Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Náš Janáček

    Brno má svého Janáčka. To, že tam prožil převážnou část svého života a že je s jeho osudy pevně spjat, je obecně známá věc. Pro řadu diváků už není překvapením ani to, že Brno má svého Janáčka i v podobě divadelní hry. To jen já jsem zpozdilou návštěvnicí úspěšného představení, protože furt někde cestuju, trajdám po všech koutech Česka, a moravský divadelní majstrštyk mi utíká skoro dva roky. Tak dlouho se už totiž hudební hra Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Leoš aneb Tvá nejvěrnější na prknech brněnského divadla Husa na provázku uvádí.

    Kateřina Tučková

    Předtím, než jsem se konečně jednoho sobotního večera na Provázek vypravila, jsem se zabývala otázkou, jak by měla hra o historických celebritách typu Janáčka vypadat, aby byla důstojná a publiku nepodbízivá, nebyla ale zároveň příliš pietní a edukativní čili nudná, ani atraktivní svou pikantností čili bořící se do líbivých intimních vztahů. A do jaké míry je dobré nebo už nevhodné aktualizovat příběh a jeho formu proto, aby se centrální charakter přiblížil současnému divákovi – aby z něj dýchal život a nebyl plochou demonstrací své doby. A přišla jsem na to, že je to věc enormně obtížná. Skoro bych řekla, že když se podaří, je to jako zteč Mount Everestu (třeba). Je to tedy mamutí výzva, ale byla by samozřejmě hloupost se zaleknout. Ani náhodou – ne v případě matroše, jaký nabízí Janáček a jeho život.

    Takhle jsem si mudrovala a nekoukala přitom na web na recenze, které už o hře vyšly, abych nebyla nějakou ovlivněná. V takovém stavu mě našly první momenty hry.

    Žasla jsem. Ihned mě uchvátila rychlá, fragmentární změť střípků z Janáčkova života, která sice nejprve trochu nejasně, ale posléze čím dál přesvědčivěji dávala dohromady jeho osud. A to báječně invenčním způsobem, i když centrální dějová linka se táhla osudy Janáčkových životních lásek, což by se mohlo zdáti být lehce otřepaným způsobem, jak přilákat po senzaci bažícího diváka, co by naplnil divadelní kasu. Tyto mé obavy nejlépe vyjádřil Dr. Křížek, hudební kritik, jedna z postav hry. Našla jsem si to posléze ve scénáři: Dr. Křížek: (…) Ve světě dnes vládne móda věnovat nesmyslnou pozornost umělcovu soukromí. Bulvár zjišťuje, jak na tom byl se ženami, s alkoholem nebo s drogami, a co o tom soudí jeho psychiatr nebo hospodyně. Před touto módou já varuji. Mistr byl geniální skladatel. O tom prosím vypravujte.

    Ale Dr. Křížka jsem se já v tomto případě rozhodla nevyslyšet. Protože v protikladu k jeho pobouření bylo vystavění hry na půdoryse Janáčkových vztahů nosné. Umožnilo sejmout mu učebnicovou masku obdivovaného umělce uznávaného soudobou měšťanskou společností, vybarvilo ho do podoby chlapa z masa a krve, a – respektu k jeho dílu o nic méně necítím. Tak proč o tom všem nenechat vypovídat ženy, které byly svědkyněmi jeho úspěchů z první linie. A dodejme – nešlo jen o ně, nebohé zhrzené milenky a manželku, neustále šlo hlavně o Janáčka. Natolik, že na pódiu byla pořád přítomna převážná většina obsazených herců, protože jejich charaktery toho měly tolik co říct, že by se popořadě do scén nevešly. Byl to vlastně jakýsi cirkus věnovaný moravskému géniovi, v němž se překřikovali lidé křížící jeho osud s kritiky a teoretiky, s nimiž se třeba ani setkat nemusel, zaznívaly hlasy autorů hry i hlasy postav z Janáčkových oper. Mezi diváky se plížila liška Bystrouška, omdlévaly Janáčkovy vyvolené, běhal mladý i starý Janáček zároveň, do čehož zněly útržky jeho skladeb.

    To množství mě zcela zaskočilo, byla jsem ohlušená, doslova ujanáčkovaná tím, jak mi byl servírován všemi smysly naráz (uf), ale převažovalo uspokojení: jako bych totiž v těch dvou hodinách představení nahlížela přímo na celek jeho života. Stejně jako když se podíváte do krasohledu, z jednotlivých fragmentů barevných sklíček vyčtete hned celý obraz. Jen ten Janáčkův byl o dost méně pastelový.

    Odcházela jsem domů unešená a s ohňostrojem vizuálních vjemů vířících dál v hlavě. Mezi nimi dosud nejvýrazněji rezonuje podobenka Martina Havelky s bíle propudrovanou kšticí, který (sršící, přímo jiskřící plejádou výrazů) si jako vilný stařík Janáček neomaleně uzurpoval pozornost žen a posléze tak směšně lpěl na lásce té jediné, Kamily.

    No co vám mám nakonec ještě říkat. Prostě bomba.


    Komentáře k článku: Náš Janáček

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,