Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) o divadle (No. 18)

Michail Bulgakov, divadelník, dramatik, spisovatel, zemřel v roce 1940. Jeho díla se nesměla tisknout, být hrána v divadlech ani převáděna do filmových podob. Román Mistr a Markéta byl zveřejněn až dvacet šest let po jeho smrti, v roce 1967. Nejdříve v zahraničí, teprve pak v Sovětském svazu.

Otálel jsem, brouzdal po rynku a k pokladně Husy přicházím, když už je ve vestibulu tma. Okamžitě vylučuji možnost, že by se nehrálo, a rychlými kroky vykračuji. Biletářky na mě hledí tuze rozpačitě: teď už můžete jít jedině domů. Jsem tady doma, pozval mě pan šéf! Využívám momentu překvapení a mířím schodištěm do hracího sálu. Chudák, šéfová biletu za mnou.

Představení běží, hlediště je plné. Jen nad schůdky vedoucí na elevaci je jedno jediné volné místo. To je to moje, šeptám nešťastné biletářce do ucha. Jako myška zdolávám schůdečky a soukám se na židli. Sálem zní hlas Mistra. Čtrnáctého dne jarního měsíce Nisánu Pilát Pontský těžce dosedl do křesla. Polovinu těla mu ochromovala bolest hlavy, proti které není léku.

V kotlině pode mnou leží Moskva, nade mnou blikají světýlka hvězd, před mnou běží Bulgakovův nejdelší sen. Uprostřed diváků, na režisérském stole, svítí lampička se zeleným stínítkem. Hrací plošina je umně zastavěna stupni železných dvou až tří patrových pryčen. V zadní stěně je průrva a v její naprosté hloubi prostor otevřeného nákladního výtahu. Všude se pohybují postavy, na postelích polehávají nocležníci, na mnoha místech jsou rozestavěny panely s fotografiemi nahých ženských těl, ale i vyzáblých, elegantních mužů. Uprostřed scény stojí hranatý muž s velkým knírem pod nosem, v kávově světlém oděvu, předseda literární komise Berlioz: Vylíčil jsi Ježíše Krista v černých barvách, ale stejně musíš vše přepsat. Nejde přece o to, zda Ježíš byl nebo nebyl dobrý, podstatné je, že vůbec nebyl. Vytáhlý autor, Mistr, hledí nechápavě. Žena v černém kloboučku, v kostýmu otrhané děvky špacíruje mezi řadami postelí, zahrnuje diváky chrchlavými slovy. Dírou ve zdi vchází krokem napraveného kulhavce mág Woland znamenitě hraný Janem Kolaříkem. Jeho hlasový projev je umocněn mikrofonovou deformací: Promiňte, váš problém mě zajímá. Když není Bůh, kdo tedy řídí životy lidí a koloběh všech věcí? Člověk s knírem ve světlém saku, předseda literární komise Berlioz hraný Robertem Miklušem, odpovídá: No přece, člověk sám. Pod stropem blikají neony. Klidně si i zhasnou. Mág černé magie, vševědoucí, zlo organizující Woland: Když neuznáváte Boha, pak také neuznáváte ďábla, viďte? Stovky žároviček, hvězdiček nad hlavami diváků pohasnou, jakoby oblohu zalil mrak. Přichází nádherná žena, vlasatá herečka Andrea Buršová hrající Markétku: Můj Bože, proč jsem od Mistra odcházela? Jestli ho poslali na Sibiř a on tam zahynul, dej mi Bože vědět, ať se s tím mohu vyrovnat a zemřít…

Zpod postelí se přivalí oblaka dýmu. Zní hudba, snad operní, dramatický tenor protíná dusnou atmosféru zpěvem. Woland organizuje ples krutosti. Scházejí se na něm představitelé zla. Nechybí zde ani Markýz de Sade. Režisér vytváří seskupení připomínající Napoleonův štáb před bitvou. Árie dozní. Uhlazený Woland se svou svitou odchází dírou ve zdi.

Na kavalci sedí dva lidé, lkají, jednomu z nich je obléknuta svěrací kazajka, druhý trpí bolestmi hlavy. Stojky s fotografiemi jsou přeskupovány, zahušťují dění živých bytostí. Nenápadně jich přibývá. Dějem se proplétá postava Kocoura, výtečně hraná Jiřím Knihou. Heká kňouravé Mňau. Woland se vemlouvá: Pánové, aby mohl člověk něco řídit, musel by mít nějaký plán na určitou dobu, tisíc, pět set, sto let. Člověk je smrtelný. Začnete něco řídit, a nevíte, co bude zítra. Třeba spadnete pod tramvaj… Dlouhovlasá, blonďatá, do půl pasu obnažená Markétka lká: Třeba i ďáblu bych se upsala, jen kdybych mohla být s Mistrem! Maže se mastí, píše vzkaz: Odpusť mi, a co možná zapomeň. Sbohem. Markéta. Pak letí, nahatá se vznáší prostorem. V dialogu zní slovo Moskva, hvězdy blikají, Berlioz padá, tramvaj mu uřízne hlavu.

Na pryčně sedí dva, snad trestanci. Proč jste tady? / Kvůli Pilátu Pontskému, jsem básník. / To je zvláštní, sedím tady také kvůli Pilátovi, napsal jsem o něm román. / Vy jste spisovatel? / Ano, jsem Mistr.

Divadlo je až do horních pater naplněno obrazy bolesti, beznaděje, degenerací člověka i lidského společenství.

Tok velkoplošných obrazů ustává. Paní biletářka nás odesílá do foyeru. Pane, vy jste měl vstupenku na pokladně. / Vím, spletl jsem si dobu začátku, omlouvám se velmi! Tak si dejte pozor, příště se do sálu nedostanete. Mám špatné svědomí, protože v tomto přísně řízeném divadelním organismu se přestupky neodpouštějí. Chudák děvče, snad jí moje drzost projde…

Koupil jsem si program a dal se do čtení. Michail Bulgakov (15. 5. 1891 – 10. 3. 1940) psal román Mistr a Markéta dvanáct let (1928 – 1940). Napsal sedm verzí, dvě z nich spálil. Osmou nemocný autor, pronásledovaný nevůlí moci diktoval své paní Jeleně Sergejevně a dokončil ji až před smrtí. Jeho přátelé byli románem nadšeni, jako jeden však tvrdili, že na vydání románu není vhodný čas. Stěží bychom ve světové literatuře našli dílo, které by se mu vyrovnalo svou originalitou. Ta z této knihy činí mistrovské dílo, které se týká celku lidského života, v protikladu k lidské malosti…

Mně dobře známá paní biletářka třikrát nesměle klepla paličkou do gongu: Prosím, zaujměte místa v sále, v jeho hracím prostoru. Jsou tam židličky. Upozorňuji, že někteří z vás budou stát. Na svá místa v hledišti se vrátíte až po odehrání patnácti minutové mezihry Pilátova soudu.

Překvapené obecenstvo se rozpačitě šourá do sálu a ještě rozpačitěji si sedá na umně rozestavené židličky. Většina si však musí stoupnout mezi placaté stojky s fotografiemi nahatých dívek a oděných pánů. Mladík a dvě mrštné mladice se drápou na patra železných postelí. Ozývá se třesk padajících rekvizit a hlas paní biletářky: Tam, prosím, ne. Mohli byste spadnout a ublížit si!

Na sedačkách divácké elevace se rozvaluje několik herců v antických tunikách a cosi zobou. Snad ptačí zob. Mezi sedadly je průchod. Nahoře na posledním schodu průrvy stojí Pilátův trůn.

Zaskočené, poněkud ztuhlé diváctvo tvoří soudní auditorium. Podmračeně očekává příští dění. Jsme napnuti. Sedím na židličce vedle plošné fotografie nahé ženštiny, ostražitě pokukuji po divácích i po zobajících hercích, jsem připravený v případě nutnosti okamžitě vystartovat.

Mezi nás, diváky, přivádějí vlasatého Ješuu v bílé tunice, svázanýma rukama a s trnovou korunou na hlavě. Ješuu procítěně hraje představitelka Markétky Andrea Buršová. Z podhledu pozoruji její strach. Nahoře, na horní schod elevace vchází dlouhá postava, představitel Mistra Michal Dalecký. Rozvalí se na trůnu do pózy všemocného vladaře Piláta Pontského. Piláta však přeukrutně bolí hlava. Zahajuje soud s Ješuou, skučí: ProTak to ty jsi vyzýval lid, aby zbořil jeruzalémský chrám? / Prohlašoval jsem jen, že brzy padne chrám staré víry a povstane chrám nový, chrám pravdy. Piláta bolí hlava. Jakým právem, tuláku, tady mluvíš o nějaké pravdě? Piláta bolí hlava, až se mu nechce žít. Ješua stoupá po stupních. Dlouho. Mluví, zdolává vysoké stupně s grácií, stoupá si za trůn a lehkým dotekem zbavuje Piláta Pontského bolesti. Ješuo, ty jsi lékař, velký lékař. Běž, jsi volný! Rozvažte ho! Ješua, slzy v očích, sestupuje zpět mezi nás jako anděl. Sundává si z vlasaté hlavy trnovou korunu. Našeptavač Woland něco tiše šeptá vladaři. Ten okamžitě zasypává lékaře Ješuu dotěrnými otázkami. Ješua téměř bezhlasně osvětluje svou vizi spravedlivého života na zemi: Vladaři, moc založená na síle je neudržitelná. Lékaři, věříš v nějaké bohy? / V jednoho Boha věřím. Jediným bohem, Ješuo, je tvůj vladař Tiberius! Pilát se vzteká, hlava ho nebolí, schází dolů ze schodů, řve, pak zase vystupuje po stupních k trůnu. Řve a vzteká se. Zdravý vladař je šelmou! Jeho kroky jsou rázné, schodové stupně však vysoké. Výsledkem je deformace chůze. Pilát kulhá. Je jako ďábel. Vzteká se, mění svůj výrok z nevinen na vinen a odsuzuje Ješuu na smrt! Vladaře opět začíná bolet hlava.

S otevřenou pusou hledím na toto velkolepé divadlo i na konsternované diváky. Před našimi zraky, v naší přítomnosti byl souzen a odsouzen Ješua, syn Boží, a my ani nehlesli!

Jako v hrozném snu přichází paní biletářka s paličkou, tluče na gong: Prosím, vážení návštěvníci, nyní se přesuňte zpět na svá původní místa v hledišti. Opouštím židličku a přecházím. Sedám tiše na své sedadlo. Dvě místa po mé pravici zůstávají volná. Nastávající maminka i její partner odešli. Možná do Betléma.

Žárovičky i zářivky blikají jako o závod, ze všech stran rumplují údery hromů, po hrací ploše se valí oblaka kouřů. Nad Jerusalemem, nad Moskvou i v divadle se strhává strašná bouře. Uprostřed na železné posteli sedí dva nemocní. Bezprizorný a Mistr: Co si budeme namlouvat, oba jsme blázni. Začal jsem psát román o Pilátu Pontském. Bezprizorný má záchvat: Nezlobte se, ale mě bolí strašně hlava. Mistr mu masíruje čelo a vzpomíná na svou velkou lásku, na Markétku: Láska nás pohltila jako blesk. Říkala, že jsme se milovali ještě dřív, než jsme se poznali. Celé dlouhé pasáže mého románu citovala zpaměti. Během Mistrova monologu procházejí v pozadí podivné postavy, dokonce jsem zaznamenal laň s ženskou hrudí a hlavou. Potom kvůli románu zasedala nějaká komise a já byl označen za nepřítele, co chtěl do tisku propašovat apologii Ježíše Krista. Novináři na mě útočili denně a já se začal bát. Hlavně tmy. Pavouci, obludné tarantule, švábi lozili po zdech i po mém těle. Přestal jsem v noci zhasínat světlo. Markétka ode mne odešla, já vhodil román do krbu a pohrabáčem jsem podporoval jeho hoření. Pak jsem běhal po městě a chtěl všechno podpalovat. Víc nevím, probudil jsem se až tady. Básníku, slyšíte, již nic nepište, nemá to cenu!

Světlo blikajících zářivek je studené. Pod stropem v šedivém obdélníku je vidět ležící postavu. Mumii. Nahoře, na ochozech hlídají tiché siluety prostory živých. Padá na mě čím dál větší úzkost. Sálem zní velkooperní hudba.

Na scénu vbíhají hádající se funkcionáři Masolitu. Výstup je vtipný, plný slovních gagů, ale nikdo se jim nesměje. Hvězdičky blikají, do nebe však daleko. Atmosféra je plná nenávisti, zištnosti a udavačství. Přicházejí tajní, střílí kolem sebe jako o pouti. Snaží se zlikvidovat Kocoura, co vypadá, že mluví. Kocour rozlévá benzín. Velký požár zachvacuje Moskvu i divadlo. Velké plameny se šíří.  Obrovité plameny jsou promítány na dekoraci, prostě hoří vše. Velká sestra křičí: Literát na čtrnáctce se oběsil! Tichý hlas říká: Té noci zemřel ještě jeden člověk, Markétka. Celou noc stála nahá na střeše domu a říkala – já skočím, já skočím a pak skočila.

Mezi plameny se objevuje Woland: Vzhůru, na cestu, přátelé! Vrátíme se za sto let. Přichází bouře, která spláchne vše, i nás! Obnažená Markéta špitá k obnaženému Mistru: Už jsem tady. Slyšíš, jak je najednou všude ticho? Vidíš ten dům? Ten ti dali za odměnu. Tam za tebou budou chodit ti, které máš rád. Budou ti zpívat a hrát a ty poznáš jak si milován. Budu střežit tvůj spánek navždy. Jsi můj Mistra a já tvá Markétka.

Odněkud volá Woland: Tak co, jsou všechny účty vyrovnány? Je loučení u konce? Odpovídá mu Mistr: Ano. To znamená, že ON existuje? Sjíždějí dva tahy. Mistr i Markétka se připoutávají. Woland z dáli: Existuje. Přečetl si váš román a byl nadšený. Pro příště si máte zapamatovat, rukopisy se nepálí. Postavy se vznáší vzhůru k blikajícím nebesům, divadlem zní velebná hudba.

Představení končí velmi pomalu. Jako když zemře člověk a jeho tělem ještě stále probíhají jiskérky hasnoucího života. Nebo jako když se tvůrci nemohou rozloučit s milovaným tématem. Připadám si jako při poslechu Mahlerovy symfonie.

Konečně divadlo uhasíná. Tleskám. Tleskají i mladí návštěvníci. Herci si stoupají do řady, uklánějí se. Tleskáme, tleskáme, stále tleskáme.

Jsem unaven k smrti. Po třech hodinách kráčím divadlem a nechci se s nikým setkat. Myslím na svou nebohou paní Kateřinu. Procházím rynkem krokem funebráka. Míjím Redutu i hrobku kapucínů, klopýtám k nádraží. Sedám do tramvaje, v ruce držím čtverec programu. Odpusť mi, přijmi mne, údajně poslední slova Michaila Bulgakova. Zemřel na vrozenou vadu ledvin.

Na požádání jsem obdržel scénář inscenace a to, co mně zůstalo zapsáno v paměti, porovnávám s literami textu. Vlastně jsem v představení porozuměl všemu podstatnému. Režisér vystavěl aranže i sled obrazů natolik dobře, že mnohá slova, která unikla sluchu díky mému věku či nedokonalé nosnosti hereckých hlasů, byla plně nahrazena jinými jevištními prvky. Krásné, ale tuze smutné představení.

Na internetu jsem se dočetl, že Moskvu zaplnilo nevídané množství zmutovaného dvoukřídlého hmyzu z rodu muchnicovitých (muchnice březnová). Epicentrum výskytu velkých okřídlených mravenců je v blízkosti pravoslavného chrámu Vasila Blaženého. Křídlatí mravenci lidi nenapadají, infekce na ně nepřenášejí, Moskvané se však přesto obávají útoku hmyzích armád. Po ulicích Moskvy se povalují i tisíce mrtvolek urostlých komárů, což na klidu občanům hlavního města Ruska také nepřidá.

Brno, 21. 5. 2013

Divadlo Husa na provázku, Brno – Michail Bulgakov:Maestro a Markétka. Režie Vladimír Morávek, scénář Vladimír Morávek, Josef Kovalčuk, překlad Alena Morávková, dramaturgie Miroslav Oščatka, scéna Miloš Zimula, kostýmy Silva Zimula Hanáková, hudba Mario Buzzi, asistentka režie Barbara Herz. Hrají: Jan Kolařík, Milan Holenda, Jiří Kniha, Gabriela Štefanová, Andrea Buršová, Michal Dalecký, Ondřej Jiráček, Robert Mikluš, Anežka Kubátová, Ivana Hloužková, Tomáš Sýkora, Pavel Zatloukal, Vladimír Hauser, Melika Yldiz, Bára Burešová, Eliška Fuksová, David Tiser. (Psáno z reprízy 14. 5. 2013)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) o divadle (No. 18)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ