanici na jelena Capitána, k překvapení všech, zazní z jejích sopránových úst Händelova Lascia ch´io pianga. Zaručeně všichni podlehnou a Capitáno procitne, aby chvíli na to všichni – do morku kostí – promrzali v zimním nečase. Křeče jim zakroutí fyzičnem. Klouzají, padají, u ohníčku se ohřejí, opečou krůtičku, ale zima s nimi dál smýká… a nadšený divák s hlavou-tykví raději stahuje oponu. Tím končí další rok – rychlochůze, běh v barokním hávu, v originálním barokním divadle. Doufám, že naše expresivita prolomí muzejní podívanou…

Kroky se zvolňují, svaly povolují… Konečně se jen a jen procházet.

Procházet!…

Šlapat po Šumavě, toulat se u jižních moří.

Potápět se do vědomí, nevědomí a rozjímat, ulétat do propastí, výšin, nížin… a pokoušet se o návrat… na festivaly? na setkávání? na popití? na poklábosení?…

…a pak dál šlapat… a chytat podnět za podnětem pod houpavými, rozvrzanými stromy, nad rodinkou křemenáčů, ryzců, syrovinek…

Surově syrové počasí nám plány nezhatí!!!…

Pěkné léto na procházce!
Kdekoli!
Poli… loukou…i urnový hájem…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 20. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 29)

1. Pavla Říhová

   

   Děkuji Jirko,
   Tvoje psaní je mojí radostnou i smutnou četbou.

   24.06.2013 (21.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jana Koubková

   

   Ahoj Jiří,
   dík za moc pěkné Tvé glosování všehomíra. Ten Filip Topol, to mě teda hodně štve a doufám, že se z toho co nejlépe dostane Tvůj brácha.
   Právě jsem se vrátila ze slunné Kréty do deštiva a blbé domácí nálady. Ale to nám naše ideály přece nezlomí, že?
   Srdečně zdraví
   Jana Koubková

   26.06.2013 (22.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ