Jiří Hromada
Ráno začínám v miniaturní čítárně. Je modrá – s příruční knihovničkou, popelníkem, malým okýnkem – pod kterým pravidelně s rozbřeskem pročítám či dočítám Divadelní noviny. Je to rituál… Dočtu-li, sáhnu do poličky a s rozkoší čtu Citáty z díla předsedy Mao Ce-Tunga, Apoštola svobody (zásluhy V. Klause), Politické obludy (zásluhy jiných), Ekonomii dobra a zla (T. Sedláček)… Raději mám ale na stejná témata Jiránka, Renčína, Urbana… Zaklapnu prkýnko a jdu žít…
Horší je to večer v ložnici, kde mám dva velké noční stolky přetékající vším rozečteným, co nezbytně toužím dočíst z produkce divadelní literatury – o té klasické ani nemluvě. A tak než zavírám oči, myslím na tu hromadu knih s přáním, aby se mi jejich obsah zdál (Lidé jsou komedianti, my jsme herci – L. de Funes, Život jako divadlo – B. Rösner, Moje cesta vlakem dětství a naděje – S. Zindulka, atd.).
Drama začíná v průběhu dne. Neustále něco pročítám, k něčemu se vyjadřuji a čas zoufale letí… tak jsem v poslední době prostudoval Studii návazné uplatitelnosti uměleckého personálu, která se zabývá sociálním a ekonomickým postavením tanečníků a jejich uplatněním po skončení kariéry – podpora tohoto programu je pro stát prý výhodnou investicí.
Dále mne navštívily tři rozsáhlé materiály – Transformace divadelního systému v ČR, Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě a Návrh transformace Národního divadla. Návrhy, které měly vnést do zmatečného jednání systémové řešení z hlediska budoucnosti hereckých souborů. Stejně jako ředitele Zajíce mne však vyděsilo zdůvodnění záměru zrušit divadlo Rokoko: …pro menšiny hrají pouze MDP, a to pro ekonomicky nejsilnější gay minoritu, nikoli jiné sociálně a ekonomicky znevýhodněné skupiny. Naprosto jsem se s ním ztotožnil v tom, že Optimalizace má xenofobní rysy. Nerespektuje Ústavu ČR, antidiskriminační zákon ani výrazné pozitivní změny v postoji české veřejnosti ke gay minoritě – vyjádřené např. přijetím registrovaného partnerství.
Herecká asociace je profesní organizací, která usiluje o zachování inspirativní tradice českého divadla a vysoké úrovně herecké tvorby. Tradice a úroveň hereckých souborů přechází z generace na generaci. Likvidovat dnes jakýkoli soubor na základě účelových výmyslů ochuzuje možnost zachovat pro diváckou obec zážitek na jiné úrovni než komerční. Diskriminační argument, že je gay minorita ekonomicky nejsilnější, vyvrací častý, hořký postoj veřejnosti, že nejbohatší je minorita herecká, žijící s miliony ve vilách a mercedesech.
A pak jsem si pročetl Studii o vícezdrojovém financování divadel. Stát dostává z jedné koruny „dotace“ tři zpět – ale obce, které zřizují divadla, nedostanou ani korunu navíc a podnikatelé se u nás k podpoře divadel nechystají.
V téhle souvislosti upřímně gratuluju k odstranění stresu z ufinancování blízké budoucnosti Divadelních novin. Doufejme, že se podaří Divadelky zachovat i do té vzdálené… Také proto mám na stole další povinnou literaturu (od K. Krále) nazvanou: Divadelní časopisy a Grantový systém MK ČR, který by odborným uměleckým časopisům (např. zavedením víceletých grantů a kritérií pro jejich hodnocení) zachoval perspektivu působení.
Poté, co HA byla upozorněna, že se vystavuje za své aktivity (které měly stabilizovat honoráře v dabingu) označení KARTEL (a v této souvislosti vysoké pokutě), pročítám návrhy podkladů a smluv, abychom založili pro dabingové herce – profesní Agenturu… tak snad to vyjde.
A chodí prezident HA vůbec do divadla? Samozřejmě, projíždím republiku, vidím mnoho představení a poté, co vznikla Cena HA (určená absolutnímu vítězi diváckého hlasování) – předávám ceny. Jsem svědkem stabilní úrovně divadla (s vysokou kvalitou herecké práce) a z toho vyplývající dobré návštěvnosti. Takový Tichý Tarzan (Brno), Moje strašidlo (se skvělými Zindulkou a Bohdanovou v Činoheráku v Praze), Prokletí rodu Baskervillů (Most) nebo ostravský Fantom Londýna (abych ocenil taky muzikál) jsou z poslední doby emotivní zážitky.
Povzbuzující bylo setkání s mladou generací v Poděbradech. HA od letošního 51. ročníku přebrala nad tradičními dny poezie záštitu. Začínal jsem jako recitátor, a tak mne zájem mladé generace o verše a její schopnost je přitažlivě interpretovat naplňuje radostí. Zvlášť, když mne poté Jarka Šiktancová pozvala zavzpomínat na setkání těch, kteří měli někdy co do činění s Vojnou E. F. Buriana. Náš ročník (pod vedením M. Kučírkové) hrál Vojnu v Disku (1981) a byli jsme s ní vybráni na Festival evropských divadelních škol do portugalské Coimbry. Byl to sen, ze kterého jsem se nechtěl nikdy probudit. Po vzpomínání nám mladí studenti předvedli Vojnu s takovým nasazením, s takovou pěveckou a pohybovou schopností, že jsem se nestyděl za slzy…
Komentáře k článku: Jiří Hromada
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
